Páginas vistas en total

domingo, septiembre 14, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

13. neděle po Trojici 14. září 2014

Biblické čtení:   Ozeáš 6,1-6   Suspirium: Přísloví 16,6n
Text kázání: Matouš 9,9-13

Mateo 9:9-13
Al irse de allí, Jesús vio a un hombre llamado Mateo, sentado a la mesa de recaudación de impuestos. «Sígueme», le dijo. Mateo se levantó y lo siguió.  Mientras Jesús estaba comiendo en casa de Mateo, muchos recaudadores de impuestos y pecadores llegaron y comieron con él y sus discípulos.  Cuando los fariseos vieron esto, les preguntaron a sus discípulos: —¿Por qué come su maestro con recaudadores de impuestos y con pecadores?  Al oír esto, Jesús les contestó: —No son los sanos los que necesitan médico sino los enfermos. Pero vayan y aprendan lo que significa: “Lo que pido de ustedes es misericordia y no sacrificios.” Porque no he venido a llamar a justos sino a pecadores..



            “Kristus … povolal Matouše“ – tak shrnují tuhle scénu Kraličtí v svém sumáři, kterým uvádějí celou kapitolu. Když si tento krátký příběh představujeme, tak se tam opravdu o nic víc nedozvídáme. Prostě Ježíš jde kolem tehdejší celnice, nepochybně v Kafarnau. – a najednou, vlastně zčista jasna, oslovuje člověka, který tam sedí. Najednou mu prostě říká a vybízí ho: Následuje mě, pojď za mnou, připoj se ke mně a sleduj mě – sleduj, co bude a jak to bude – a nakonec i proč to bude. Prostě: pojď za mnou.
            Nic víc neslyšíme, jen se snad můžeme trochu domýšlet: Možná už Ježíš jednou nebo vícekrát procházel přes celnici, když tam právě Matouš seděl a vybíral poplatek za zboží přinášené do města. Možná spolu zatím nevyměnili víc slov než ta obligátní: Něco k proclení? Ne, nic takového nemám. Možná si Matouš Ježíše přece jen mezitím pozorněji všiml, protože už o jeho působení slyšel.

            Teď si všiml naopak Ježíš Matouše a zve ho k následování: Pojď za mnou. Ježíš se tak prostě rozhodl, právě v té chvíli – žádné jiné důvody neslyšíme. Jenom to jednoznačné: Následuj mě. A Matouš? Ten tuhle Ježíšovu výzvu pochopí jako jedinečnou možnost, a hlavně – jako neopakovatelnou příležitost. A chopí se jí a jde.
            “Vstal a šel za ním.“ Vstal – a následoval ho. To znamená, že opouští svou bezpečnou jistotu, zajištěný život, výnosné zaměstnání – a vydává se do nejistoty a do neznáma. Do něčeho, kde se může opřít jen o důvěru v toho, který ho takhle zve za sebou a s sebou.
            I když – v Matoušově případě to zároveň ještě znamená, že opouští jistotu, která ho současně omezovala a uzavírala. Ostatní ho právem považovali za kolaboranta, který je vlastně živ z toho, že je okrádá – když totiž vybírá vyšší clo, protože právě z toho má živobytí. Sice je finančně a hmotně zabezpečený, ale společensky je znemožněný a lidsky izolovaný. Asiže uvnitř se cítí osamocený.
            Anebo to při té Ježíšově výzvě teď pocítil – a uvědomil si, co všechno v sobě nosí a co jeho život zatěžuje – a co si zatím ani nedokázal představit, dokud teď neslyší: Pojď za mnou. A slyší to jako vysvobození od toho, o čem doteď nepřemýšlel, ale co ho zasahovalo. A tak vstal – a Ježíše následuje.

            Ale ten příběh celníka řečeného (nebo snad můžeme až slyšet: přezdívaného) Matouš – ten jeho příběh tady má teď ještě dohru: “Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.“ Ta dohra se kupodivu odehrává doma na hostině. Takto začíná pro Matouše následování. Totiž – není to tak, že následovat Ježíše znamená všechno opustit, domů se nevracet, ani pro teplý svetr, ani pro karimatku na noc pod sebe, ani se nerozloučit. Ne. Tady je prvním činem při následování hostina, kterou Matouš pořádá ve svém domě. Je to pořádná hostina, sešlo se při ní plno celníků a jiných hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky.
            Pořádná hostina. Vždyť už tady předznamenává ta hostina svým způsobem večeři Páně. Předznamenává to, co poslední večeře s velikonočním beránkem nakonec potvrdí naplno: Na nejisté cestě učedníků, kteří Ježíše následujeme, je to pokaždé takový krátký vstup do Božího království – a vstup Božího království k nám. To se i nám vždycky při Večeři Páně pootevírá – nakrátko, ale plně se i nám otevírá radost Božího království.

            Ale teď do té scény v Matoušově domě vstupují farizeové. Vyptávají se učedníků, proč jejich Mistr stoluje se všemi těmi celníky a hříšníky. Pátrají, proč to Ježíš dělá: Jak to, že jí s celníky a hříšníky?
            Nic nevyčítají, vůbec nereagují na to, že Ježíš povolal celníka. Nemají výhrady k tomu, že si Ježíš vybírá celníka mezi své učedníky. Farizeje zajímají všichni ti další, se kterými Ježíš hoduje. – ale bez výčitek. Prostě se toho chtějí dopátrat. Doslova slyšíme “Říkali“. Jakoby neustále říkali: Proč Ježíš jí s takovými, které by si nikdo jiný na svou hostinu nepozval. Tu příležitost tady využila spousta takových. A Ježíš jim všem dává šanci. Úplně všeobecně otevírá možnost být s ním u jednoho stolu.
            A tady to právě farizeové nechápou: Co tím Ježíš sleduje? Proto se ptají. Berou Ježíše vážně, chtějí mu porozumět. A tak se učedníků vyptávají – a vůbec ne nepřátelsky. Pátrají po tom, proč zrovna tady s těmi se váš učitel stýká? Co vás tím chce naučit? Co vám tím chce sdělit?
            A co nás tím chce Ježíš naučit? Vždyť i nám se do naší slušnosti stěží vejdou nejrůznější hříšníci a takoví, co si zpackali život, A jiní, co ho zkazili zase jiným lidem. Co nám tím chce Ježíš sdělit?

            A slyšíme Ježíšovu odpověď. Hned trojí: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Vždyť Matouš a ti ostatní jsou vskutku nemocní. Ne tělesně, ale na duši. Hřích je také určitým způsobem nemoc. Zasahuje nás, ovlivňuje náš život a naše další jednání.
            Kdo je zdravý, ten je schopný – je to člověk, který může a zmůže, obstojí. Na rozdíl od nemocného – od toho, kdo je na tom zle. A takoví potřebují lékaře.. Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem, ať plivne slinou pomluvy. Kdo ten kámen, který nám Ježíš dává obrazně do ruky – kdo ten kámen zvedneme?
            Kdo je bez hříchu, lékaře nepotřebuje. Lékaře potřebují nemocní. Ti, kdo se mají zle – my, kdo na tom jsme nedobře a zle. Vy, kdo se máte za slušné lidi. To tím Ježíš vyslovuje. To slyší farizeové – a to slyšíme i my.
            “Chci milosrdenství, ne oběť.“ Ježíš tím ovšem nemyslí chrámové oběti – tak, jak to stojí u proroka Ozeáše. Nemáme obětavě – a dokonce sebeobětavě – dodržovat různé věci, o kterých si myslíme, že k víře přece patří. A tak to děláme a máme za to, že jsme právě proto ti lepší – a spravedlivější než ti, kdo podle nás jsou na tom hůř.
            Ale: Tou obětí, kterou si tady podle Ježíše Bůh nežádá, tou jsou právě nejrůznější hříšníci. Totiž jako oběti naší sebespravedlnosti a slušnosti, kterou jakoby , třeba i s radostí, přinášíme Bohu, když je odsuzujeme a nechceme s nimi nic mít. Anebo neodsuzujeme, ale cítíme se a považujeme se za lepší než oni.
            A odtud jednoduše Ježíši vychází: “Nepřišel jsem zavolat spravedlivé, ale hříšníky.“ Naštěstí tím Ježíš spravedlivé ze svého milosrdenství nevylučuje. Jen to připomíná – a čeká. Čeká, až ti spravedliví dojdou k tomu, že ho potřebují. A kdo z nás bychom nechtěli být opravdu spravedlivými? Ježíš čeká, až dojdeme k tomu, že ho potřebujeme jako lékaře, který uzdravuje tělo i duši – celý lidský život.  Amén.


            Díky, Pane Ježíši Kriste, za to, že o nás stojíš a že nás zveš za sebou. Někdy to překvapí i nás. Často si to neuvědomíme. Někdy to nepostřehneme. Ale ty o nás stojíš a voláš nás. Přicházíš za námi jako lékař, který zná všecko, co máme za sebou a co si v sobě neseme. Přiznáváme to – sobě i Tobě. 
Amén.


bratr farář Jaroslav Fér