Páginas vistas en total

domingo, septiembre 21, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

14. neděle po Trojici 21. září 2014

Biblické čtení:   Daniel 3,13-18          Suspirium: Micheáš 7,6n
Text kázání: Matouš 10,16-22

Mateo 10:16-20
Los envío como ovejas en medio de lobos. Por tanto, sean astutos como serpientes y sencillos como palomas.  »Tengan cuidado con la gente; los entregarán a los tribunales y los azotarán en las sinagogas. Por mi causa los llevarán ante gobernadores y reyes para dar testimonio a ellos y a los gentiles.  Pero cuando los arresten, no se preocupen por lo que van a decir o cómo van a decirlo. En ese momento se les dará lo que han de decir, porque no serán ustedes los que hablen, sino que el Espíritu de su Padre hablará por medio de ustedes.



            Jsme tu jako Ježíšovi učedníci – jako ti, které zasáhlo a oslovilo jeho evangelium. Nejen tady, v neděli při bohoslužbách nebo při pondělních a středečních biblických hodinách. Jeho učedníky jsme všude, kde se pohybujeme. Tam, kde žijeme. Jsme jeho učedníky mezi těmi všemi, se kterými žijeme – se kterými se setkáváme.
            Vždyť nás Ježíš posílá, jsme jeho vyslanci. Posílá nás jako své učedníky, jako své stoupence prostě – jako křesťany. Nejsme křesťany jen tady mezi sebou. Nejsme křesťany, tedy Ježíšovými učedníky, jen při svých setkáváních.

            V předcházejícím oddíle mluví Matouš, že zástup kolem Ježíše je jako ovce bez pastýře (9,36). A říká, že Ježíš posílá svoje učedníky ke ztraceným ovcím (10,6). Ty potřebují pomoc – a snad pomoc i čekají. Vypadá to, že k těm ovcím bez pastýře, k těm ztraceným ovcím kolem nás – že k nim Ježíš posílá svoje učedníky jako pastýře.
            Jenže tak to není, je to jinak: “Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky.“ Vy jste také jen ovce, nejste pastýři. I vy jste – i my jsme - jen ovce, jako ostatní kolem: “Posílám vás jako ovce doprostřed vlků.“
            Jsme jako ovce mezi vlky. Představme si to: Ty ztracené ovce se mohou občas chovat jako vlci. A dovedeme si představit, co dokáže způsobit vlk mezi ovcemi.

            Ale představme si to ještě také jakoby v obráceném gardu: Jak by to vypadalo, když někdo vyšle vlky mezi ovce, třeba ty ztracené. Kdybychom jednali v Ježíšově jménu útočně a násilně, až agresivně. Jakože byly násilně pokřesťanšťovány i celé národy. Ve svém ´Křtu svatého Vladimíra´to Karel Havlíček Borovský pěkně a realisticky vykreslil.
            Ale i dnes – pokud bychom jako ti, které Ježíš posílá jako své učedníky – kdybychom jednali jako vlci mezi ovcemi, třeba právě mezi těmi ztracenými. Pokud má ten ztracený, který možná hledá smysl pro svůj život – když bude mít pocit, že na něj útočí hladoví vlci, i když v Ježíšově jménu, pak se to míjí účinkem. Pak evangelium nemůže zabrat, nezapůsobí. Moje sebeupřímnější snaha zprostředkovat i blízkým lidem evangelium přes moc, vehementně, pak přijde nepochybně vniveč.

            Ježíšovi učedníci mají oslovovat svou bezbranností, nenásilně: “Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“
            Zdánlivě to zase Ježíš jakoby staví paradoxně proti sobě: Být chytrý a prozíravý jako had a zároveň čistý a nevinný jako holubice. A přece se to nevylučuje. Protože, proč by to jinak vůbec takto říkal?
            Chytří jako hadi znamená ´nebuďte hloupí´. A bezelstní jako holubice znamená ´nebuďte lstiví´. Takže – buďte jako hadi v tom, že prokouknete úskoky a zorientujete se a z té situace se odplazíte. Ale zároveň buďte bezelstní a čestní ve svém jednání, nejednejte jako hltaví a hladoví vlci.
            Jakože přece vůbec nejde o ovce a vlky, ani o hady a holubice. “Mějte se na pozoru před lidmi.“ Skutečně pozor si Ježíšův učedník musí dávat na lidi. Opravdu nebezpečni mohou být jen lidé.

            Asiže nám dost dobře nezapadá do naší relativní svobody další Matoušovo líčení o vydávání na soud a bičování – a kdyby jen trestání, v synagogách. A předvádění před světskou moc. Vždyť nám dnes nic takového nehrozí. A přece nás tady Matouš přesto konfrontuje s něčím důležitým, co se nás i dnes bezprostředně týká a co rozhoduje o našem životě a o hodnotách, které mají cenu – a o celém nasměrování a zacílení, se kterým nás Ježíš posílá jako své učedníky: “Budete od všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá, kdo vydrží a obstojí až do konce, bude zachráněn.“
            Ta nenávist ode všech, to dnes může být třeba tolik rozšířená nechuť v naší společnosti alespoň zkusit udělat si přesnější obraz o tom, co skutečně je církev, křesťanství, evangelium. Udělat si jiný obraz než ten, který někdo má na základě úplně kusých vědomostí, často velice zkreslených.
            Ta nenávist ode všech, to může dnes být i ta skutečnost, jak se dívá naše česká společnost na církev kvůli vrácení majetku zabaveného komunistickým režimem. Tisíckrát se můžeme jako evangelíci ubezpečovat, že my jako evangelická církev dostaneme zpět jen zanedbatelnou část. Ale – budeme mít podíl na finanční náhradě. Tady tu nenávist musíme prostě nést spolu se svými římsko-katolickými bratry a sestrami.. A tu nenávist z nechuti tolika lidí chtít si udělat pravdivý obraz o obsahu evangelia a o církvi a o křesťanech – tuhle nenávist a nechuť, tu musíme nést jako součást své víry.
            A k tomu jen zkoušet jako hadi se zorientovat a vysvětlovat, že neběží o církevní, a už vůbec ne o křesťanskou chamtivost. A že ani v tomto ohledu nebudeme jednat jako hltaví a hladoví vlci. I když tváří v tvář téhle obecné nenávisti a nechuti je holubičí bezelstnost hodně bezbranná.

            Žijeme ve společnosti, kde platí to, co kdosi pověděl jako bonmot: Člověk je dnes ochoten a schopen věřit téměř čemukoli, jen aby se vyhnul tomu věřit a svěřit se skutečné víře.
            Objevuje se tolik horoskopů, i nejrůznější duchovní a spirituální praktiky. A vůči církvi a a křesťanství – i proti evangeliu – plno výhrad a neporozumění. Často jen zatrpklá neochota chtít získat jiný pohled než jak jsem si to jednou provždy zaškatulkovat.
            Tolikrát nás trápí i nepochopení od těch nejbližších kolem nás. Matouš se tady ´předbíhá´o řadu desetiletí, když mluví docela o udavačství přímo v rodině, mezi rodiči a dětmi. Nás dnes trápí často “jenom“ to nepochopení – a to, že jakoby nám chybí slova.
            Jak se s tím vyrovnat? “A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit. Neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ (10,19n). Nejde o přesné, správné vyjádření té skutečnosti, co je evangelium. Svým způsobem je svědectvím už moje, naše přítomnost. Už to mluví. Už to, že tady jsme. Náš postoj, moje vnitřní poloha – jak myslím, jak se rozhoduji a jak jednám.
            To mluví a to svědčí. “Bude vám dáno, co máte mluvit.“ Vždyť naše víra nejsou naučené formulky, ani biblické citáty. Naše víra – to je důvěra k tomu, který mě získal a oslovil evangeliem. Získalo mě dobré poselství evangelia – radostná zpráva, že si mě a že si nás živý a věrný Bůh zamiloval a že mu na nás záleží a že nás provází a my v jeho jménu jdeme – jako ovce doprostřed vlků.
            Z toho nemůžeme nijak vystoupit, zbavit se toho. Tam a tak nás Ježíš posílá. Ale nenechává nás na pospas vlčí nenávisti. Stojí při nás a my smíme stavět na jeho příslibu: “Od všech budete nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, ten bude zachráněn.“  Amén.

            Díky, Pane náš, za to, že žijeme z tvého zájmu. Že nás provázíš, že nás podporuješ svou věrností a svým milosrdenstvím.
            Posíláš nás jako svoje učedníky. Vyznáváme, že jsme často bezradní. Ale vyznáváme, že přesto se otevíráme síle tvého Ducha, který má i přes naše starosti schopnost otevřít naše srdce ke svědectví těm, kteří žijí kolem nás a spolu s námi. Díky, že to smíme přijmout a vyznat – a vytrvale jít s tvým slibem dál a vytrvale jít s tvou láskou za ostatními kolem sebe – i když to je jako cesta ovcí doprostřed vlků.  Amén.


bratr farář Jaroslav Fér