Páginas vistas en total

domingo, octubre 05, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

Neděle díkčinění 5. října 2014

Biblické čtení:   Žalm 145,9-16                      Suspirium: Žalm 104,27n
Text kázání: 2. Korintským 9,8-11


            Slavíme díkůčinění. Ale jaký máme důvod k děkování? Proč děkovat? Zač děkovat? Komu děkovat? Jaký máme důvod k děkování, když ve svém osobním životě se potýkáme s lecčím, co nám radost a naději nedodává? Problémy v rodině – jedno se vyřeší a další následuje. Nedorozumění a potíže s dětmi, napětí doma i v práci. S věkem přibývají nemoci, a přichází i smrt našich blízkých a našich vrstevníků. Jaký máme důvod k děkování?
            Napětí ve společnosti, co všechno se dozvídáme ze zpráv televizních reportérů a od novinářů. Vývoj počasí, kde se snad ukazují změny podnebí, klimatické změny. Nejasná politická situace, i teď těsně před obecními volbami. A situace na Ukrajině a v Sýrii, i leckde ve světě. V tom všem – jaká jistota do budoucna. Jaký tady je důvod k děkování?

            Má cenu nad tím přemýšlet? – Ano! Protože děkování, díkůčinění, souvisí úzce s tím, jak uvažujeme a podle čeho hodnotíme. Jak přijímáme to, co máme k dispozici. Jak hodnotíme všechno to, z čeho žijeme, jak žijeme – čím žijeme – čemu se věnujeme.

            Když máme před sebou krajíc chleba nebo sklenici vody – bereme to jako samozřejmost? Nebo to dokážeme vidět a přijmout jako něco, co má hodnotu, protože to zajišťuje můj život – a proto nás to obohacuje? A ještě víc, i sám mohu obohatit druhého, když mu dám kus chleba. Když v tom dávám něco, co hodnotím tak, že to můj život obohacuje. Když ten krajíc chleba nemám za samozřejmost. Když vím, že i obyčejný kus chleba má vyšší hodnotu než jen hodnotu vyjádřenou penězi a prací, kterou jsme do přípravy chleba – i do ukrojení krajíce – museli vložit.
            Obdobně to je i v našich vzájemných vztazích. Přijímáme se navzájem v rodině – a také tady ve společenství sboru – jen tak samozřejmě – bez hlubšího zájmu, ze zvyku?
            I tady stejně tak – a ještě mnohem víc – záleží na tom, že máme jeden druhého jako dar – a že se smíme navzájem obdarovávat svou přítomností a zájmem. Že každý nový den je jedinečný – a vůbec nemusí být obyčejný.

            Opravdu – děkování závisí na tom, jak přemýšlíme, jak uvažujeme a hodnotíme. Těch způsobů, jak vidět svůj život a jak všechno hodnotit, těch je ovšem celá řada. Evangelium je tady jen jedním z té řady. Ale my jsme se pro evangelium rozhodli – a máme tak před očima a ve svém srdci tu cestu, kterou prošel celým svým životem Ježíš Kristus. Hodnotíme svoje vztahy a všechno to, co máme k dispozici, nikoli jako samozřejmost, ale jako cestu, kterou nám otevřel celým svým životem a svým křížem Pán Ježíš Kristus. Svůj život nebereme jako samozřejmost a nahodilost, ale jako cestu, při které nás každý den provází Boží štědrá láska a jeho milosrdná přízeň.

            Máme před očima obraz Boží štědré ruky – obraz Hospodina jako starostlivého hospodáře, který “otevírá svou ruku a ve své přízni sytí všechno, co žije“ (Ž 145,16). Slyšíme dnes apoštolův příslib, na kterém víra stojí a na který staví náš život a ze kterého se odvíjí naše přemýšlení a naše hodnocení: “Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo“ (2K 9,8).
            A to je důvod k děkování. Vždyť náš život a nic, co je kolem nás a nikdo z těch, kdo jsou kolem – nic z toho není samozřejmost.

            A proto v reformační tradici slavíme díkůčinění. Jistě už spolu s námi tak vzdávala dík starozákonní církev, Izrael, lid staré smlouvy. Děkujeme za novou úrodu sklizenou letos z polí, zahrad, vinic a sadů. Děkujeme za tělesnou sílu, za sílu svých rukou – za to, že jsme to všechno mohli vysázet, pěstovat a sklidit. Děkujeme za schopnost těžit svou prací prostředky ke každodennímu životu.
            Ale děkujeme zároveň ještě za mnohem víc. Tak nás vede i apoštol: “Ten, který dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti“.

            Děkujeme, že nás evangeliem Bůh vede Kristovým směrem. Nenechává nás sobecky a soustředně zahledět se do svých schopností – do zručnosti a síly svých rukou. Nenechává nás na pospas našim úzkostem ani naší nerozhodnosti. Vyvádí nás z rezignace a vytahuje nás z toho, do čeho nás srazilo naše provinění.
            Dává sílu, aby se rozmnožily “plody naší spravedlnosti“. Otevírá nadějnou možnost spolu s druhými, a pro další, usilovat a zápasit o nadějnou budoucnost. Pro sebe, ale i pro další generace – pro naše děti a vnuky.
            Také nás přivádí do společenství církve: “Budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří – a tak povzbuzovat další, aby vzdávali dík Bohu“ (2K 9,11). Za to všechno smíme děkovat. To všechno máme před očima při díkůčinění.

            “Oči nás všech s nadějí vzhlížejí k tobě, Hospodine. Vždyť ty dáváš v pravý – ve svůj pravý – časpokrm“. Sytíš nás tělesně – i vnitřně. A rozmnožuješ tak plody naší spravedlnosti.
            Za to všechno děkujeme. Do své péče a do své přízně – do své milosti, často i tvrdé a zkoušející, do ní zahrnuješ celé své stvoření – všechno, co žije.  Amén.


            Díky, Pane, že pro nás máš vždy otevřenou ruku a že pro nás otevíráš svou budoucnost – a že máš pro nás a pro naše schopnosti další úkoly.  Amén.


bratr farář Jaroslav Fér