Páginas vistas en total

jueves, octubre 30, 2014

ZAMYŠLENÍ

Zamyšlení 30.10.

Matouš 22:34-46  Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
35  a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
36  "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?"
37  On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´
38  To je největší a první přikázání.
39  Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´
40  Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
41  Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš:
42  "Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův."
43  Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví:
44  `Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.´
45  Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?"
46  A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.


V tomto textu jsme jsme slyšeli, jak farizeové připravují na Ježíšu léčku... Doslechli se, že umlčel saduceje, de facto jejich protivníky...umlčel jejich výhrady proti vzkříšení z mrtvých, ve které farizeové přitom věřili. Místo, aby mu byli vděční....tak se ho snaží, dostat, nachytat na švestkách. Proč? Zdá se, že mají strach...je pro ně tak nebezpečný? Považují ho za konkurenci, chtějí ho znemožnit proto, že jsou si jistí, že to není pravý mesiáš nebo právě proto, že se obávají, že pravý je? Jedno je jasné...takového mesiáše nechtějí...

Svolají shromáždění, na kterém se vymyslí jak ho nachytat....Doufají, že ho svou otázkou přitlačí ke zdi, že se buď ukáže jako diletant, nedostatečné vzdělaný v zákoně nebo, že se prokáže jeho neortodoxní přístup k němu a tak budou moci jednoznačně popřít jeho mesiášství.
Otázka, kterou připraví, je citlivá i mezi nimi samými, někteří z nich už tu samotnou otázku považují za znevážení zákona, protože přece všechna přikázání jsou závazná stejně. 
Ostatně, kdybychom nahlédli do originálního textu tak se zákoník ani neptá po největším přikázání, ale po velkém přikázání. To, že je toto přikázání největší vyplyne až z toho, když  je Ježíš t nazývá „velkým a prvním“, teprve tím  zřtelně ukáže, že míní „největší“.  Ježíš vlastně vezme část  každodenní židovské modlitby, respektive vyznání víry „šma Izrael, slyš Izraeli..., které do této chvíle ani nebylo jako přikázání chápáno...v původním znění však je ještě přihlášení k Bohu, které v této verzi chybí...protože se tu Ježíš  vypořádává se židovským zákonictvím demaskováním jeho protikladu s Boží etikou a s láskou k bližnímu. Ježíš navíc přiřazuje k tomuto prvnímu i to druhé...v českém překladu „podobné“, ale řecké znění lze chápat i jako „stejné“, to znamená, že je staví na stejnou úrověň, přestože jako velké označuje jen to první. Tato dvě přikázání jsou spolu postavena vůbec poprvé až Ježíšem. Tak se Ježíš sejednak odvolává k  zákonu, zároveň však rámec té staré smlouvy rozbourává, překonává.
Podtrhuje se tu zásadní rozdíl mezi dodržováním zákona a Ježíšovým voláním k lásce k bližnímu. Skutečná spravedlnost nespočívá v dodržování jednotlivých příkazů, ale v celém lidském životě, který je napněn láskou k bližnímu s činy, které z ní vycházejí. Láska je tím v čem nebo na čem spočívá celý zákon a proroci, je tím, co dodává všemu konání ten pravý smysl...lze jí přirovnat v této sovislosti k provazci, na kterém visí závaží...když ho odstři
hneme, spadna, ztratí se, rotálí nebo k závěsům dvěří...když je odstraníme, stanou se tytuo dveře je neužitečným dřevěným nesmyslem....
Nyní se vrátíme k druhé části toho textu, tentokrát klade otázku Ježíš farizeům. Tato otázka vlastně vychází z té předchozí části, kde Ježíš svou odpovědí prokázala autoritu, pravomoc, svoje mesiášství. Nyní musí po té co řekl a říci i b a ukázato povahu toho mesiášství. Opět se odvolává na Písmo. V této věci spíše na rozdíl od farizeům, kteří své představy o mesiáši čerpali z tehdy populárních nekanonických tzv.  Šalamounových žalmů. Následkem toho byl mesiáš v představách farizeů politickým vůdcem, z Písma si vybírali jen části, které do těchto jejich představ zapadaly.

Na proti tomu Ježíš cituje 110. žalm...on tím neodmítá Davidovo synovství. Nakonec je to právě  totéž evangelium, které na svém počátku jeho rodokmen pocházející od Davida cituje...tedy to, že je syn Davidův platí a spojuje nás to s vyvoleným lidem. Nicméně platí i druhý titul Pán...Davidův i náš...a oba tituly vycházejí ze starozákonního zaslíbení mesiáše. Přes svůj pozemský původ je i synem Božím, který usedne na Boží pravici a zjeví celému světu své vítězství.
V tom textu který jsme si četli je možné vypozorovat dva momenty...nejprve pokus znemožnit – ukázat – když se to nepovede –  a ukáže se jim jako mesiáš, a to ještě se silnějším nárokem než očekávali – už nemají co říct .
Když slova dojdou, je čas na hrubou sílu, takže od této chvíle už jde jen o to, jak zařídit jeho fyzickou likvidaci. Jejich vlastní představy, jejich slepé přesvědčení a „náboženské“zanícení je tak silné, že jsou kvůli němu ochotni vraždit. Dneska něco podobného můžeme pozorovat v činnosti tzv. Islámského státu, přesvědčení a rádoby láska k Bohu (nebo třeba nějaké ideji)jakoby ospravedlňovaly jakékoliv činy. Bohužel ani křesťanství od toho nebylo a ani dnes nebývá uchráněno....přestože má od Ježíše ta dvě největší přikázání, která dokazují, že není lásky k Bohu bez lásky k bližnímu a že bližním nám má býti každý člověk, obzvláště ten slabší, chudší, nuznější nebo jinak potřebnější nežli jsme my sami.  Bez lásky, toho vztahu mého já k ty toho duhého je veškeré naše úsilí beze smyslu.

Pane, vlož nám do srdce skutečnou lásku k tobě i našim bližním, dej nám o lásce přemýšlet, dej nám jí ochopit a dej nám jí prožívat, aby pro nás nebyla jen prázdným pojmem nebo opravňující nálepkou pro naše představy. Uč nás lásce, která se projevuje činny, která není bezzubá, ale je zbraní, která dokáže přemáhat a přemoci veškéré zlo tohoto i jiných světů. Veď naše životy, aby v nich byl naplněn tvůj skutečný zákon a skutečná spravedlnost....Otče náš... Amen.
bratr Michal Vejvoda

domingo, octubre 26, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

19. neděle po Trojici 26. října 2014

Biblické čtení:   Sirach 51,1+23-30                Suspirium: Jeremjáš 31,25
Text kázání: Matouš 11,25-30

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.  Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.   Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.  Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.  Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

En aquel tiempo Jesús dijo: «Te alabo, Padre, Señor del cielo y de la tierra, porque habiendo escondido estas cosas de los sabios e instruidos, se las has revelado a los que son como niños.  Sí, Padre, porque esa fue tu buena voluntad. »Mi Padre me ha entregado todas las cosas. Nadie conoce al Hijo sino el Padre, y nadie conoce al Padre sino el Hijo y aquel a quien el Hijo quiera revelarlo.  »Vengan a mí todos ustedes que están cansados y agobiados, y yo les daré descanso. Carguen con mi yugo y aprendan de mí, pues yo soy apacible y humilde de corazón, y encontrarán descanso para su alma. Porque mi yugo es suave y mi carga es liviana.» Mateo 11:25-30


            Anglický spisovatel a autor aforismů G. B. Shaw napsal, že ze všech lidí má nejraději svého krejčího. Prostě proto, že ten mu pokaždé vezme míry znovu. Kdežto ostatní, říká Shaw, si mě na začátku někam a nějak zařadili – a tím to pro ně končí.
            Něco podobného tady slyšíme od Ježíše: Zde to jsou ti maličtí – děti, kterým se odkrývá bohatství a obsah evangelia.. Dobré Ježíšovo poselství jim přináší radost a bez problémů a s fantazií ho přijímají – a evangelium se stává součástí jejich života. A otevírá jim oči a srdce  - a vidí a berou svoje okolí v docela jiných souvislostech než my moudří a rozumní, kdo jsme toho při tom už tolik zažili a tolik toho známe.
            Za to Ježíš chválí Boha: Velebím tě, Otče. Chválí Boha, že sice ti, od kterých by se dalo čekat, že jsou evangeliem osloveni, tak ti sice nechápou. Ale zato ti, od kterých by se to nečekalo, evangelium přijímají – mluví k nim, chápou, co jim přináší.

            Přitom se Ježíš – ani Matouš – nestaví proti našemu dychtivému lidskému poznávání. Ani proti našim rozumným úvahám a moudrému promýšlení všeho toho, co víme a co všechno můžeme poznat. Ježíš jenom upozorňuje, že se tolikrát do té své moudrosti jakoby zavíráme. A proto se pak nedokážeme dost otevřít Boží moudrosti. Právě proto, že máme tu svou moudrost – svoje “dospělé“ zkušenosti a to svoje dlouhodobé poznání.
            Věci a skutečnostmi prověřujeme tím, co jsme už poznali: Musí nám to zapadat do našeho obrazu světa a společnosti, jak jsme si ho vytvořili. Chceme si všechno zasadit do svých uzavřených představ – do určitého uzavřeného systému a pohledu na všechno kolem sebe. Tak podobně jako ti, kdo si G. B. Shawa už přesně zařadili. Přitom opravdová moudrost zůstává moudře otevřená. Je připravená na to, že věci mohou přijít i jinak, než bychom podle všech svých dosavadních zkušeností čekali.

            Děti – ti maličtí – toho zatím dost nepoznali. Ale proti nám moudrým mají jednu velikou výhodu. Dítě je otevřené, učí se. Bez problémů přijme, že věci jsou jinak, než si myslelo. Pomáhá mu v tom i fantazie – to je ta otevřená výhoda.
            Kdežto dospělý moudrý člověk už dobře ví, co a jak spolu souvisí – a neumí si a ani si nechce všimnout, že by věci případně mohly být jinak. Dospělý křesťan, i vzdělaný teolog, předepisuje Bohu, jak má jednat – nebo snad spíš, jak očekává, že Bůh jedná.

            Ale přitom křesťan, který zůstane dítětem – který zůstává otevřený, ten si dokáže všimnout, že Bůh jedná prostě podle svého, tak jak chce sám. A tahle dětská otevřenost nás pak i přes naši dospělou moudrost a rozumnost přivádí až k tomuhle: Vždyť Boží jednání je nejspíš moudřejší než všechno to, co bychom Bohu nejraději sami přímo předepsali – naordinovali.
            Právě tohle se nám odkrývá tam, kde svůj život a svůj pohled na svět, i na Boží věci vždycky znovu zkoušíme přeměřovat tou otevřeností Ježíšových maličkých. Pak se i nám otevírá všechno to, co Ježíš – co Syn – dostal od Otce. Všechno to, co mu bylo předáno – odevzdáno, přímo docela vyzrazeno. “A nikdo nezná Syna, jen Otec. Ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu to Syn chce odkrýt. Totiž otevírá nám poznání, jak to chodí u Otce – jak to chodí v Božím království.
            Protože to, s čím Ježíš přichází a co se odkrývá – co se i nám jako moudrost Ježíšových maličkých přece otevírá – tak to všecko má Ježíš od Otce. A to vůbec nemusí odpovídat naší moudrosti a našim lidským představám – a naší zkušené víře. Ani s našimi křesťanskými představami se to nemusí shodovat. Když je nám třeba přece úplně jasné, kdo jedná dobře – atak přijde do nebe. A kdo jedná a žije špatně – a tím pádem ho čeká peklo.
            Ale Boží představy o tom všem jsou ovšem důležitější než ty naše. “Ano, Otče, tak se ti zalíbilo!“ A my spolu se Synem známe Otce – Syn nám ho přibližuje, zjevuje – odkrývá námaho pravdu i jeho věrnost. Syn ví, o kom a o čem mluví. Ohlašuje naplno, oč se Otci jedná a jak s námi
            A naopak “Otec zná stejně dobře Syna“. A přiznává se k němu i tehdy, kdy moudře zbožní se k Ježíši nehlásí, protože není podle jejich představ. Zato podle představ Božích Ježíš je. Právě v tom, s čím za námi Ježíš přichází a jak s námi jedná – co nám nabízí a k čemu nás vybízí:

            “Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a kdo jste obtíženi břemeny. A já vám dám odpočinout.“ Ježíšovo evangelium nás směruje – dává směr – Boží království. Tam ale nedojdeme, tam se nedostaneme kvůli svému dobrému životu. Nedostaneme se tam proto, že žijeme rádoby zbožně. V Božím království se nejedná o naše výkony. Tak si to představovali tehdy farizeové – správně a zbožně žít a dodržovat určitá pravidla. Tak si pořád představujeme plno křesťanů i dnes. Ale Ježíš zve a vybízí nás: “Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
            Boží království je tak spíš útočiště pro ty, kdo už naopak dál nemohou. A tak nám Ježíš nabízí: “Vezměte na sebe mé jho a vyučte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem. A najdete občerstvení pro svůj život.“

            Ale tady ta Ježíšova nabídka pro ty, kdo už nemůžou dál, je vlastně dost paradoxní: Je to jakoby takové přepřáhnutí – naše, svoje, břemena vyměnit za Ježíšovo jho. Místo svého vlastního nákladu, který v životě vleču, vzít na sebe Ježíšovo jho. V tom je odpočinutí, tady je útočiště. Vždyť to totiž současně znamená, že on na sebe bere zase ten náš náklad – a dál to táhneme spolu. A to vlastně je následovat Ježíše: S tou otevřeností jeho maličkých vzít za svůj jeho úděl – když zároveň on bere za svůj náš život a náš zápas. A tak ho následujeme – táhneme to spolu s ním dál společně.
            Vždyť mé jho netlačí – je příjemné, je prospěšné. A moje břemeno netíží – ta zátěž je pak lehká. Místo toho, co vleču tak, že už nemůžu dál - a co mě zatěžuje – místo toho mi Ježíš nabízí alternativní možnost. A je to příležitost a útočiště – je to velká pomoc.
            Není to ovšem alternativa, která by dávala a nabízela bezstarostný život. I když – Ježíšovo jho se nese o to snadněji, protože má smysl – nabízí dobrý smysl pro můj celý život. A také už proto, že na to nejsem sám – že to všechno neseme spolu s Ježíšem. A také i navzájem si ho můžeme a snad i dokážeme nadlehčovat. A tak sice i s Ježíšem budeme mít vždycky starosti. Ale poneseme své problémy lehčeji – společně a spolu s ním. A za druhé – to Ježíšovské jho netlačí, je prospěšné – má smysl, a dává životu smysl.

            Nakonec ještě taková zdánlivá drobnost. To jho, které netlačí, které je prospěšné se řecky řekne chréstos. A už tehdy, stejně jako v dnešní řečtině , se “e“ vyslovovalo také “i“. Takže chréstos – christos – česky Kristus. Vlastně jako by Ježíš docela říkal: Mé jho, to břemeno, které já vláčím, to je christos. To břemeno , to je  - být Hospodinův pomazaný.
            A tak to jho, které Ježíš nabízí, že ho máme vzít na sebe – to je jakoby on sám, Kristus. Jako křesťan – jako Ježíšův maličký, otevřený pro opravdovou moudrost – to nesu Krista, nesu jeho jho. A to je náklad, který dává smysl.  Amén.

            Díky, Pane, za to, že sis s námi vyměnil svůj náklad. Nebo spíš díky za to, že nám nadlehčuješ náš náklad – všechno to, co v sobě a na sobě a při sobě neseme, když vedeme zápas svého života.

            Díky, že nás upozorňuješ, voláš a zveš být dětsky otevření jako tvoji maličtí, kterým sám otevíráš skutečnou moudrost. Díky, že nás otevíráš pro dobrý a prospěšný smysl našeho života, pro dobré a prospěšné naplňování každého dne.  Amén.                                                           
  bratr farář Jaroslav Fér