Páginas vistas en total

domingo, noviembre 02, 2014

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

20. neděle po Trojici 2. listopadu 2014

Biblické čtení:   1. Samuelova 21,2-7             Suspirium: 4. Mojžíšova 28,9-10
Text kázání: Matouš 12,1-8

Mateo 12:1-8
En aquel tiempo iba Jesús por los sembrados en un día de reposo; y sus discípulos tuvieron hambre, y comenzaron a arrancar espigas y a comer. Viéndolo los fariseos, le dijeron: He aquí tus discípulos hacen lo que no es lícito hacer en el día de reposo. Pero él les dijo: ¿No habéis leído lo que hizo David, cuando él y los que con él estaban tuvieron hambre; cómo entró en la casa de Dios, y comió los panes de la proposición, que no les era lícito comer ni a él ni a los que con él estaban, sino solamente a los sacerdotes? ¿O no habéis leído en la ley, cómo en el día de reposo los sacerdotes en el templo profanan el día de reposo, y son sin culpa. Pues os digo que uno mayor que el templo está aquí. Y si supieseis qué significa:  Misericordia quiero, y no sacrificio, no condenaríais a los inocentes; porque el Hijo del Hombre es Señor del día de reposo.                



            Slavíme neděli. Vždyť každá neděle je takovým malým výročním dnem Kristova vzkříšení. Nejen velikonoční neděle.
            Jsme tedy dnes tady kvůli tomu, že je neděle? Jsme tady kvůli neděli? Vždyť neděli vyměnila Kristova církev místo soboty. Neděle se stala dnem odpočinku pro Kristův lid nové smlouvy. Místo soboty, která byla dnem odpočinku pro lid staré smlouvy – a je jím stále.

            V ekumenickém překladu je tento náš dnešní oddíl z Matoušova evangelia nazván: Spor o sobotu. Kraličtí v sumáři uvádějí: Svěcení soboty.
            Svým způsobem tu čteme a slyšíme o banální věci: Jednou šel Ježíš v sobotu přes obilné pole a učedníci při tom zahánějí hlad tím, že vydrolují z klasů zrní a jedí je. A farizeové vytýkají Ježíši: „Hle, tvoji učedníci dělají to, co v sobotu není dovoleno dělat“ Dělají něco, co se v sobotu nesmí dělat.
            Dost dobře tomu ani nerozumíme. Už proto, že se sami vlastně málokdy dostaneme do takové situace: Abychom šli kolem dozrávajícího obilného pole a mohli si pár klasů vymnout a sníst. A hlavně, proč bychom nemohli, proč bychom nesměli? Proč by to nemělo být dovoleno?

            V Ježíšově době platila spousta, stovky rabínských předpisů, většinou zákazů. Ale učedníkům farizeové nevytýkají třeba ustanovení, které není ve Starém zákoně – ustanovení o maximálním počtu kroků, které bylo dovoleno v sobotu ujít. A nevytýkají učedníkům ani polní pych – že jedí z cizího. Protože najíst se na cizím poli nebo vinici a zahnat tím přímo tam na místě akutní hlad, to naopak Starý zákon docela i povoluje: „Když vejdeš do vinice svého bližního, smíš se najíst hroznů dosyta podle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem“ (5. Mojžíšova 23,25n).

            Tak co vlastně se nesmí podle farizeů v sobotu dělat? Kupodivu ne to,že klasy snědli, ale že je učedníci trhali. Protože to trhání, to vidí farizeové jako práci: „Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. A to nebudeš dělat žádnou práci …“ Je to sice jen dost malá práce, ale z principu to práce je. A jestli Ježíš vyhlašuje, že nepřišel zrušit ani jediné, ani nejmenší přikázání, pak tedy něco jiného říká a něco jiného klidně nechá své učedníky dělat. Tak to tady chápou farizeové.

            Ježíš se ovšem učedníků zastane. A ukazuje farizeům – a vede k tomu i nás - , že jsou situace, kdy starozákonní ustanovení nebyla dodržena, i když to Starý zákon jasně stanovil:
            David na útěku před Saulem dostal od kněze Achímeleka pět chlebů, aby se svou družinou zahnali hlad. I když to byly chleby, které byly předkládány v chrámu. Byly určeny pro Hospodina – a po výměně za čerstvé je mohli sníst jen kněží.
            Od Matouše slyšíme ještě druhý argument: Vždyť knězi je ve Starém zákoně výslovně dovoleno – vlastně přikázáno – právě v sobotu obětovat, přinášet oběť: „V den odpočinku budete obětovat dva roční beránky … To bude pravidelná zápalná oběť pro den odpočinku“ (4.Mojžíšova 28,9n). Je to tak: Každou neděli farář káže – a tak dělá svou práci. Překračuje tím to striktní „v den odpočinku nebudeš dělat žádnou práci“, jak to jakoby tak jasně vyznívá v Desateru.

             Ale Ježíši nejde vlastně vůbec o práci pro chrám, pro kostel. „Pravím vám, že zde je víc než chrám“, tady je něco většího než chrám. Konečně nám to tady teď jasně staví před oči. A konfrontuje s tím i farizeje – tehdejší i dnešní: „Kdybyste věděli, co znamená: Milosrdenství chci a ne oběť, neodsuzovali byste nevinné“.
            Milosrdenství je víc než chrám – a stejně tak i víc než všechno to, co se v chrámu děje – víc než všechny chrámové oběti. K tomu nás Ježíš přivádí: Chrám je víc než sobota – víc než tento jediný den v týdnu, byť den odpočinku. A zde je přitom ještě něco většího než chrám – milosrdenství. Tam, kde se projevuje a prokazuje milosrdenství, tak to má přednost – před sobotou – i před chrámem, před kostelem a před sborovým provozem.

            Před milosrdenstvím prokazovaným byť i v den odpočinku – před tím nemá a nemůže mít nic jiného přednost. Tak to chápal už kněz Achímelek – a proto dal obětní chleby Davidovi a jeho družině. Tak to chápe i Ježíš – a proto dovoluje učedníkům vymnout zrní. A tak pracovat, přestože byla sobota. A tak to nemohou nepochopit také farizeové a všichni zákonicky uvažující – a nepotřebují k tomu žádné dodatečné předpisy a příkazy. Vždyť to říká sám Hospodinův prorok, zaznívá to přímo v Písmu: „Milosrdenství je víc“.

            A tak ještě jednou: Jsme tady kvůli tomu, že je neděle? Tedy přesněji: Jsme tady kvůli neděli? Anebo proto, abychom tady společně čerpali a přijímali z evangelia sílu, energii, inspiraci, radost? A abychom si odtud odnášeli tohle všechno – a právě proto zkoušeli v dalších dnech prokazovat milosrdenství?
            Vždyť ono je to i tak, že my sami v tom Ježíšově: „Pravím vám, že tady je víc než chrám“ – že v tom smíme slyšet a říci si: To Ježíš Kristus je víc než chrám. Tohle v tom ovšem farizeové a zákoníci tehdy slyšet nemohli.
            Ale v Ježíši Kristu se s tou silou, energií, inspirací setkáváme – Kristovo evangelium je nám radostí – a je pro nás milosrdenstvím. Ježíš Kristus nám otevírá své milé srdce. A proto tady pokaždé v neděli jsme. Abychom se najedli – nasytili tím, co si zkoušíme vydrolit z evangelia. A abychom z Kristova milosrdenství žili a jednali. A abychom tím, co pro nás z evangelia kazatel vydrolí, zkoušeli pak sami – ze svého milého srdce – dávat dál; a tak šířit milosrdenství.  Amén

            Díky, Pane Ježíši, že nám otevíráš bohatství, kterým je toto naše společné sejití. Díky, že nás nespoutáváš předpisy, ani po nás striktně nechceš a nevyžaduješ nedělat v nedělní den odpočinku žádnou práci. Díky, že nás orientuješ, ať docela suverénně prokazujeme - děláme – milosrdenství. Vždyť právě tím nás vracíš a obracíš k těm, kdo jsou potřební – kdo potřebují milosrdenství a ne předpisy a zákazy.  Amén.

                                                                                                                           bratr farář Jaroslav Fér