Páginas vistas en total

jueves, diciembre 25, 2014

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA FESTIVA

 25. prosince 2014

Biblické čtení:   Lukáš 2,1-14             Suspirium: Izaiáš 7,14
Text kázání: Matouš 1,18-25

            Slavíme vánoce. Slavíme svátky Ježíšova narození. Svátky, které nám – a všem křesťanům po celém světě – připomínají příchod Ježíše Krista do reality našeho lidského světa. Máme tu betlémskou událost dobře před očima: Novorozené dítě vložené do jeslí někde docela v ústraní a v relativní chudobě. Vždyť se Josefovi ani nepodařilo sehnat pro Marii místo pod střechou. A přece je tam nakonec pastýři po andělském ohlášení bez problémů všechny tři najdou: Josefa a Marii a dítě v plenkách ležící v jeslích.
            Tak to známe. Tak to máme před očima. Tak, jak tuto betlémskou událost zachycuje Lukáš ve svém záznamu evangelia. To Matouš to zachycuje jinak: 1,18-25
            Opravdu, Matouš vůbec nemluví o jeslích, ani o pastýřích, ani o místu někde v ústraní v chudé stáji či přístřešku bez pořádné střechy. Vlastně je to tak, že ten Matoušův záznam svým způsobem ani pořádně neznáme, nevnímáme. Ono je to líčení, které se dost dobře také ani nedá komerčně využít – ani v reklamě malých obchodníků stejně jako u velkých obchodních řetězců. Tam slaví úspěch Lukášova betlémská scéna s pastýři. Ostatně tak to bylo po celá staletí. Tím Lukášovým příběhem se inspirovaly vánoční písně a koledy, stejně jako malíři a ti, kdo vánoční příběh zdramatizovali jako divadelní hru – nejdřív v kostele a postupně i na náměstích. To, co známe z Matoušova evangelia, to je zase až příběh – vyprávění o putování mudrců. Ale to Matouš vypráví až v další kapitole.
            To tady ten Josefův sen žádnou velkou inspiraci k využití nenabízí. Přesto zkusme společně teď slavit vánoce spolu s Matoušem – totiž to “jak se událo narození, zrození Ježíše Krista“: Stalo se to tehdy, “když jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi. Ale dříve než spolu žili jako manželé, byla Marie nalezena těhotná z Ducha svatého.“
            Ale ještě před tím nám Matouš přečte rodokmen – listinu rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Na jeho konci figuruje “Josef, manžel Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus“ (1,16b).
            Jenže ta slavná tradice rodu krále Davida se tady rázem proměňuje v důvěrné osobní a rodinné drama mezi Josefem a Marií. Zasnoubení bylo tehdy chápáno a bráno už jako začátek manželství. Jenomže tady to vypadá, že tohle manželství – celý vztah Josefa a Marie – se rozpadne ještě dřív, než něco vůbec pořádně začalo. Vlastně se hned už řeší jen otázka, jak z toho ven – jak ten vzájemný vztah ukončit bez zbytečného rozruchu.
            Josefa při tom rozhodování vede cit pro spravedlnost – “byl spravedlivý“. Nechce Marii přivést do řečí, chce jí ušetřit ostudu – když už to vypadá, že jejich vztah zkrachoval: Protože Mariino dítě není jeho, chce Josef Marii potají propustit – uvolnit ji z jejich zasnoubení.
            Jenomže jako spravedlivý by mohl Josef také ve spravedlivém hněvu přece ztropit pořádnou ostudu. Ten jeho cit pro spravedlnost je jiný – je to cit milosrdenství. To Josefa vede - a proto chce celou záležitost řešit ohleduplně. Ale i tak jednoznačně.
            Jenže má sen – a všechno se začíná rovnat a vyvíjet docela jinak. Najednou tu je řešení, které si před tím Josef a Marie nedokázali ani představit. Josefovi jako by sen otevřel oči a on teď vidí celou situaci jinak. Je to při tom ovšem řešení, které musí sám přijmout a sám udělat. Na základě toho andělského slova, které mu promluvilo do duše.
            A je to zvláštní slovo: Josefe, neboj se vzít si Marii. Ve snu jako by se celá ta situace Josefovi obrátila naruby. Doposud Josef neřešil otázku, jestli se s Marií rozejít, ale – jak to udělat bez rozruchu milosrdně.
            Teď to je ve snu najednou jinak: Nejde vůbec o spravedlnost, že by se musel s Marií rozejít, i kdyby milosrdně. To je tvůj strach – ty se bojíš Marii nevyhnat – abys sám neměl ostudu! A proto slyší: Neboj se – neboj se, synu Davidův. Neboj se přijmout Marii i s tím, co v ní bylo počato z Ducha svatého.
            Neboj se je oba přijmout do té královské davidovské tradice. Vždyť ani Marie, ani Ježíš do té tradice zatím nepatří – posledním člověkem celého rodokmenu od Abrahama přes Davida je Josef. A proto teď slyší: Neboj se Marii – a Ježíše – do této tradice přijmout. Ježíš do ní patří, on je do té tradice darován. Tak, jak slyší už král David Hospodinův slib od proroka Nátana: “Já upevním tvůj královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (2 Sm 7,13).
            To je velká Josefova role, stejně velká jako Mariina. Vždyť Josef je synem Davidovým, nositelem téhle tradice. A do té tradice má přijmout i Mariina syna. A má to vyjádřit tím, že mu dá jméno – a tím, jaké jméno to bude. A tak se to i stane.
            Ale nezarazí, nezaráží nás ta logika, kterou tady slyšíme? Dáš mu jméno Ježíš – a to proto, aby se naplnilo Izaiášovo slovo: Dají mu jméno Immanuel.
            Až k této jakoby hádance, jak k sobě patří a jak spolu souvisí ta dvě jména – Ježíš a Immanuel. Až sem nás dovádí Matoušův vánoční příběh.
            To naše slavení vánoc spolu s Matoušem je opravdu hodně odlišné od toho známého a barvitého příběhu u Lukáše. Vždyť ještě ani nezaznělo jméno Betlém. To Matouš jen tak mimochodem zmíní až v následujícím příběhu o příchodu mudrců od východu: “Když se narodil Ježíš v judském Betlémě, za dnů krále Heroda“ (2,1). A stejně mimochodem zmíní vůbec i to, že se Ježíš narodil. Jedním dechem s konstatováním, že Josef přijal Marii – a tím i Ježíše do davidovské tradice, ale že spolu nežili jako manželé, dokud neporodila syna.
            A Matouš nemluví ani o Spasiteli, který se nám dnes narodil v Betlémě, v městě Davidově. Ale ovšem ten, kterému dá Josef jméno Ježíš – ten vysvobodí, zachrání, spasí svůj lid z jeho hříchů.
            Jméno Ježíš bylo tehdy běžné, přímo tuctové jméno. Nijak výjimečné. Ale znamená: Hospodin spasí – Hospodin zachraňuje. Tady je začátek, jak porozumět i té Matoušově hádance: Dáš mu jméno Ježíš, aby se splnil prorocký Izajášův slib: Dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo: Bůh s námi.
            To je Matoušovo vánoční evangelium: Josef dal na to, co slyší ve snu. Dal přednost svým snům před lidskými konvencemi, které umožňují – a tehdy docela vyžadovaly – Marii propustit, když už se stalo, co se stalo. Vlastně přesněji: Josef dal přednost Božímu snu před našimi lidskými konvencemi: “Přijal Marii k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš“.
            Ježíš – Hospodin spasí, Hospodin zachraňuje. To vlastně není žádné vlastní jméno. V tom jméně v Betlémě narozeného dítěte je celé Ježíšovo poslání. A v tom Izajášově příslibu Immanuel – Bůh s námi? V tom je dopovězena ta Matoušova hádanka:
            I dnes Bůh zachraňuje – to nás chce uchránit všeho toho, co si s sebou a za sebou vlečeme: “Dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání můj lid z jeho hříchů“.
            I dnes Bůh zachraňuje – a to právě tak, že je s námi, že nás provází. To je Matoušovo vánoční evangelium. Ale vlastně i velikonoční: Tím Matouš končí, když vzkříšený Pán posílá všechny své učedníky – získávat další učedníky, křtít je a učit je zachovávat všechno, co nám přikázal: “A hle, já jsem s vámi po všecky dny, až do skonání tohoto věku“ (28,18nn).  Amen.

            Oslavujeme tě, Pane Bože, za tvou lásku a za tvůj zájem, který se v Betlémě takovým zvláštním způsobem stal součástí naší lidské skutečnosti. Díky za Matoušův vánoční příběh, který nás učí, že milosrdenství je velká věc mezi námi lidmi. Ale že Boží sen, který se v Ježíši Kristu stal skutečností, má přednost.
            Díky, že všelijakým způsobem smíme vnímat a ve víře s důvěrou přijímat tuto tvou velkou a náročnou lásku. Díky, že nás provázíš a že nás zachraňuješ právě tím, že zůstáváš a jsi i dnes s námi – a se všemi lidmi svou dobrou vůlí.  Amén.

                                                                                                                             bratr farář Jaroslav Fér