Páginas vistas en total

domingo, diciembre 06, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

6. prosince 2015 – 2. neděle adventní

Biblické čtení: Izajáš 65,16-25                       Introit: Zjevení 22,16
Text kázání: Lukáš 21,25-28

25Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. 26Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. 27A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. 28Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“


            Kristův příchod si v adventu spojujeme s jeho příchodem v Betlémě. Prostě proto, že adventní období vnímáme jako dobu těch necelých čtyř týdnů před vánocemi. Ale advent nám připomíná i Kristův nový příchod v slávě a moci. Vždyť tak to vyznáváme: Odtud přijde soudit živé a mrtvé.
            Jenže to nám sem nepasuje, do našeho předvánočně laděného adventu – kdy se na nás už nějakou dobu sype místo sněhu, kterého bude i letos zase poskrovnu, vánoční hudba a písně i koledy. A přesto nás tento oddíl z Lukášova evangelia vede přímo sem – k novému Kristovu příchodu. “A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“.
            Ale před tím “budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“
            To je ovšem něco, co dost zřetelně vnímáme. Ne snad přímo kosmická znamení. Ale přece jen znamení, která nás poznamenávají – a která jsou celosvětová: od postmoderní globalizace, ať už technické globalizace typu internetu a mobilních telefonů – přes teroristické násilné útoky v různých oblastech po světě, a k tomu odvetné reakce velmocí, a velkou migrační vlnu – až zase po negativní důsledky našeho lidského neekologického přístupu k přírodě, ať už omezeně, při požárech ropných plošin, nebo celosvětově zasahujících změn v podnebí. Nedokážeme to všechno obsáhnout – a třídit si to, abychom se v tom vyznali.
            Nevyhnutelným důsledkem je to, jak to všechno vnímáme: Dosavadní jistoty se hroutí. Dříve pevná půda po nohama nám ujíždí. A z toho na nás dopadá strach, přichází úzkost a sevření, mnohdy přímo hrůza – a velká bezradnost: “Na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít“.
            Vzpomeňme ostatně na strach učedníků, když je překvapila na Genezaretském jezeře bouře. Je to lidské – náš lidský pud sebezáchovy. Rozhodně není zač se stydět. Ty všechny věci a skutečnosti, které vnímáme jako znamení doby, jako to, co pro svůj celosvětový rozměr nejsme s to zvládnout - to všechno, tahle naše znamení, ta nás, Kristovy učedníky, mají právě naopak povzbudit – natáhnout krk, pozvednout hlavu – a vyhlížet toho, který přichází – a také jeho vykoupení.
            Tak to je: nad vším, co se děje, nad vší spletitostí a anarchií, kterou jsme do přírody i do celolidské společnosti sami vnesli, nad tím vším, v kosmu jako na zemi, nad tím vládne Bůh. Až do nového Kristova příchodu to má v rukou. Tímhle směrem – sem, ukazují evangelistovi ta znamení. A on to sděluje nám, dává nám to vědět.
            A ten, kdo má oči k vidění, ten to uvidí. Ten prohlédne, přečte – a porozumí. Především, že za tou naší nejistotou, je naše lidská bohorovnost. Vždyť to, co máme kolem sebe – a co vnímáme jako zlé, co se na nás valí – to jsme způsobili sami a teď se nám to vymyká z rukou.
            A přece – a přesto: “A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“. “A tehdy“ – že by to byl jen nějaký předem sestavený projekt? Nejprve kosmická – celosvětová znamení – pak naše bezradnost, panika a strach v tom, jak nás dostihuje a zasahuje naše minulost – a nato příchod Syna člověka?
            V tom Přicházejícím přichází ovšem Bůh sám. A proto vyvrcholením všech znamení není a nebude naprostý chaos, ani zkáza lidstva a celého stvoření. Boží dílo nebude zničeno, Bůh sám to nezkazí: Příchod Syna člověka – to je jeho vítězství. On přichází za námi a kvůli nám a pro nás.
            Celý ten oddíl vypráví evangelista Lukáš těsně před Ježíšovou smrtí a vzkříšením. S tím to tedy nerozlučně souvisí. Ten, který pro nás dal vlastní život, ten, který byl vzkříšen a je naším živým Pánem, ten přichází – a v něm a s ním se blíží naše vykoupení. On je jasná jitřní hvězda – symbol nového dne, žádné znamení zkázy.
            A proto smíme a proto máme nový Kristův příchod vyhlížet se vztyčenou hlavou. V naději, bez strachu. Ten, který přijde, je ten, který za nás zemřel a tak se nás ujal. Jeho slovo platí, jeho zaslíbení nemizí. V tom je – tady je - naše vykoupení.
            Sem míří naše křesťanská víra: Víra v toho, který jednou zemřel a byl vzkříšen kvůli nám. Tato naše víra ale nezůstává vězet v minulosti, ale přese všechno – nade vším - se otevírá do budoucnosti a nás otevírá pro budoucnost. Kdyby tento rozměr naší víře chyběl, utopili bychom se ve svých úzkostech, i v našich církevních a sborových tradicích – a ustrachovali bychom se v přítomných zkušenostech.
            Ale víra se dívá dopředu. Ten, který za námi přišel v Betlémě, ten, který v náš prospěch trpěl na kříži, ten je živý a přijde – s velikou mocí a silou.
            Ta znamení, která vidíme – a ve kterých se chceme orientovat – a nejde nám to a ztrácíme se v nich – ta znamení, i když jim kvůli komplikovanosti dobře nerozumíme – ta znamení nemusíme proto vnímat jako něco osudového, předurčeného a strašlivého. Ale naopak právě jako znamení přicházejícího Krista, jako znamení o Božích soudech v našich lidských dějinách. O Božích soudech nad tím, co jsme jako lidstvo dokázali pokazit, i zničit.
            Naše vykoupení se blíží – osobně pro každého z nás. A zároveň to platí i pro nás jako společenství církve a sboru – i pro společenství celé naší současné lidské generace.
            Smíme jít dál společně – právě jako společenství, které formuje Kristus a evangelium: beze strachu, bez ustrašenosti i bez nevraživosti – v naději a se společně prožívanou radostí do budoucnosti. Vstříc tomu, který přichází s mocí a velikou slávou.  Amén.


            Díky, Pane náš, za slovo, které nás varuje a uzemňuje. A které přece vnáší do našeho strachu orientační bod. Také právě teď ve dnech letošního adventu. Tvoje slovo – tvoje evangelium - se nám stává znamením naděje proti znamením beznaděje. Díky za víru – za důvěru, která má sílu vytvářet takové společenství. Společenství, které nadějně a beze strachu jde dál a může se stávat oázou pokoje, důvěry a dobrého očekávání tvého konečného adventu.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, septiembre 27, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

27. září 2015 – 17. neděle po Trojici

Biblické čtení: Joel 2,21-27    Introit: Micheáš 4,4
Text kázání: Lukáš 13,1-9

1Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. 2On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? 3Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. 4Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? 5Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ 6Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. 7Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ 8On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. 9Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“

            Je to zdánlivě jasný příběh o majiteli vinice. Na té vinici roste zároveň i fíkovník a majitel si jde pro fíky. Jenomže – nic se neurodilo.
            A tak se majitel obrací na vinaře – na toho, který na té jeho vinici pracuje a stará se o ni. Vlastně si stěžuje: Už tři roky – vždycky když je čas česat fíky – se na na ně vypravím. A nic – žádná úroda. Přitom v Palestině bývá úroda dvakrát ročně, takže za ty tři roky tam šel majitel víc než třikrát – a pokaždé nadarmo.
            Že fíkovník nedává úrodu, s tím se majitel obrací na toho, kdo se mu o vinici i s fíkovníkem stará – protože sám se v té denní práci na vinici neangažuje. Tomu se věnuje vinař.
            Ale majitel se tentokrát rozhoduje velice rozumně – až ekonomicky: Co s takovým stromem? Ten fíkovník vykopej! Jen tady zbytečně zabírá půdu. A vlastně víc: Škodí, je špatným příkladem. Přitom si fíkovník až do té chvíle rostl bez problémů, všechno šlo dobře – až teď naráz – po tolika letech – jde radikálně o všechno – jde o život.
            Ale vinař, který se o všechno stará, fíkovník vehementně brání. Ať majitel ještě přece jen počká a oddálí konečný verdikt. On, vinař, se bude o fíkovník starat, pečlivě mu dodá, co je třeba. Jen jestli mu pán ještě dá šanci zkusit to po dobrém. Ten zahradník – vinař – se za fíkovník silně přimlouvá: Snad ještě fíkovník přece přinese plody.
            Ale třeba ne. Třeba to nepomůže. Tak v tom případě ho přece jen vykopeš. To je zajímavé: Jestli ta šance nevyjde, tak je to, pane, na tobě – co dál. Když se to nepovede, pak už si s ním udělej, co chceš. Ale bude to na tobě. Nečekej, že ho budu já sám kácet. Konečné rozhodnutí nechává vinař na majiteli. Tak, jak to slyšíme v překladu Kralických: Pokud neponese ovoce, potom vytneš jej.
            Tím podobenství končí. Co se stalo - jak to pokračuje – jestli vůbec vinař dostal čas – a jestli případně jeho “hnojení“ mělo nějaký výsledek – to je tady docela otevřené. Ten vinař to alespoň zkouší. Žádnou záruku na úspěch nedává. Ani nemůže dát. Dál je to na nás. Vždyť je to podobenství o nás. Majitel – to je Búh, a vinařem je Ježíš sám – to on za nás prosí.
            Ten obraz vinice a fíkovníku Ježíš bere ze Starého zákona. Když člověk sedí pod fíkovníkem a pod vinnou révou a ovoce je hojnost, tak to je ve Starém zákoně obraz toho, že je dobře – že je všechno pořádku. Když to chybí, když fíkovník nedává úrodu, pak je zle – a kdoví, zda se situace ještě nezhorší.
            Ale i když je zle, může do toho přece jen zaznít prorocké slovo o dobré budoucnosti. Slovo o tom, že réva a fíkovník budou zas na svém místě a budou dávat úrodu. “Každý bude bydlet pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí“ (Micheáš 4,4).
            To ale znamená, že když fíkovník nerodí, tak to ukazuje na něco vážného: Je to obraz, znamení pro zlé časy. Pro krizi, která se blíží. A podobenství otevírá šanci – přece jen ještě možnost něco dál zkusit.
            Tehdy je Ježíš s učedníky na cestě do Jeruzaléma. Syna člověka tam nečeká nic dobrého. Něco je přede dveřmi, učedníci to vnímají. Jdou se svým Mistrem – směřují do krize. Ale co se vlastně stane? Obavy i veliké očekávání – to je před nimi.
            A také – bezprostředně před podobenstvím zaznívá ta zpráva o Galilejcích, které dal Pilát pozabíjet, když šli obětovat. Patrně byli tedy nutně také na cestě do Jeruzaléma - aby tam obětovali. A Ježíš k tomu přidává ještě i údaj o věži v Siloe, která zasypala řadu lidí. Krvavé bezpráví – a vedle toho asiže nezabezpečená stavba a neštěstí.
             To všechno se děje kolem nás svým způsobem i dnes – a zastihuje nás to. Zkoušíme se v tom vyznat a orientovat. Ale stejně jako tehdy i dnes, když se objevuje zlo, mezi lidmi i v přírodě – pokaždé se dostáváme k tomu, jak je něco takového možné – násilí, jednání z pozice moci, národnostní, sociální a náboženská zášť – a z toho migrační vlny.
            A zároveň se z toho nejdřív snažíme vždycky dostat tak, že se postavíme jakoby mimo. Chceme hledat nějaký důvod jinde, mimo sebe. Třeba, že si to ti Galilejci u Piláta nějak zavinili sami.
            To všechno ale Ježíš smete ze stolu: Žádné “to si zavinili ti druzí“. Žádní “větší viníci“ než my. “Pravím vám, nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“. Takhle provokativně nám to Ježíš staví před oči. Všichni v tom žijeme – a všichni si to zasloužíme. Ledaže: Ledaže bychom slyšeli to varování z podobenství o fíkovníku.
            Ten fíkovník bez plodů? Ten je příznakem krize, která je před námi. A je to krize všeho – a týká se nás všech. A je potřeba to vzít naplno a vážně. A nějak jinak začít – myslet, a také jednat. Aby se ukázal výsledek – a na fíkovníku se objevily fíky.
            Ten vinař je Ježíš. A snaží se i v té poslední chvíli o nějaké jiné řešení. Při tom není jasné, jestli to jiné řešení dostane vůbec šanci – jestli je ještě čas okopávat a zalévat. Snad ano – a stejně tak – snad se objeví i fíky – snad přijde i ovoce. Snad to vezmeme vážně – a přineseme ovoce.
            Tak naléhavě na nás Ježíš svým podobenstvím přímo útočí. Sám při tom směřuje do Jeruzaléma – a na Golgotu – a do vzkříšení. To je šance. Tož snad k nám mluví – a znovu i promluví.
            Jakože to s námi i dnes vypadá právě jako s učedníky, kterým to Ježíš říkal – patrně opakovaně. Stejně jako to opakuje nám. A tohle nás učí – to nás chce naučit: Vzít tu otevřenou příležitost za svou. Se vším tím, co tak krizově vpadá do našeho života.
            Houževnatě a vehementně se bere za nás – za fíkovník, který nenese ovoce. Tuhle šanci chce pro nás vyvzdorovat -  a snad ji opravdu otevřel – tou jinou, zvláštní, svou cestou: Celým svým způsobem života – a svou cestou kříže a vzkříšení.
            Sem nám ukazuje – sem nás posílá - a zve. Aby tak fíkovník okopal a pohnojil. Abychom napříště nesli ovoce. Ovoce toho jeho, kristovského, způsobu života.  Amén.


            Díky, Pane Ježíši Kriste, že nás vyvádíš z našich zaběhaných stereotypů. Jdeš před námi jinou cestou, než kterou bychom si vybrali sami. Díky, že nás učíš vidět věci jinak a dáváš nám i do kritických rozhodování novou šanci.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér

lunes, septiembre 21, 2015

Pobožnost na zasedání DRS ve Vlašimi.

POKORA
Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Římanům 12:3

Pokora: Současná kultura podporuje touhu být znám, převyšovat, zaujímat první místa, přijímat čest a chválu. Málo se dnes mluví o pěstování pokory, což je důvod, proč je pokora ctností ne příliš žádoucí. V naší kultuře, která oslavuje ego, pokora nemá místo, ale pokora je kardinální ctnost, pokud chceme rozvíjet službu bližnímu. Pro mnohé je  pokora je synonymem pro devalvaci. Naše kultura považuje pokorného za charakterně slabého, servilního, opovrženíhodného. Ale opravdová pokora odráží sílu charakteru a sebeovládání; jistotu a pozitivní sebevědomí.
Pokora: realistické přijetí sebe. Pokorný člověk si je vědom svých dovedností a schopností, a protože nemusí nic dokazovat, je otevřenější k učení, uznání svých chyb a dokáže ocenit hodnotu ostatních. Když se známe a přijímáme sami sebe, jsme osvobozeni z naší sebestřednosti a tak máme širokou možnost soustředit se na ostatní.  Pokora je opakem pýchy, nadutosti, povýšenosti a arogance. Pýcha je nečestné uznání sebe, je to zoufalý pokus člověka, který se cítí být podhodnocen, uniknout svým pocitům méněcennosti. V této souvislosti čteme v Bibli: „… pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh…“ Pyšný člověk nepřizná chybu, nenechá se napomenout či poučit. Pokorný člověk místo toho je ochotný přijmout poučení a konstruktivní kritiku.
Pokora: prostředek k službě druhým Pokora je popření našeho sobectví, touhy po individualistickém uspokojování pýchy a nadměrných osobních ambicí; rodí se z čistého altruismu, z touhy pomáhat druhým. Je zřejmé, že pokora je plodem bratrské lásky k lidem, který je vyjádřen v touze sloužit a pomáhat druhým. Pokora je nástrojem, jehož prostřednictvím se šíří naše služby a pomoc druhým; nemůžeme sloužit, když jsme příliš zaměřeni na sebe.
V Lukášově evangeliu 18: 9 čteme příběh dvou lidí, kteří se modlili k Bohu. Jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se chlubil svoji spravedlností a spiritualitou, celník si byl vědom svojí hříšností, uvědomoval si své chyby a prosil Boha o odpuštění a soucit. Farizeus vystavoval před Bohem všechny svoje duchovní vědomosti, vzdal díky za svou svatost, protože není jako ostatní lidé, nepodvádí, necizoloží a není tak hříšný jako celník. Ale celník se modlil: "Bože, smiluj se nade mnou, protože jsem hříšník". Příběh končí tím, že Bůh odpustil hříšníkovi, ne farizeovy, který věřil, že je lepší než ostatní. Pro Boha má větší hodnotu ten, který je pokorný. Ten, který se povyšuje, bude ponížen, a ti, kteří se pokoří, budou povýšeni. Připomeňme si, že jsme stvořeni z prachu a všechno, co jsme, pochází od Boha, nemáme se čím chlubit před Bohem, vždy musíme předstupovat před Boha s vědomím, že všechno dostáváme od něho a jen díky jeho lásce nám je odpuštěno, jeho láskou jsme posíleni, požehnáni a pozvednuti.
Odměna pokory
Pokora také nese svou vlastní odplatu, pokud jde o uznání, ocenění a čest. Přísloví 15:33, praví: Školou moudrosti je úcta k Hospodinu; slávu předchází pokora

Václav Homolka

domingo, agosto 30, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

30. srpna 2015 – 13. neděle po Trojici

Biblické čtení: Izajáš 49,7-13 Introit: Židům 12,1n
Text kázání: Efezským 1,3a.20-23

 3Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. 20Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

            Každou neděli jsme se svolávali k bohoslužbám. A budeme se pravidelně svolávat i dál. A v týdnu se budeme svolávat k různým jiným shromážděním. I když – často to vypadá tak, že se sice pravidelně svoláváme – ale moc na to volání nedáme a neslyšíme. A svoláváme se i k dalším akcím z různých sborů, na úrovni seniorátu, i k celocírkevním kurzům a setkáním. Také i k ekumenickým.
            Ale pozor! Jak je to s tím “naším“ svoláváním? Svolává nás k těm našim sejitím opravdu to pozvání, které slyšíme vždycky při ohlášení při bohoslužbách? Nebo nás svolávají oznámení a pozvání ve sborovém dopise?
            Vždyť tady jsme přece především jako křesťané – jako Kristovi učedníci, mladší a starší, malí i velcí. To on, Ježíš Kristus, Pán a hlava církve  - ten, který sedí po Boží pravici – to on nás svolává a dává nám pověření. A posílá nás, abychom žili a jednali jako jeho učedníci. Jako ti, kdo byli osloveni a kdo na jeho zavolání jdou.
            Životem nás vede a nese evangelium. Zachytilo nás a provází nás, dává nám sílu: Evangelium o Kristově vzkříšení a vyvýšení. Dobrá a radostná zpráva od toho, který sedí na Boží pravici. To je apoštolovo svědectví: “Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích“ (1,20). To je svědectví o vítězství života nad živořením všeho druhu, i nad smrtí. A je to také svědectví, které otevírá cestu dopředu a rozevírá nadějnou budoucnost: “Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (1,20n).
            Pavel tohle svědectví a naši křesťanskou naději ovšem ilustruje a předkládá způsobem, který nám není dnes dost dobře srozumitelný: Mluví o všelijakých mocích a silách -  a jménech. Zvlášť když si představíme, že Kristus sedí vysoko nad všemi těmi vládci a panstvem. Jak si to představit? Jak tomu rozumíme? Co nám tady ta představa nějak konkrétně říká?
            Zkusme si ale ty rozličné mocnosti představit jako skutečnosti, které nás obklopují a které na nás působí – a do našeho života zasahují: Přírodní zákonitosti – gravitace, zemětřesení, tsunami, změny podnebí. Letošní horké léto.Ale také uspořádání společnosti – tak, jak jsme její součástí. I se všemi sociálními a politickými zvraty – i se současnou migrační vlnou. A stejně tak i naše osobní zvyklosti a tradice, ze kterých nedokážeme jen tak jednoduše vystoupit a zbavit se jich. To všechno na nás má vliv. To všechno ovlivňuje náš život.
            A tady to všechno - to má apoštol bezpochyby na mysli. Jsou to skutečné síly a mocnosti. A my se s nimi stále střetáváme. A vnímáme a prožíváme jejich tlak ve svém životě.
            Možná že nikoli ve své víře. Protože jsme si svou víru často zjednodušeně zredukovali výhradně na vztah Boha a člověka. Na osobní – a vnitřní vztah.
            Ale tím vlastně všechno to ostatní, v čem se pohybujeme, jakoby k víře až tolik nepatřilo – totiž příroda, společnost, tradice se svými nároky, politika. Jakoby tady to všechno zůstávalo mimo naši víru, vedle ní. Jakoby to leckdy nepatřilo do oblasti evangelia.
            Pavel nás ale právě z tohohle omylu vyvádí. To všechno, to jsou opravdu síly, které nám vládnou a které námi zmítají. A které do velké míry ovládají náš život. Jsou to skutečnosti, které i náš život ve víře (a navzdory naší víře) ovlivňují. Ale! Jsou to síly, které náš život neurčují absolutně. Vysoko nad nimi trůní Kristus – teď, i do budoucnosti.
            Nic z toho neurčuje nás ani náš život s konečnou platností. A vlastně – nic z toho také samo o sobě není zlé. Ale – každá skutečnost kolem nás se může zlou stát. Když ji zneužijeme - a když tu skutečnost vidíme jen z jednoho úhlu. A zablokujeme si možnost vidět věci a souvislosti také jinak:
            Když určitou práci vidíme jako nutné zlo. Když stárnutí vnímáme jen jako cestu ke smrti. Když si nějaká ideologie nebo politická moc, případně politik, zabsolutní svůj nárok (nebo třeba jen názor) – a chce být spasitelem. Když se společenské principy – a také náboženské zvyklosti – přetvoří a zpotvoří do předsudků a naší pyšné povýšenosti: národní, rasové, ale i evangelické. A když nám to tak zablokuje jiný pohled nebo odlišný přístup – vidět věci i z jiného úhlu.
            A obdobně si dokážeme lehce přetvořit, zabsolutnit a zpřízemnit také svůj vztah a postoj k církvi. Když se zaměříme čistě jen na finanční oblast. Když se orientujeme na to, jak to tradičně chodí ve společenství sboru a jak jsme na to zvyklí – že to je jediný možný model církve. – a jediná správná podoba bohoslužeb, třeba. Tím si ale právě širší výhled – jinou vizi – blokujeme, a nic jiného pak nedokážeme svými nasazenými brýlemi rozeznat. A vymanit se ze zaběhaných stereotypů.
            A přece: Církev je společenství svolávané Kristem – Pánem a hlavou církve. A právě proto smíme vidět, k jaké naději jsme povoláni. Smíme to zahlédnout – můžeme to vzít jako příležitost. Vždyť jsme církev, jsme součást Kristova lidu – staří i mladí. Pán Ježíš Kristus nás svolává – a posílá do světa.
            Jsme církev uprostřed světa, církev naplno ve světě. A Kristus jako hlava ovládá a směruje organismus církve. Jsme živý organismus, napojený na svou hlavu, na svého Pána – a zároveň žijeme naplno ve světě. Nikoli ovšem tak, že jediným záměrem je jít do světa agitovat a získávat nové členy. Kristus, hlava živé církve, nás prvotně nesměruje k úsilí, aby církev vnějšně rostla, aby sbory zvyšovaly počet svých členů. Zato nás posílá jako svědky o jeho milosrdenství, které otevírá a už dnes formuje naši budoucnost.
            Tak tomu je tváří v tvář naší skutečnosti. Tak, jak tvoříme tuhle drobnou a všelijakou seschlou část jeho lidu, kterou si ale on sám přesto svolává. Směruje a posílá nás s jiným úkolem než agitovat pro evangelium: Posílá nás, ať sobě i světu dosvědčujeme, že žádné mocnosti, žádné skutečnosti kolem nás ani v nás – že nic z toho nemá sílu ani schopnost nás zotročit, přeorat – naplno si nás podmanit.
            Je to osvobodivá zpráva: To, co je před námi, to není uzavřené – limitované a omezené tím vším, co je kolem nás a s čím se potýkáme a vyrovnáváme. S touto osvobodivou zprávou nás Kristus posílá. Jako svoje svědky o budoucnosti, která je otevřená a má v sobě naději pro nás i pro svět. Navzdory migrační vlně – navzdory našim politikům – navzdory naší zahleděnosti do sebe.
            Kristus nás směruje, vysílá nás, ať to dosvědčujeme – a ať z toho žijeme. A´T jsme svědky o budoucnosti – otevřené, nadějné. Ať různým způsobem zkoušíme dát Božímu silnému působení také určitý konkrétní tvar. Právě také i tím, že se zapojím svým podílem do života sboru a do práce ve sboru – že přiložím svou ruku k dílu.
            I kdyby jen tím – že se nebojím povědět svůj názor, čemu věřím a jaké vidím souvislosti. Také že dokážu obětovat svůj čas a nabídnout svoje síly a schopnosti. Dobrovolně  - i spolu s druhými. I pro ty, kdo se mají hůř než já – a možná ne vlastní vinou. I kdyby to bylo jen – dvacetikorunovou pomocí. Anebo z jiného úhlu pohledu  - i kdyby to bylo jenom tím, že druhému naslouchám. Tak abychom sami  - i druzí – poznali, a poznávali, k jaké naději nás to Kristus zavolal. “Jak bohaté a slavné je naše dědictví uprostřed Kristova lidu.  Amén.

            Hospodine, náš Otče pro Ježíše Krista! Děkujeme ti za to, že s námi máš trpělivost. Za to, že zůstáváš věrný přes všechno, čím se ti vzdalujeme. Čím se ti vzdalujeme ve své nedůvěře, ve své netrpělivosti a zahleděnosti do sebe, a často i do své minulosti.
            Provázej nás svým mocným působením. Prosíme a přimlouváme se za náš sbor. Prosíme a přimlouváme se za všechny generace, které ho spoluvytvářejí. Ať se dál svoláváme - a ať přicházíme a setkáváme se. Vždyť nás nesvolává farář ani sborový dopis, ale svoláváš nás ty sám, Pane Ježíši Kriste.

            Otevírej nás pro budoucnost, kterou přináší tvoje evangelium. Je to budoucnost, která má pevný základ – a která má naději a zaslíbení – a do té nás už teď všechny zahrnuješ. Daruj nám radost a chuť setkávat se a navzájem se sdílet a společně vytvářet svůj život a život našeho sboru.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, agosto 23, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

23. srpna 2015 – 12. neděle po Trojici

Biblické čtení: Leviticus 14,1-7.10-18           Introit: Skutky 1,7n
Text kázání: Lukáš 17,11-19

11Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. 12Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál 13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ 14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. 15Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; 16padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. 17Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? 18Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ 19Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

            Dobře známe příběh o milosrdném Samařanovi. Tím podobenstvím nás Ježíš navádí k milosrdenství. Také tento příběh - o uzdravení deseti malomocných - má svého Samařana. A také jeho příběh a on sám, tento Samařan, nás k něčemu přivádí a k něčemu navádí.
            Že nás navádí? Navádět někoho k něčemu – tomu dnes rozumíme negativně: Že někdo navádí druhého k něčemu špatnému. Nebo přinejmenším k tomu, aby něco někomu udělal a aby z toho ostatní měli legraci. A přece i tady platí, že nás Ježíš k něčemu navádí, i když naopak: Ježíš, evangelium nás opravdu navádí – ovšem k něčemu dobrému.
            Většinou evangeliu rozumíme tak, že nás chce něco naučit, abychom se něco dověděli. Ale to je jen první část – první půlka. Evangelium nás chce ve skutečnosti dovést vždy ještě o hodný kus dál. Evangelium nás opravdu k něčemu navádí: Abychom to dělali – zasahuje nás, zachycuje nás – a přivádí nás do pohybu: Vtahuje nás do děje – i v tomhle příběhu deseti malomocných.
            Ten příběh začíná někde mezi Samařskem a Galileou. Někde na území, kde žijí Samařané – a s těmi Židé nechtějí mít příliš společného, i když k sobě mají jinak nejblíže – jsou takříkajíc jedné krve. A někde v Galileji – v Galileji pohanů (Iz 9,1n), kde žije lid, který chodí v temnotách - tam někde se opravdu setkávali a společně žili malomocní z obou stran – Židé i Samařané. Postižení leprou a – postižení i tím, že je ostatní vyhnali, vyobcovali jako postižené, poznamenané, prašivé. Museli žít stranou, vyloučeni ze společenství zdravých – a vyloučeni i ze společenství, kde by mohli stát pospolu před Bohem. A tehdy kupodivu žijí společně – stejně postižení.
            A Ježíš je teď na cestě do Jeruzaléma – na cestě na kříž a do vzkříšení. Na cestě, kterou jde, aby zachránil mnohé – a aby záchranu, jistou budoucnost, připravil všem. Právě proto nás Lukáš vede spolu s Ježíšem přes Samařsko a Galileu. Docela záměrně - míří sem i pro ty, kdo tady žijí. Také pro ty Samařany je Ježíš na cestě na Golgotu – míří do Jeruzaléma. Zeměpisně by se přes Samařsko směrem na Galileu musel pohybovat od jihu k severu. Ve skutečnosti míří opačným směrem – na jih. Ale Samařskem prochází – proto sem Lukáš příběh situuje. Právě kvůli těm všem, kdo tady žijí. I Samaří je oblast, kterou tak zasahuje Kristovo dílo spásy: “Budete mi svědky v Jeruzalémě, a v celém Judsku a Samařsku – a nakonec po celém světě.
            Tady Ježíše zastavuje skupina deseti malomocných. Hlasitě volají a obracejí se na Ježíše: Ježíši, Mistře, veliteli – Kraličtí mají Přikazateli – smiluj se nad námi. Pomoz nám, ty to můžeš. Ty můžeš přikázat – rozkázat jako velitel – a naše nemoc pak musí ustoupit. Smiluj se nad námi.
            Od Ježíše pak slyší všichni jedinou věc – jeho příkaz pro ně samé: Jděte a ukažte se kněžím! Pochopitelně – jinak to nebylo možné. Jen kněz mohl rozhodnout o tom, že člověk je uzdraven, že malomocenství zmizelo – a také jen kněz za něj, a na něm, mohl provést smírčí obřad před Hospodinem. Však takový postup 3. Mojžíšova detailně vypisuje.
            Ale všimněme si: Ti malomocní vlastně neprosí o uzdravení od malomocenství. Jen volají o smilování: Ježíši, Mistře, Přikazateli, smiluj se nad námi. Ani neslyšíme nic o tom, že by Ježíš uzdravil a potom – nato je poslal, ať se jdou ukázat kněžím. Jen jim přikázal, ať tam jdou – ale o uzdravení ani slovo.
            Vlastně tu slyšíme jen o poslušnosti – o tom spolehnout se na Ježíšovo slovo. Nevztekat se jako třeba Naamán Syrský, že podnikl celou dlouhou cestu za prorokem Elíšou, Elizeem, zbytečně. – Všech deset poslechne a jdou. “A když tam šli, byli očištěni.“
            Ale jen jeden z nich - když zpozorovali, co se stalo, že jsou uzdraveni – jen jeden z nich se vrátil a mocně velebil Boha. Hned poznal, že v Ježíši se s nimi všemi deseti setkal sám Bůh. A padl před ním na zem a tak mu projevoval vděčnost. – “A to byl Samařan.“
            Těch devět se vrátilo do normálního života. Dobře prosili o smilování. Ale když přišlo, brali to už jako samozřejmost. To je Lukášova výzva pro nás: Nečekat od Ježíše jen zdraví a zajištění pro život. Nebrat nic v životě jako samozřejmost.
            Ale spolu se Samařanem se z téhle nesamozřejmosti radovat a dávat najevo vděčnost tomu, kterému na nás záleží. To Samařan dobře rozeznal: Kdo je Spasitel – kdo ho zachránil. Poznal, že nezáleží na smírčích, přesně stanovených, obřadech – ale na obyčejné vděčnosti a radostném děkování.
            Těch devět zůstalo také uzdraveno. Když se po nich ale Ježíš ptá, kde jsou, když jich bylo očištěno deset – pak je v tom jen údiv, a politování: Nikdo z nich se nenašel? To není soud. I když jedno rozsuzující a rozdělující slovo zazní: “Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
            To je to, co rozděluje těch devět uzdravených, kteří se s velkou radostí a uspokojením vrhají do života se vším všudy – a toho jediného vděčného, který srdcem - vírou se vrací k Ježíši a děkuje a velebí Boha.
            Vděčná víra, která se vrací k tomu, který má moc přikázat – a pomoci. A pomáhá. A my mu smíme – a máme – a můžeme vděčně děkovat za tolik, čím nám pomohl, jak uzdravil náš život – a čím nás dál obdarovává. Děkovat – za dar víry, za dar života, za jeho lásku a zájem.
            Veliká a radostná vděčnost – odpověď víry, naše odpověď. Vždyť jsme, když prosíme a stojíme vždy znovu o jeho smilování, o jeho milost a lásku, jsme pak i jeho svědky. Svědky o tom, že mu patříme – že o nás ví – a že my víme o něm. Naše vděčnost jemu a naše vyznání o něm – naše svědectví pro druhé – od Jeruzaléma přes Judsko a Samařsko, a po celém světě.  Amén.


            Pane, díky za tvoje milosrdenství, za tvoje slitování, za tvůj zájem, který o nás máš a kterým nás učíš, abychom byli a stávali se milosrdnými Samařany. A díky, že nás příběhem deseti malomocných zároveň učíš, že tvoje milosrdenství, tvoje slitování, tvůj zájem o nás není nic samozřejmého – a tak nás vedeš k vděčnosti spolu s vděčným Samařanem. Díky, že se tak i dnes stáváme tvými svědky v našem lidském světě.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, agosto 09, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

9. srpna 2015 – 10. neděle po Trojici

Biblické čtení: Leviticus 25,8-12.23n Introit: Matouš 6,9b-12
Text kázání: Lukáš 16,1-9

1Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. 2Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ 3Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. 4Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ 5Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ 6Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ 7Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ 8Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. 9Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.

            U tohoto Ježíšova podobenství čteme nadpisek – O nepoctivém správci. Když ten příběh posloucháme, tak si tu nepoctivost umíme dobře představit. Ten správce je pojmenován oikonomos – naše ekonom. Nepochybně manažer u majitele, kterému patří vlastně všechno, o čem je v podobenství řeč. Správce je obviněn a vůbec se nebrání. Ani majitel nijak blíž nezjišťuje, nakolik je to obvinění správné. Nepochybně ten správce nemá čisté svědomí. Zároveň ale má patrně účty pořádku, alespoň navenek – a tak to není případ na trestní řízení. Majitel ovšem takového ekonoma nemůže potřebovat a chce ho propustit.
            Správce je z toho nejdříve bezradný. Budoucnost, která ho čeká, ho děsí. Co by dělal – co bude dělat? Dostává nápad – a hned ho také uskutečňuje. Nechá přepisovat dlužní úvěry – na nižší částky. Přitom se podle údajů jedná o vysoké transakce. Není dost jasné, co za tím zfalšovávaným účetnictvím vlastně je. Ale v každém případě tím majitele o něco připravuje. Dlužníci mají najednou nižší dluhy.
            Jenže teď přichází překvapení: Pán ho za tuhle – pro nás jasně nepoctivou – transakci chválí: Jak prozíravě jedná, že tak dobře rozhodl o své budoucnosti. Ježíš nás tím podobenstvím provokuje – chce nás vyprovokovat. Tím, jak tady oceňuje jasnou nepoctivost. Vlastně oceňuje to, s čím se dnes také setkáváme: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele.
            Jak to je? Jak to je s námi? Kam nás Ježíš v tom podobenství řadí? Určitě do role toho správce. Kdežto majitel, - pán, kterému to všechno patří – je nepochybně Bůh. Přitom právě on tady má ke svému majetku hodně svobodný vztah. Vůbec mu vlastně nevadí, že při těch transakcích nutně o nějaký majetek musí přijít. Zajímá ho jedině to, že správce, ten jeho manažer, už není důvěryhodný – a že by ho dál už neměl zastupovat a spravovat jeho majetek.
            Ale naráz nás překvapuje, když Bůh v té své roli, kterou mu Ježíš v podobenství přisuzuje, nejedná podle naší představy – a jednoznačně spravedlivě nepotrestá tu jasnou nepoctivost. Ale proč nás to překvapuje? Proč nás překvapuje, že s nadhledem a s odvahou jedná jinak?  Že vidí věci jinak, než jak to sami předpokládáme? Protože mu přisuzujeme svůj vztah k majetku – svou představu, jak s majetkem nakládat?
            Znovu si všimněme, že ten správce, manažer, byl osočen, pomluven. Sice se nebrání, ale – jak se bránit pomluvám? Ostatně – to jsme my, to je naše role. Tak se braňme – proti osočování a pomluvám.
            Jenomže: Vždyť co vlastně máme – co nám patří? Všechno, co máme – majetek, schopnosti, svá obdarování – to všechno je nám jenom svěřeno. To je dobře biblický pohled – už starozákonní. Vždyť “země je má“, vy jste u mne jen jako hosté a přistěhovalci. Tak jsme to slyšeli i z toho oddílu o tzv. milostivém létu, které mělo znovu a znovu mezi Izraelci odstraňovat majetkové rozdíly a případné křivdy.
            Takže: Všechno, co máme a o čem rozhodujeme, není vposledu naše. Jsme za to zodpovědni Bohu. A my jsme s tím hospodařili špatně. To nám tady Ježíš svým podobenstvím říká. To asi dokážeme každý za sebe uznat. Co všechno jsme promarnili – a co jsme pokazili. Správce se nebrání, i my za sebe to tak uznáme. Před Bohem – ano.
            Tak si to ale vylepším aspoň u lidí – to je to správcovo rozhodnutí. Rozhodne se získat alespoň lidi. Ale jestli před tím něco dělal špatně, tak teď vlastně tím víc. Snaží se získat přátelství u dlužníků tím, že jim zmenšuje jejich dluhy, které by na nich pán mohl vymáhat. Jestli byl před tím jen obviněn, teď už rozhazuje určitě – a při tom ne ze svého.
            To překvapující je, že teď je pán, totiž Bůh, navýsost spokojen: Takhle se má zacházet s mým majetkem. Jenom není zatím dost jasné, co přesně ten Boží majetek je. Protože představa, že to, co nám je svěřeno, to že máme rozhojňovat a hromadit k Boží slávě a že to je dokladem Božího požehnání a naší lidské zodpovědnosti – to tady padá.
            Podobenství tuhle představu staví na hlavu. Protože pán svého správce chválí, teprve když on ten jeho majetek vlastně docela nezodpovědně rozhazuje – ve prospěch druhých, jistě. Marnotratný syn (v předchozím oddíle) sice také majetek rozházel, jenomže tak, že z toho neměl nic ani sám, ani nikdo druhý.
            To nejpřekvapivější ale v podobenství je to, že ani o majetek nejde, jistě ne v první řadě. Správce přece odpouští dluhy, dlužníci přepisují úpisy – a dlužné částky se zmenšují. Jde tedy o to, jak moc – a že vůbec jsou dlužníci pánovi zadluženi.
            Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme svým dlužníkům. Tak je možný překlad této prosby v modlitbě Páně. A je to vlastně původní a základní význam toho pojmu. Tedy – hříchy jako dluhy, které máme před Bohem, i vůči druhým.
            A právě dluhy dává správce odepisovat. Jenomže – zbožný Boží správce přece hříchy a poklesky a kdeco horšího – takové dluhy přece člověk promíjet nemůže.
            Ježíš podobenstvím rozbíjí i tuhle naši představu. Ty naše dlužní úpisy – ty nejsou k tomu, aby nás zničily. Ty naše dluhy – hříchy a provinění – ty patří Bohu. A Ježíš nám ukazuje, že Bůh je nejspokojenější, když se z nich odepisuje – když se odpouští.
            Vede nás, abychom takto hospodařili se svěřeným majetkem – s evangeliem: Abychom zkoušeli druhému porozumět, vyslechnout ho, ulehčit mu – odepsat něco z toho, co druhého zatěžuje. A vlastně tak přímo aktivně zasahovat do Božího milosrdenství.  Amén.


            S údivem se k tobě obracíme, Bože a Otče náš, když vidíme, k čemu nás Ježíš svým podobenstvím přivádí. Blíž k tobě, blíž ke tvému milosrdenství. Podílet se na něm – odepisovat své dluhy před tebou a u svých bližních. Umět ve víře a ve svém životě uplatnit i to, co v běžném životě bereme jako nepoctivý postup. Ale co se před tebou najednou ukazuje jako sice provokativní – ale přesto dobrý postup tam, kde nás i druhé tolik nedobrého zatěžuje.  Amén. 

                                                                                                        bratr farář Jaroslav Fér

domingo, agosto 02, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2. srpna 2015 – 9. neděle po Trojici

Biblické čtení: Deuteronomium 21,15-21      Introit: 1. Petrova 1,3
Text kázání: Lukáš 15,11-32

11Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. 12Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. 13Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ 20I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ 22Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
25Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ 28I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. 29Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ 31On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. 32Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

            Známé Ježíšovo podobenství. Opravdu ho asi všichni dobře známe – patrně bychom ho dokázali vyprávět: Podobenství o marnotratném synu – tak ho známe. Anebo jako podobenství o otcově, tedy Božím, milosrdenství. Podobenství o Boží lásce, když otec běží k vracejícímu se mladšímu synovi a hnut lítostí ho objímá a přijímá ho znovu za syna.
            Přitom ale podobenství mluví o dvou synech. Ten starší, který zůstává s otcem, ten jakoby stojí mimo pozornost. Do příběhu otcovského milosrdenství se nám nehodí – a tak zůstává stranou. I když pro něj platí naplno otcovo ujištění: Všecko, co mám, je tvé.
            Naopak tomu mladšímu, když po něm chce díl, který na něj připadá – tomu otec dovoluje, aby odešel se vším tím, co mu náleží.
            Tím ale se synem nekončí. V srdci ho provází do daleké země. A protože se ho nechce vzdát, tak je pro něj marnotratný mladší syn jako ztracený – jako by byl mrtev. Ale otec ho má stále na mysli – vzpomíná na něj, myslí na něj. A proto, naplněn v srdci soucitem, se mu rozebíhá vstříc, když ho uvidí, jak se po tom všem, čím prošel, vrací.
            Nenechá ho ani promluvit – a objímá ho. Nikdy se ho nevzdal, nikdy ho nevyloučil ze svého srdce – a tak teď stačí, že se k němu “z daleké země“ mladší syn vrací. Otcův vztah není založený na tom, jak se člověk chová.
            Ale aby mohla začít oslava, aby otcovo přijetí bylo úplné, musí přece zaznít: Zhřešil jsem – teď vím, že to nebylo dobré. Nebylo dobré to, co mám za sebou. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.
            Jenže otec ještě i podruhé mění to, k čemu mladší syn došel, pro co se rozhodl. Přijmi mne za jednoho ze svých nádeníků – s tím se rozhodl mladší syn vrátit. Ale otec ho to nenechá ani vyslovit – jakoby je to teď všechno na otci a ten určuje, co a jak má být. Rozhoduje o synově budoucnosti - a syn se nám mění před očima: pěkné šaty, prsten na ruku. A takového ho potom otec oslovuje jako svého syna: … a začali se veselit.
            Ale stojí o to ten ztracený syn? Hlásí se za nádeníka – jenže otec prostě jedná s autoritou a rozhoduje i za něj. Když ale uvažujeme takto – a podezíráme otce – nezačínáme uvažovat podobně jako starší syn? V  tom, jak otec s autoritou rozhoduje? Neuvažujeme jako ten starší syn a bratr?
            O tom starším jsme asi nikdy příliš neuvažovali. A při tom s ním nejspíš hodně souhlasíme. Právě proto, že příliš nerozumíme té otcově reakci. O to víc rozumíme tomu, že se starší bratr rozhněval a nechce jít dovnitř.
            Na rozdíl od otce neměl mladšího bratra na mysli a v srdci. Ten marnotratník jeho bratrem prostě není – je to “tenhle tvůj syn“, není to “můj bratr“. Je to špatný člověk, a takový přece nemůže být mým bratrem.
            Jestli ho teď otec přijal zase zpátky jako syna, tak ten starší nechce ani s otcem nic mít. Zůstává přede dveřmi. Vždyť otec jedná jinak, než jak má jednat otec podle Mojžíšova zákona (Dt 21,18) – měl se takového nehodného syna zřeknout. Tak to má být – taková jsou pravidla, to je přece správný řád. Jinak by se přece poctivá práce a spravedlnost nijak nevyplatily.
            Kdo se provinil, má za to zaplatit. Ten marnotratník a děvkař, ten snad může být přijat jako nádeník, ale určitě ne jako syn. Tak si to myslí starší bratr. – Ale! Tak nějak to říká – a tak to vidí ve své situaci přece i ten mladší.
            A tak i když jsou na tom oba bratři každý docela jinak, oba vlastně myslí obdobně. Jejich logika, jejich uvažování, se protíná. A přece: Starší syn lpí na určitém řádu a spravedlnosti. Abychom se měli o co opřít. Jenomže ve hněvu se nezná a říká i řadu toho, co je jinak:
            Jistě – sám stále poctivě pracoval. Ale nejen pro otce. Dělal přece i pro sebe, na své části dědictví. Otec jim oběma rozdělil své jmění. Ano, mladší prohýřil otcovo jmění. Jenomže to už přece dostal – a bylo to jeho. Odešel už s tím, co mu náleželo. A hlavně – žil rozmařile, nad poměry. Měl asi i smůlu – nastal hlad. Ale až starší sourozenec mladšího obviňuje z hýření s děvkami. Dřív o tom podobenství nemluví – jen o neodpovědnosti mladšího.
            Starší syn vychází z toho, že v životě platí určitý řád – život má určitá pravidla – a těmi je dobré, a potřeba, se řídit. Jenže lpět jenom na tom, aby se ten řád dodržoval, to má jeden důsledek: Buď je to se mnou v pořádku nebo naopak to se mnou pořádku není. Hodím se do kolonek – nebo jsem mimo. Tady tím se řídí starší syn. Proto neuznává bratra – a proto se hněvá i na otce, že ho přijal.
            Otec ale neprojevuje nějak slabost pro “mladšího“, benjamínka. Ani není jen spojnicí mezi oběma znesvářenými bratry. Vůbec nevychází z logiky, se kterou oba bratři uvažují – že mladší může brán maximálně jako nádeník.
            Vždyť staršímu otec říká: Všechno, co mám, je tvoje. A mladší syn také nedostává žádné druhé, další, dědictví. Prsten, který dává otec mladšímu, to je znamení toho, že ho přijímá za syna – ale nic víc.
            A mladší syn – to je teď už někdo jiný než ten člověk, který před časem zmizel do daleké země. Je to syn, který byl mrtev a zase žije, ztratil se – a je nalezen. Je zpět – ale je to už jiný člověk.
            A staršího otec stále vidí a stále bere jako syna, i když ten se v téhle situaci k němu nechce znát. Všechno, co je otcovo, je i jeho. Ten řád a pravidla, po kterých volá starší syn, to platí dál.
            A přece tady za námi Ježíš přichází se dvojím: Potřebné je zachovávat to, co je dobré a užitečné – spolu se starším bratrem je v tom zahrnut i otec. A to pokračuje, to platí dál. V tom i my kráčíme.
            Potřebné je ale také přijmout toho, kdo byl vně a kdo přichází – už jako někdo jiný, změněný tím vším, co má za sebou. Tak zase i my se v mnoha případech měníme.
            Stejně tak jako působí otcova láska na vztah k mladšímu synovi – na všechny ty změny, síly, okolnosti, kterými i sami procházíme – stejně silně působí otcova láska i na vztah ke staršímu. A ukazuje, že řád a pravidla jsou dobrá a užitečná. Ale že stejně dobré je dát na to, co ten druhý prožil, čím prošel, jak se změnil a s čím se potýkal – a jak na tom je teď. A dát se pozvat do nového vztahu ke druhým, tak jak se mění naše situace – kdy jsme schopni i sami měnit řád a nenechat se odradit, protože se dáme nadto řídit láskou.
            Lepší než autorita řádu, než jen suchopárně ulpívat na dodržování přesně daných pravidel – lepší je autorita, nebo spíš síla, schopnost vnášet nové možnosti do vzájemných vztahů, když se dáváme vést a řídit láskou.  Amén.

            Díky, Pane Bože, že nás všechny zachycuješ svou láskou a svým milosrdenstvím. Díky, že nám dáváš svobodu se rozhodovat. Díky za možnost žít ve spravedlivém a potřebném řádu života. Zároveň i díky za možnost, kterou otevíráš tehdy, kdy hledáme novou příležitost a přicházíme s touhou znovu se opřít o tvou lásku a péči. Když přicházíme už změněni tím vším, co máme za sebou a čím jsme prošli. Prosíme, otevírej nám oči, ať se neuzavíráme do sebe, ale zkoušíme vidět i druhé jako ty, na kterých tobě nepřestává záležet.  Amén.

                                                                                                                             bratr farář Jaroslav Fér

domingo, julio 12, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

12. července 2015 – 6. neděle po Trojici

Biblické čtení: Přísloví 15,21-33        Introit: Lukáš 14,25-27
Text kázání: Lukáš 14,28-33

28Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? 29Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 30‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ 31Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? 32Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 33Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.

            Zaznívají tady dnes k nám – a pro nás – dvě krátká Ježíšova podobenství. Za každým bychom si dokázali představit celý příběh a široce jej rozvést. Ježíš nám to vypráví stručně. Určitě kvůli tomu, do čeho obě podobenství ústí: Kdo může či kdo nemůže být jeho učedníkem. Ke komu mluví či nemluví evangelium opravdově a naplno.
            Příběh stavitele, který se finančně přecení a nedokáže dostavět věž – stavbu, do které se pustil. A příběh krále, který vyjede s vojskem do války, ale až potom zjistí, že soupeř je silnější, než s čím počítal – a tak žádá o podmínky míru.
            Ta dvojice podobenství by měla mít nějaký stejný důraz – stejnou pointu. Nebo si alespoň nějak odpovídat.
            Jakoby se nás Ježíš ptal: Kdo z vás je takový blázen, že se do toho pustí – a až pozdě zjistí, že na to nemá? – Na to asi každý hned odpovíme: Jistě, tady to dovedu. Tak hloupý nejsem, dovedu si to spočítat.
            Ten, kdo staví věž, ten si nestaví dům jako domov. Je to něco víc. Něco, co člověk běžně stavět nutně nemusí. Nejspíš i nás teď napadá, že ta věž je něco jako opevnění. Přitom je to nejspíš velká a nákladná stavba. Jakoby měla až ohromit. Taková babylonská věž. Ti, kdo ji stavěli, si také chtěli něco dokázat, dostat se až k nebi. Nedostali se, věž nedostavěli.
            A tak je to i tady. Věž se nepodaří vystavět. Ani nestačí král na silnějšího nepřítele. A okolí se začne vysmívat – a ve válce jde docela o život. Co je horší – posměch nebo až smrt? Žalmy to často vidí nastejno.
            Výsměch okolí za to, když člověk přecení svoje možnosti. Špatné je to, že stavitel nedokáže věž dostavět. A že král vlastně ani nemůže přijmout bitvu, třebaže válku už začal. Pustil se do akce a příliš otevřeně a průhledně odkryl karty.
            A tak to základní a klíčové je rozmyslet si, zda na to mám nebo ne. Nakolik hrozí případný výsměch, respektive neúspěch v boji. Tak nám to Ježíš předkládá.
            A zároveň se tady jedná o evangelium – kdo může a kdo nemůže být učedníkem. Bezprostředně před oběma podobenstvími mluví Ježíš o tom zřeknout se svých blízkých – a docela i sám sebe kvůli evangeliu. Vlastně abych svoje ambice a svoje plány neměl na prvním místě. Totiž tak, že pro evangelium, pro sbor a pro církev si udělám čas, teprve až se mi to hodí, až nebudu mít nic důležitějšího před sebou. Jinak to moje učednictví – to moje křesťanství - přece může chvíli počkat.
            Obě podobenství jsou vlastně o někom, kdo na to nemá. A rozdíl mezi stavitelem, který staví věž, a mezi králem, který táhne do války, je jenom v tom, jestli na to přijde nebo nepřijde včas.
            Ježíš nás tady provokuje. Jakoby říkal: Spočítejte si, že na evangelium nemáte – a tak raději včas zůstaňte doma – a dávejte přednost kdečemu dalšímu. Není tohle provokace?
            Určitým způsobem nepochybně je. Protože když to domýšlíme, pak vlastně si to měl i M. Jan Hus pragmaticky spočítat – a do Kostnice nejezdit. Jenže on to neudělal. Rozhoduje se úplně jinak, na základě něčeho jiného. A vždyť nejen Hus. Ani Ježíš sám nejedná a nepostupuje podle toho, co nám tady v těch dvou krátkých podobenstvích ukazuje. A v tom je právě ta provokace.
            Král by měl přijmout podmínky, aby odvrátil porážku a zachránil alespoň to, co se dá. Stavitel by se měl vyvarovat posměchu za nedokončené dílo, protože nemá peníze, aby stavbu dokončil.
            Ale – Ježíš sám sebe vystavuje riziku, když jde do Jeruzaléma. Vystavuje riziku i evangelium o blížícím se Božím království.
            Nechce, aby evangelium platilo jenom nějak okrajově, někde na okraji společnosti. Ani jenom někde na okraji našeho života. Nechce, aby to bylo jenom moje soukromé přesvědčení a přemýšlení. Až když mi na ten způsob uvažování vyjde čas.
            Ano, v Jeruzalémě Ježíš vlastně padne v boji. Posmívají se mu, je zabit – a tak nedokončí stavbu: Boží království se nestává skutečností, nestojí tady ve světě viditelně.
            A přitom tady Ježíš říká, že slabší král má vyjednávat a že finančně slabší se nemá pouště do stavby. Když Ježíš sám paradoxně přece nevyjednává – a přece staví. A tím tak i nám říká – a ukazuje tak všem svým učedníkům:
            Spočítal jsem si, že nejsem slabší protivník, že na to přese všechno mám. Že evangelium obstojí a že Boží království nebude poraženo – a tak stojí za to pro ně něco riskovat. I posměch, i dílčí neúspěch.
            Vím, do čeho jdu. Můžete mě následovat. To, co vypadá jako porážka a co si zaslouží jakoby posměch, to stojí za riziko – a bude to přece nakonec vítězství.  Amén.


            Díky, Pane, za to, že nám dáváš takhle provokativně znát, jak dobře nás znáš. A proto nám ukazuješ, k čemu nás vedeš a že potřebujeme tvoje slovo a tvůj směr dobře poznat – a dát na něj a promýšlet ho, staří i mladí.. A jít do rizika následování spolu s tebou. Díky, že nás tak provokativně ujišťuješ, že to je směr, který má budoucnost. A tak proti všem našim pečlivě propočítávaným odhadům nás vedeš s sebou cestou solidarity a pravdivého pohledu na sebe samé i na svět kolem nás.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér