Páginas vistas en total

domingo, junio 28, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

28. června 2015 – Rodinné bohoslužby

Biblické čtení: 1. Mojžíšova 11,31-12,9                    Suspirium: Matouš 4,18-20
Text kázání: 1. Mojžíšova 12,10-20

I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam. 32Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu umřel. ·  I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ 4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.
                10I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. 11Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. 12Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. 13Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ 14Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. 15Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna 16a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. 17Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. 18Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? 19Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“ 20A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.

            Příběh o Abrahamovi je příběhem o stěhování, o cestování. A také ještě o něčem dalším. Navíc se Abraham také ještě jmenuje Abram.
            Cestovat je pěkné. Těšíme se na to – o dovolené, o prázdninách. To cestujeme, protože chceme – a tak z toho máme radost. Ale cestování může být i smutné – když člověk někam musí, a sám by se na takovou cestu nevypravil. Do nemocnice, a také do války lidé museli. Taková nedobrovolná cesta je smutná, a někdy zlá – protože člověk neví, jak a zda se vrátí, kdy – jestli vůbec. V tom je ten rozdíl:
            Jestli člověk cestuje dobrovolně anebo proto, že musí. A také jestli se má kam vrátit – jestli je někde doma, jestli má domov, kam se těší.
            Příběh o Abrahamovi – to je příběh o člověku, který také cestoval, stěhoval se a byl na cestách. A přitom se vůbec nedá říct, jestli dobrovolně nebo nedobrovolně – jestli rád nebo nerad. Vlastně se ani nedá říct, jestli měl domov, jestli byl někde doma, jestli se měl kam vrátit.
            Ten příběh o Abrahamovi nám ukazuje někam jinam: K tomu, co to znamená “věřím v Boha“.
            Když se Abraham stěhoval poprvé, stěhoval se spolu s otcem, ale také se svou manželkou Sáraj a se synovcem Lotem. Stěhují se z jednoho města do druhého, z Ur do Cháranu. Na obou těch místech vyznávali boha Měsíce – a tak i v Cháran bylo plno stejných věcí, i slavností. Abram se nejspíš stěhuje dobrovolně a rád, protože chce být s celou rodinou.
            Ale když se pak stěhuje podruhé, to se už nedá říct, jestli chtěl nebo nechtěl. Ani že musel, že mu to někdo nařídil.
            Abraham šel, protože mu to řekl Hospodin. To znamená: Abram si to nevymyslel sám. To Hospodin chtěl, ať Abraham odejde do země, kterou mu ukáže.
            Musel Abram jít? Mohl na to říci, já nechci. Nebo dělat, že neslyší. Nechat to být – a jít dělat něco jiného. A ten tichý Boží hlas zanikne uprostřed všeho ostatního. Protože Bůh na nás nekřičí.
            Ale Abram šel a opět se stěhoval s celou svou – už malou – rodinou, protože mu to řekl Hospodin. Kam – to Abram věděl i nevěděl. Mapu na tu svou cestu neměl. Ale co věděl, to mu stačilo: že mu Hospodin ukáže směr i cíl.
            Abram šel také proto, že mu Hospodin něco slíbil. Ten slib – to nebyla záruka dobrého počasí po cestě, ani pomoc, kdyby výpravu přepadli lupiči; ani slib nových vytrvalých velbloudů – kdyby si měl Abram sám vymýšlet.
            Abram dostal slíbeno něco, co by si sám nevymyslel: “Staneš se požehnáním“. Požehnám tě – to není záruka, že cestování dobře dopadne a stěhování se ti podaří. Ale – ty sám se staneš požehnáním.
            Jenže – bylo tady to Abramovi k něčemu dobré? Takový slib – takový příslib? Bylo. Jeho život dostal smysl a cíl. Nemusel sám vymýšlet a hledat, co a jak dělat, aby ho ostatní “brali“ – aby ho měli rádi a aby si ho vážili. Abram dál nemusí usilovat o kariéru: Stane se požehnáním. Bude pomocí, bude nadějí i dalším lidem kolem sebe. Bude takovou dobrou výzvou k tomu, že je možné a že je dobré důvěřovat – tak jako on sám projevil důvěru, když slyšel a uposlechl a vydal se na cestu.
            Co je pro to potřeba udělat, aby člověk slyšel Hospodinův hlas? Vlastně jen jedno: Být na to připravený. Být připravený na to, že Hospodin, živý Bůh, může promluvit. Prostě s touhle možností počítat.
            A jak je to s tím cestováním – s tím rozdílem mezi cestováním radostným a smutným? Opravdu to je něco jiného, různého, dvojího? Jestli člověk cestuje dobrovolně nebo proto, že musí? A jestli se má kam vrátit, jestli má někde domov, jestli je někde doma?
            Jak to bylo s Abramem: Šel rád a dobrovolně? Nebo musel, nechtělo se mu a stěhoval se nerad? Vlastně to s Abramem je jiné: Abraham pochopil, že to nejdůležitější není, co on sám chce nebo nechce, ale to, co je doopravdy dobré. A tak šel, aby se stal požehnáním.
            A jak to je s Abramovým domovem? Měl se kam vrátit? Zpátky do Ur ani do Cháranu nemohl, ani nechtěl. Tu novou zemi neznal. Tak kde má vlastně Abram domov?
            I to je zase trochu jinak. Abram poznává, že domov není jen rodná země, odkud jsem a kam patřím. Že domov není jenom náš dům nebo náš byt. Abram poznal, že domov má všude tam, kde je s ním Hospodin, jeho živý Bůh.
            Ta jeho cesta byla radostná proto, že Abram měl Hospodina rád a že věděl, že Hospodin má rád jeho – a tak že pro něho nechce nic zlého. A to bylo pro Abrahama právě důležitější než to, co by chtěl on sám.
            Však také by Abram šel z Cháranu do té nové země vlastně jakoby z bláta do louže, kdyby si tu cestu vymyslel sám – kdyby cestoval tak, jak cestují lidé. Protože – v Cháran uctívali boha Měsíce – a v té nové zemi se klaněli každé větší hoře a každému vysokému stromu. Proto by to byla cesta jen z bláta do louže. - Jenže na té cestě ho vede Hospodin – a v té nové zemi s ním chce být.
            Abram to ví a počítá s tím – a přece to není tak jednoduché. V té zemi nastane hlad, žádná očekávaná jistota a blahobyt. Žádný ráj na zemi to není. A tak Abram na nic nečeká – a zase se vydává na cestu, už potřetí. Jde ještě dál – sestupuje do Egypta. Teď kupodivu na nic nečeká – jde tam o své vůli, protože chce uniknout nepřízni.
            Najednou není připraven na to, že Hospodin, živý Bůh, může promluvit. Nepočítá s tím. Nepočítá s Ním.
            Zato naráz kalkuluje, aby ho kvůli jeho krásné manželce v Egyptě nezabili. A chce se zachránit lží – nebo nanejvýš polopravdou. Sám si připravuje zkoušku – a sám selhává.
            Prostě – najednou vůbec není požehnáním pro druhé. Teď ani sám pro sebe – protože si to chce promyslet a vymyslet sám. Protože myslí na sebe, aby se mu kvůli krásné Saraj egyptský farao nepomstil.
            A přece i teď, když Abram selhává, Hospodin ho v tom nenechal. A Abrama i Saraj se vším, co měl, vyhostili z Egypta.
            A tak tady to všechno znamená “věřím v Boha“: že počítám s tím, že on o mně ví a že o mne stojí – že jsem připravený na to, když ke mně promluví a že s tím počítám – že ke mně nějak promluví.
            Ale i to, že na to zapomenu a budu si věci najednou řešit po svém – i to je v tom “věřím v Boha“. A že na to přesto nezůstanu sám – i tady to patří k víře.
            I tady to potřebujeme vědět: Hospodin, živý Bůh, nás neopustí – provází nás. A také k nám mluví. Jen si nesmíme jeho tichý hlas nechat přehlušit něčím jiným. – A pak se také jako Abram stáváme požehnáním: Budeme tím, jak žijeme a jak se rozhodujeme pomocí druhým – a budeme tak i nadějí, že to je možné. Opravdu takovou dobrou výzvou k důvěře, že Hospodin je s námi vždy a všude. A provází nás – chce být s námi. Můžeme jít dál, protože nejdeme sami. On, náš Pán, zůstává s námi – na naší cestě tímto světem.  Amén.


            Díky, Pane Bože, že s námi zůstáváš, že nás provázíš – když slyšíme a bereme si k srdci to, jak k nám mluvíš. Ale že nás provázíš, i když na tebe zapomeneme a rozhodujeme se podle svého. Díky, že se na tebe můžeme spolehnout a opřít se o tvé Slovo a počítat s tvou láskou. A proto jít dál – za tebou a spolu s tebou – a podobně jako Abraham se stávat požehnáním a posilou pro druhé.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

No hay comentarios: