Páginas vistas en total

domingo, agosto 02, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

2. srpna 2015 – 9. neděle po Trojici

Biblické čtení: Deuteronomium 21,15-21      Introit: 1. Petrova 1,3
Text kázání: Lukáš 15,11-32

11Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. 12Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. 13Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ 20I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ 22Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
25Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ 28I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. 29Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ 31On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. 32Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

            Známé Ježíšovo podobenství. Opravdu ho asi všichni dobře známe – patrně bychom ho dokázali vyprávět: Podobenství o marnotratném synu – tak ho známe. Anebo jako podobenství o otcově, tedy Božím, milosrdenství. Podobenství o Boží lásce, když otec běží k vracejícímu se mladšímu synovi a hnut lítostí ho objímá a přijímá ho znovu za syna.
            Přitom ale podobenství mluví o dvou synech. Ten starší, který zůstává s otcem, ten jakoby stojí mimo pozornost. Do příběhu otcovského milosrdenství se nám nehodí – a tak zůstává stranou. I když pro něj platí naplno otcovo ujištění: Všecko, co mám, je tvé.
            Naopak tomu mladšímu, když po něm chce díl, který na něj připadá – tomu otec dovoluje, aby odešel se vším tím, co mu náleží.
            Tím ale se synem nekončí. V srdci ho provází do daleké země. A protože se ho nechce vzdát, tak je pro něj marnotratný mladší syn jako ztracený – jako by byl mrtev. Ale otec ho má stále na mysli – vzpomíná na něj, myslí na něj. A proto, naplněn v srdci soucitem, se mu rozebíhá vstříc, když ho uvidí, jak se po tom všem, čím prošel, vrací.
            Nenechá ho ani promluvit – a objímá ho. Nikdy se ho nevzdal, nikdy ho nevyloučil ze svého srdce – a tak teď stačí, že se k němu “z daleké země“ mladší syn vrací. Otcův vztah není založený na tom, jak se člověk chová.
            Ale aby mohla začít oslava, aby otcovo přijetí bylo úplné, musí přece zaznít: Zhřešil jsem – teď vím, že to nebylo dobré. Nebylo dobré to, co mám za sebou. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.
            Jenže otec ještě i podruhé mění to, k čemu mladší syn došel, pro co se rozhodl. Přijmi mne za jednoho ze svých nádeníků – s tím se rozhodl mladší syn vrátit. Ale otec ho to nenechá ani vyslovit – jakoby je to teď všechno na otci a ten určuje, co a jak má být. Rozhoduje o synově budoucnosti - a syn se nám mění před očima: pěkné šaty, prsten na ruku. A takového ho potom otec oslovuje jako svého syna: … a začali se veselit.
            Ale stojí o to ten ztracený syn? Hlásí se za nádeníka – jenže otec prostě jedná s autoritou a rozhoduje i za něj. Když ale uvažujeme takto – a podezíráme otce – nezačínáme uvažovat podobně jako starší syn? V  tom, jak otec s autoritou rozhoduje? Neuvažujeme jako ten starší syn a bratr?
            O tom starším jsme asi nikdy příliš neuvažovali. A při tom s ním nejspíš hodně souhlasíme. Právě proto, že příliš nerozumíme té otcově reakci. O to víc rozumíme tomu, že se starší bratr rozhněval a nechce jít dovnitř.
            Na rozdíl od otce neměl mladšího bratra na mysli a v srdci. Ten marnotratník jeho bratrem prostě není – je to “tenhle tvůj syn“, není to “můj bratr“. Je to špatný člověk, a takový přece nemůže být mým bratrem.
            Jestli ho teď otec přijal zase zpátky jako syna, tak ten starší nechce ani s otcem nic mít. Zůstává přede dveřmi. Vždyť otec jedná jinak, než jak má jednat otec podle Mojžíšova zákona (Dt 21,18) – měl se takového nehodného syna zřeknout. Tak to má být – taková jsou pravidla, to je přece správný řád. Jinak by se přece poctivá práce a spravedlnost nijak nevyplatily.
            Kdo se provinil, má za to zaplatit. Ten marnotratník a děvkař, ten snad může být přijat jako nádeník, ale určitě ne jako syn. Tak si to myslí starší bratr. – Ale! Tak nějak to říká – a tak to vidí ve své situaci přece i ten mladší.
            A tak i když jsou na tom oba bratři každý docela jinak, oba vlastně myslí obdobně. Jejich logika, jejich uvažování, se protíná. A přece: Starší syn lpí na určitém řádu a spravedlnosti. Abychom se měli o co opřít. Jenomže ve hněvu se nezná a říká i řadu toho, co je jinak:
            Jistě – sám stále poctivě pracoval. Ale nejen pro otce. Dělal přece i pro sebe, na své části dědictví. Otec jim oběma rozdělil své jmění. Ano, mladší prohýřil otcovo jmění. Jenomže to už přece dostal – a bylo to jeho. Odešel už s tím, co mu náleželo. A hlavně – žil rozmařile, nad poměry. Měl asi i smůlu – nastal hlad. Ale až starší sourozenec mladšího obviňuje z hýření s děvkami. Dřív o tom podobenství nemluví – jen o neodpovědnosti mladšího.
            Starší syn vychází z toho, že v životě platí určitý řád – život má určitá pravidla – a těmi je dobré, a potřeba, se řídit. Jenže lpět jenom na tom, aby se ten řád dodržoval, to má jeden důsledek: Buď je to se mnou v pořádku nebo naopak to se mnou pořádku není. Hodím se do kolonek – nebo jsem mimo. Tady tím se řídí starší syn. Proto neuznává bratra – a proto se hněvá i na otce, že ho přijal.
            Otec ale neprojevuje nějak slabost pro “mladšího“, benjamínka. Ani není jen spojnicí mezi oběma znesvářenými bratry. Vůbec nevychází z logiky, se kterou oba bratři uvažují – že mladší může brán maximálně jako nádeník.
            Vždyť staršímu otec říká: Všechno, co mám, je tvoje. A mladší syn také nedostává žádné druhé, další, dědictví. Prsten, který dává otec mladšímu, to je znamení toho, že ho přijímá za syna – ale nic víc.
            A mladší syn – to je teď už někdo jiný než ten člověk, který před časem zmizel do daleké země. Je to syn, který byl mrtev a zase žije, ztratil se – a je nalezen. Je zpět – ale je to už jiný člověk.
            A staršího otec stále vidí a stále bere jako syna, i když ten se v téhle situaci k němu nechce znát. Všechno, co je otcovo, je i jeho. Ten řád a pravidla, po kterých volá starší syn, to platí dál.
            A přece tady za námi Ježíš přichází se dvojím: Potřebné je zachovávat to, co je dobré a užitečné – spolu se starším bratrem je v tom zahrnut i otec. A to pokračuje, to platí dál. V tom i my kráčíme.
            Potřebné je ale také přijmout toho, kdo byl vně a kdo přichází – už jako někdo jiný, změněný tím vším, co má za sebou. Tak zase i my se v mnoha případech měníme.
            Stejně tak jako působí otcova láska na vztah k mladšímu synovi – na všechny ty změny, síly, okolnosti, kterými i sami procházíme – stejně silně působí otcova láska i na vztah ke staršímu. A ukazuje, že řád a pravidla jsou dobrá a užitečná. Ale že stejně dobré je dát na to, co ten druhý prožil, čím prošel, jak se změnil a s čím se potýkal – a jak na tom je teď. A dát se pozvat do nového vztahu ke druhým, tak jak se mění naše situace – kdy jsme schopni i sami měnit řád a nenechat se odradit, protože se dáme nadto řídit láskou.
            Lepší než autorita řádu, než jen suchopárně ulpívat na dodržování přesně daných pravidel – lepší je autorita, nebo spíš síla, schopnost vnášet nové možnosti do vzájemných vztahů, když se dáváme vést a řídit láskou.  Amén.

            Díky, Pane Bože, že nás všechny zachycuješ svou láskou a svým milosrdenstvím. Díky, že nám dáváš svobodu se rozhodovat. Díky za možnost žít ve spravedlivém a potřebném řádu života. Zároveň i díky za možnost, kterou otevíráš tehdy, kdy hledáme novou příležitost a přicházíme s touhou znovu se opřít o tvou lásku a péči. Když přicházíme už změněni tím vším, co máme za sebou a čím jsme prošli. Prosíme, otevírej nám oči, ať se neuzavíráme do sebe, ale zkoušíme vidět i druhé jako ty, na kterých tobě nepřestává záležet.  Amén.

                                                                                                                             bratr farář Jaroslav Fér

No hay comentarios: