Páginas vistas en total

domingo, enero 25, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

25.ledna 2015 – 2. po Zjevení Páně

Biblické čtení:   Matouš 12,22-32                   Suspirium: Přísloví 14,27
Text kázání: Matouš 12,30n

30Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. 31Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.

            “Kdo není se mnou, je proti mně“ – tak to tady Ježíš vyhlašuje. Když se k tomu připojíme a řekneme to i za sebe: “Kdo není s námi, ten je proti nám“, tak to zní pěkně výlučně. A vůči ostatním kolem docela dost nafoukaně. Jakoby křesťanství bylo docela výlučné. Jakoby evangelium bylo něco extra – jen tak, samo od sebe, samo v sobě, samo sebou. Totiž že – buď vyznávám Ježíše Krista anebo – jsem nepřítel: “Kdo není s námi, je proti nám“.
            Je to opravdu takhle? Skutečně nás Ježíš vede na tuhle výlučnou cestu – dnes v naší společnosti téměř proti všem?
            Svým způsobem možná opravdu ano (obdobně to bylo i v prvotní církvi). A přece docela jinak. Jde o toho nepřítele, proti kterému se stavím – nebo spíš: proti kterému nás tady staví svým výrokem Ježíš. Kdo to je ten, kdo se staví proti němu? Co rozhoduje o tom nepřátelském postoji?
            Protože vidět kolem sebe plno nepřátel, to se nám příliš nelíbí. To raději svou víru v sobě zapřu a nebudu se navenek hlásit ke Kristu ani se moc projevovat jako křesťan. Přece si nenadělám nepřátele ze svých přátel, sousedů a známých. Za to mi evangelium nestojí. Tohle se nám možná vybavuje a to nám naskakuje v mysli. Takže opravdu: Co rozhoduje o tom nepřátelství? Kdo to je ten, kdo se staví proti Ježíši?
            Nejprve slyšíme, že Ježíš uzdravil posedlého člověka, který byl slepý a němý (12,22). Ten člověk neuměl, nedokázal už komunikovat s druhými – se svým okolím. Nevidí a neslyší, není schopen s nikým mluvit. Právě tak se projevuje posedlost i dnes. Když je člověk něčím posedlý, tak opravdu nevidí, neslyší – ani není schopen mluvit o ničem jiném než o své práci, která ho naprosto uzavírá a stravuje – o svém koníčku – a zase třeba o tom, jak ho druzí vůbec nechápou. A stále dokola.
            A Ježíš člověka dokáže uzdravit, zbavit té posedlosti, která člověka uzavírá. A ti, kdo to viděli, tak žasli a vlastně dost rozpačitě k tomu řekli: “Snad tady ten není Syn Davidův?“ Tak trochu v tom bylo očekávání, jestli by Ježíš – pokud je to ten vyhlížený Syn Davidův – jestli by nedokázal vyléčit také problémy celé společnosti: Když tady uzdravil toho slepého a němého z jeho posedlosti? Nedokázal by zbavit i nás všechny jako celek z té naší současné posedlosti, kdy se ženeme za stále vyšší životní úrovní – a jinak kolem sebe nic nevidíme a neslyšíme? Opravdu jako posedlí.
            A teď do toho vstupují farizeové. Jestli je zástup nerozhodný (Že by to snad byl Syn Davidův?), tak reakce farizeů je odmítavá a přímo nepřátelská: “On nevyhání démony jinak než ve jménu Belzebula, knížete démonů“. On nezbavuje posedlosti z dobré vůle, ale ze zlé.
            Farizeové reagují vlastně na to, jak lidé kolem sice nerozhodně, ale přece jen upínají k Ježíši naději na uzdravení celé společnosti – že by snad měl lék na tu naši posedlost a umanutost. A na tohle farizeové říkají: Nikoli, to není nic nadějného. Ježíš se dal do spolku s ďáblem, aby vás svedl a obalamutil. Dělá zázraky právě proto, abyste ho provolali králem. Přitom tomu nejspíš ani farizeové sami nevěří.
            Ale účel světí prostředky. Tak proč Ježíše nepošpinit nebo docela i nezničit - alespoň společensky – v očích lidí. Znevážit evangelium jako něco nedobrého, nesvobodného, omezujícího.
            Ale Ježíš poznal jejich smýšlení – jak to myslí. Pochopil jejich záměr – že ho neobviňují z přesvědčení. Jasně ukazuje, jak to vypadá a dopadá, pokud to ve státě – a stejně tak v rodině – začne fungovat podle pravidla: “Vyhánět čerta belzebulem“. Tedy jednat zevnitř společnosti - nebo zevnitř rodiny – proti sobě. Jednat sebedestruktivně – to nedělá žádné království, žádný stát, žádná vláda. Ani uvnitř rodiny se nestaví jeden proti druhému. Anebo ano – ale pak se rodina rozpadá. A když se vláda a politici staví proti sobě, tak to nevede jen k pádu vlády, ale k podstatnému narušení celé společnosti.
            Kdežto Ježíši jde o to vyvést člověka, vyvést lidi z každé – i takovéhle – posedlosti. Ostatně, “Vyhání-li satan satana, pak je v sobě rozdvojen; jak tedy bude moci obstát jeho království? (12,26).I kdyby snad satan chtěl likvidovat satana, zlo kdyby se postavilo proti zlu – tak už to je dobrá zpráva. Protože to by znamenalo, že se zlo obrátilo proti sobě – provádí sebedestrukci, rozpadne se a jeho vláda padne.
            Ovšem Ježíš se ani takto nespojil se zlými silami. Že by zlo chtěl zničit zlým – zevnitř. Že by účel světil prostředky. Mnozí farizejští žáci totiž také uzdravovali. A v čím jménu? Také je osočíte, že ve jménu zla? Jistě ne! A proto se ti vaši žáci stávají vašimi soudci. Usvědčují vás z licoměrnosti. U nich totiž jste schopni uznat, ochotni rozpoznat Boží obdarování – ale v mém případě nechcete.
            Ale já vyháním démony Duchem Božím. To všechno totiž způsobuje blízkost Božího království – je tu u díla Bůh. Stejně jako u těch vašich žáků – i oni jednají pro Boží království.
            Ostatně – nejprve je potřeba siláka – toho zlého – spoutat, a pak je teprve možné v jeho domě loupit. Takže v každém případě je Ježíš ten silnější.
            A právě proto – “Kdo není se mnou, je proti mně“. Tady nejde o výlučnost. Jde o střetnutí mezi Božím královstvím a mezi říší toho silného – Zlého. A tady stojíme – a tady se musíme rozhodnout. A postavit se na jednu nebo na druhou stranu.
            O tohle běží, ne o výlučnost křesťanství – nikoli o netolerantní víru, která by mě nutně odpuzovala. Jde o boj mezi Božím královstvím a mocí zla. Mezi tím, co povzbuzuje a má schopnost vyléčit z posedlosti a mezi tím, co člověka a lidi svazuje, co nám zasahuje bolestně do života a co nám ubližuje – ať už to je nemoc či jakákoli vnější posedlost, kterou nás infikoval ten Zlý zvenčí anebo kterou jsme si sami způsobili.
            A v tomhle válečném stavu mezi dobrým a zlým, tady ovšem nemáme možnost zůstat neutrální. Třetí cesta prostě není.
            Ale právě tady se ukazuje, že i ti synové farizeů jsou na stejné straně fronty jako Ježíš. Totiž na straně Božího království – na stejné straně v boji dobra a zla. A proto “Kdo není se mnou, je proti mně“.
            “A kdo neshromažďuje, ten rozptyluje“. Tím ale Ježíš teprve varuje ty farizeje, kteří ho křivě obvinili – že tím zaclánějí výhled těm, kterým by Ježíš mohl pomoci – a dát naději.
            A ještě: “Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“ (12,31n). – To není žádný vrcholně duchovní Ježíšův výrok. V souvislosti celého sporu o boji dobrého a zlého, Božího království a satana, tady Ježíš vyhlašuje:
            Nikdo není tak beznadějně ztracen a zatracen, aby nemohl být nalezen – a shromážděn. Protože nic není tak závažné, aby proti tomu – a vedle toho – nebyla Boží láska ještě závažnější a silnější.
            A tak kromě jediné výjimky dává Ježíš naději všem. Kromě jediné výjimky. Tou výjimkou je to, co tady předvedli ti někteří farizeové: Účelově obvinili Ježíše – podstrčili nám myšlenku, že to uzdravení z posedlosti je jen nějaké ďábelské mámení, že to není nic opravdového a pravdivého. Že vlastně žádná naděje není. Že nemáme žádnou naději – a naše posedlosti a posedlosti našich politiků nás zničí.
            A jen tohle je hřích proti Duchu svatému: Totiž vzít naději – upřít tuhle možnost a skutečnost. Vědomě zavřít dveře do Božího království tam, kde vím, že mají zůstat otevřené.
            A vlastně ani pro ty demagogické farizeje to není rozsudek, ale nepochybně zatím jen varování: Spáchali jste hřích, který vám Bůh neodpustí. Ale až  - a jen – pro příště. Příště už by to byl neodpustitelný hřích: “Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému“! Teď stále ještě i nad tím vítězí Boží láska a milosrdenství.  Amén.


            Díky za tvůj zápas, Pane Ježíši Kriste, který jsi pro nás vedl: S tím zlým a silným nepřítelem – i s docela jasně lidskými nepřáteli. Tak ho vedeme i sami, svůj boj se svými posedlostmi a se zlem v sobě i kolem nás. A díky, že ty nám stojíš po boku, provázíš nás a ujišťuješ, že evangelium je a znovu se vždycky stává nadějí pro každého.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér