Páginas vistas en total

domingo, febrero 22, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

22. února 2015 – 1. postní

Biblické čtení:   Izajáš 58,1-10                       Introit: Matouš 6,17n
Text kázání: Matouš 9,14-17

14Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ 15Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. 16Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. 17A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí.“

            „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ – s touhle otázkou se na Ježíše obracejí učedníci Jana Křtitele.
            To my, v našem sboru a v naší evangelické církvi se vlastně můžeme na Ježíše obrátit s podobnou otázkou: Jak to, že my evangeličtí křesťané se nepostíme, ale katoličtí a pravoslavní křesťané se postí?
            Jsme tady dnes při 1. postní neděli, na začátku postního předvelikonočního období, které má 40 dní. Ta cifra souzní se čtyřiceti lety putování pouští za Mojžíše – jako období, kterým Izraelci potřebovali projít potom, co reptali a co místo na Hospodina a na jeho vedení chtěli spoléhat na nějaké zvláštní schopnosti a na sílu zlatého býčka.
            Stejně tak je ta čtyřicítka ohlasem na 40 dní, kdy byl Ježíš Duchem odveden na poušť a tam se 40 dní a nocí postil – a nakonec byl vystaven satanskému našeptávání a přemlouvání (Matouš 4,1-11).
            To předvelikonoční postní období začalo tento týden na tzv. Popeleční středu. A vlastně se do té čtyřicítky nezapočítávají neděle. I to potřebujeme vědět, abychom se dopočítali.
Ale potřebujeme to vědět? Když se na rozdíl od svých katolických bratrů a sester nepostíme? Abychom měli přehled, jistě je dobré to vědět. Ale jak to vůbec je s postem? A je potřeba – nebo je dobré se postit? A co to vlastně půst je?
            Na ten dotaz Janových učedníků se Ježíš svých učedníků zastává: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Ale přijdou dny, kdy od nich bude ženich vzat a potom – potom se budou postit.“
            Vlastně to je první narážka na pašije, na čas Ježíšova utrpení o velikonocích. Ten čas se blíží. Ale zatím je ženich – Ježíš Kristus – mezi svými učedníky. Jako ženich na svatbě.
            Ježíš přirovnává Boží království ke svatbě – ke svatební hostině. To je ale dost výjimečný – a jedinečný čas. Nepochybně to tak opravdu je s Božím královstvím: Je to něco výjimečného a jedinečného.
            A jedno je v tom jisté: Evangelium o Božím království – to je především radostná zpráva o odpuštění a o milosrdenství. A tomu odpovídá radost učedníků – proto se nepostí. Kristovým učedníkům prostě nemůže půst nikdo předepsat, ani žádná církevní instituce. Radují se, protože mají proč se radovat.
            Tím ale není půst zakázán nějak absolutně a definitivně. Přijdou dny, kdy se postit budou – kdy jim bude ženich vzat. Ta radost, kterou v sobě má Kristovo evangelium – tahle radost není slepá. Je to radost, která ví o problémech – a ví, že přijdou: jistě s Kristovým utrpením. Zároveň ta radost evangelia ví, že problémy k našemu životu patří – a to i přes radost velikonočního vítězství, které se otevřelo a otevírá Kristovým vzkříšením, po utrpení na kříži.
            Ta radost, která nás získává a zahrnuje z evangelia – ta radost totiž také není povinně předepsaná – za každou cenu. A stejně tak nás nikdo nenutí – ani sám Ježíš ne - , abychom se tvářili naopak uměřeně a zarmouceně – abychom (jak to vyjadřuje už prorok Izajáš) hlavu skláněli jako rákos, žíněný oblek si oblékli a popelem si podestlali (58,5). Ježíš tady svoje učedníky brání, aby je k tomu nemohl ani nikdo jiný nutit – a vynucovat půst.
            Ale stejně tak i naopak: Nikdo nemůže Ježíšovým učedníkům předepisovat, že by se měli radovat a cítit se šťastní stůj co stůj -  že by se pořád měli usmívat.
            Ježíš vidí náš život realisticky – se vším, co to obsahuje. Realisticky to vidí a realisticky tady počítá s tím, že přijdou krize, do kterých se dostáváme – které ani evangelium prostě nevylučuje.
            A proto Ježíš předpokládá, že to tak bude – že přijdou dny, že jsou chvíle a situace, kdy se jeho učedníci budou rmoutit i postit. Ale ne na oko, aby se pokrytecky předváděli před druhými nebo dokonce aby se předváděli před Bohem – a chtěli si tím od něho něco vyprosit nebo vynutit.
            Ale budou zarmouceni a budou se postit prostě proto, že to tak s nimi je – docela spontánně. Prostě proto, že jsem – že jsme zasaženi svou svéhlavostí, svou neústupností a soustředností. Že si to uvědomíme, že nás to zasáhne.
            Jak se budeme postit – o tom tady Ježíš konkrétně nic neříká. Jen nám ve dvou krátkých podobenstvích ten půst rýsuje – ten způsob postu u svých učedníků.
            Ta radost z evangelia, která nás nese, ta nám může vydržet a neprasknout jako staré zpuchřelé měchy. Také nemusí zničit staré způsoby. Jenomže  jak? Tím, že zkoušíme to staré nějak nahradit nějak nově. Nezáplatovat ani se nepokoušet to, co je staré, ještě používat – ještě to zkoušet rozchodit, aby to přece jen trochu fungovalo.
            Ale opravdu to změnit. Ježíšovo nové víno – evangelium – zkoušet dávat dál s novými důrazy, aby zas nově zasahovalo a oslovovalo mnohé. A půst – v této souvislosti? Půst přece není jen něco si odepřít. Ale něco z toho nového, co jsem v evangeliu poznal a přijal jako velikou radost – něco z toho dávat dál. Právě i proto, že jsem už sám leccos zkazil – a teď se z toho rmoutím a postím. Anebo už se zase mohu radovat, když mě evangelium a můj zármutek a soucit posílily. Když jsem nějak nalámal kus chleba hladovému. Anebo jinak rozevřel okovy své sebestřednosti a svévole.  Amén.


            Díky, Pane Ježíši Kriste, že nás svým evangeliem vedeš a učíš nás být sami sebou. Radovat se z evangelia, žít z tvého kříže a vzkříšení, a proto se i rmoutit a postit. A pouštět svůj chléb po vodě.  Amén.

                                                                                                                             bratr farář Jaroslav Fér