Páginas vistas en total

domingo, marzo 08, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

8. března 2015 – 3. postní

Biblické čtení:   Genesis 32,23-31                  Introit: Efezským 1,3 a 10
Text kázání: Matouš 15,21-28

21Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. 22A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ 23Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ 24On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ 25Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ 26On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ 27A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ 28Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.

            Příběh kananejské ženy. Příběh její touhy, se kterou se obrací na Ježíše, ať si jí všimne a ať pomůže jí a její dceři, která je zasažena démonským zlem.
            Ten příběh se rozvíjí a odehrává někde blízko středomořského pobřeží. Ale až severně od Galileje, mimo Palestinu – v oblasti Týru a Sidonu. Sem Ježíš míří, i spolu s učedníky. Zatím ještě ne do Jeruzaléma, kde vybojuje svůj zápas pro nás – svůj zápas proti všemu, co nás ohrožuje, co zatěžuje naše vztahy. Svůj zápas o náš otevřený život – o naši otevřenou budoucnost. Ježíš míří do oblasti, kterou Starý zákon zná a posuzuje jako pohansky odcizenou. Sem nás bere s sebou a rozevírá nám nový obzor.
            Ta kananejská žena neodbytně bojující o pomoc, kterou potřebuje, je pohanka. Její život rámuje a formuje všechno to, co je kolem  ní – dobro i zlo, touha po majetku i životní krize. Známe to – chtít vyniknout a uspět. Ale jak se vyhnout a vyvarovat toho, co život ničí a omezuje – alkohol, uzavřenost, odcizenost, drogy? Všechno, s čím nám satansky přemlouvačně a uhrančivě nadbíhá zlo – než nás démonsky obklopí? Jako dceru této kananejské ženy.
            Tou cestou do končin Týru a Sidonu nás Ježíš povzbuzuje a orientuje. Různým způsobem. Za prvé – spolu s apoštolem Pavlem – překračuje hranici směrem k pohanům. Padá dělící zeď. Evangelium je - chce být a může být - pomocí pro každého. Jistě, budoucnost rozevřelo naplno až Kristovo vzkříšení. Ale už tento příběh něco signalizuje. Náš lidský svět není vydán a ponechán síle temnoty, nemoci, propadu. Evangelium je mocí, která pomáhá i mimo oblast tzv. křesťanské civilizace. I pro ty, kdo jsou mimo hranice církve, přišel Ježíš jako Kristus – jako pomoc a záchrana. I pro ně se otevírá naděje, i při nich vzbuzuje Duch důvěru a jasný pohled dopředu.
            Právě v téhle touze, s touto vírou se na Ježíše obrací ta kananejská žena: Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá. Smiluj se nade mnou. Všimni si mne. Vždyť i já jsem zasažena tím, co postihlo moje dítě. Věnuj mi pozornost – a věnuj mi svou přízeň.
            Tak za ním křičí, znovu a zas. Zajímavé, jak to vnímají Ježíšovi učedníci: Zbav se jí, propusť ji, zažeň ji. – Ale možní i kladně: Tak už jí přece vyhov. Vždyť ona za námi tak křičí.
            Ať tak nebo tak, učedníkům to není vhod. Nechtějí slyšet křik té trpící ženy. I tady nás Ježíš povzbuzuje a orientuje: Ať se nepodobáme těm učedníkům, když nechtějí slyšet nářek a volání o pomoc – když nechtějí vidět utrpení a bídu, která je kolem nich. Ať si z evangelia o záchraně v Kristu neděláme izolaci, která by nás oddělila od těch, kteří žijí jinak. Právě že Kristus každou zeď, která izoluje, svým vzkříšením ruší.
            Zato Pokušitel stále rušivě působí a strhává nás – a vede Kristovu církev do izolace. Tak jak to popisuje spisovatel C.S.Lewis ve své knize “Rady zkušeného ďábla“: Nepřítel, tj. Bůh, chce, aby lidem záleželo na tom, co dělají. Aby strhávali zdi, které oddělují, můžeme dodat. Zato my, pokračuje autor, my ďáblové – pokušitelé musíme lidi vést k úvahám o tom, co se s nimi stane. A tak – ať jen se strachují, ať si navzájem stavějí zábrany. Jen ať se obávají a strachují, co s nimi bude.
            Ta žena se od začátku obrací na Ježíše s pokřikem: Ježíši, Synu Davidův. Smiluj se nade mnou. Vidí a uznává, kdo Ježíš je. Že patří k Izraeli, k Hospodinovu lidu. Jak k tomu došla? Něco musela slyšet, doslechnout se, zaslechnout. Matouš už dříve zaznamenal: Pověst o něm se rozešla po celé Syrii.
            Někdy vlastně stačí tak málo: Jen to, co si lidé povídají, jen taková pověst. A i to může zapůsobit a stát se nadějí. S tím ta žena přichází, a proto neodbytně volá. I v tom je povzbuzení a orientace pro naši víru.
            Ježíš kupodivu nejdřív vůbec nereaguje. Až na tu žádost učedníků – ať už byla záporná “zbav se jí“ nebo spíš kladná “tak jí vyhov, ať už za námi nekřičí“ – až na tuhle žádost říká:
            „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele“. Jakoby tím odmítl, teď, tu ženinu prosbu. Ale Ježíš vlastně říká a potvrzuje, že Bůh věrně drží slovo a plní sliby – pro ty, kteří mu patří a kteří se ztratili. I tady nás Ježíš povzbuzuje a orientuje – a vůbec všechny, kdo kdy těžce zápasí s pochybností, nakolik se dá spolehnout na Boží věrnost a na otevřenou budoucnost. Ano, jsem poslán ke ztraceným ovcím …
            Učedníci Ježíše vyzývají, ať to s tou ženou nějak vyřeší. Ale Ježíšovo řešení je nepochybně překvapí: Žena uznává, že Boží lid má přednost. Spolu s Pavlem viděno, ta žena uznává Boží ekonomii, kdy Boží lid má přednost. A jakoby ta žena do téhle Boží ekonomie už prozíravě viděla:
            Když Ježíš na její další prosbu o pomoc namítá: “Nesluší se vzít chléb dětem a hodit je psům“, - tedy těm, kdo žijí jako by Boha nebylo – tak k tomu žena přisvědčuje: “Ano, je to tak. Ale i štěňata se živí drobty spadlými ze stolu jejich pánů“. A podobně zápasí i Jákob – o svou budoucnost. Také se nenechá odbýt.
            Je to přitom tvrdý obraz – a kdyby to byla argumentace z druhé strany, tak obraz naprosto zpupný. Ale ta žena jen uznává, že to tak je – a přiznává, že Boží ekonomie, že Boží plán jde touhle cestou: Přes Kristovo vítězství nad smrtí a zlem se od Božího lidu staré smlouvy, od Izraele, otevírá pro všechny.
            Tady nás Ježíš povzbuzuje a tím příběhem orientuje asi nejvíc: V boží ekonomii, v Božím plánu pro lidi, má místo každý – ve své věrnosti se Bůh neuzavírá nikomu, kdo prosí a zápasí o svou budoucnost, o svůj život – a o život a dobrou budoucnost dalších: Od té chvíle byla její dcera zdráva.
            “Ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš. K tomu nás Ježíš povzbuzuje a sem orientuje: K víře, která se nedá odbýt. K víře, která prozíravě vidí, že všechno není jen na mně. Ale která zápasí – a zároveň přijímá Boží postup – jeho ekonomii.
            Proto jde Ježíš do těchto končin, aby pak na Golgotě a o velikonočním jitru naplno otevřel dobrou budoucnost a odstranil každou rozdělující zeď mezi lidmi.  Amén.

            Hospodine, Pane Bože náš – a náš Otče kvůli Ježíši Kristu: Díky za to, že nám připomínáš svůj plán i svoje milosrdenství. Pane Ježíši Kriste, díky za to, že měníš náš život – že prorážíš síly a moc všeho Zlého kolem nás i v nás – a že nám to dáváš poznat a vidět to srdcem. A že nás tímto příběhem kananejské ženy učíš nenechat se zastrašit a nenechat se odbýt – a tak nás vyvádíš z izolace, do které se často rádi ve své víře, i v církvi a ve společenství Kristova lidu uzavíráme.  Amén.

                                                                                                                           bratr farář Jaroslav Fér