Páginas vistas en total

viernes, abril 03, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

3. dubna 2015 – Velký pátek

Biblické čtení: Matouš 26,36-46                     Introit: Marek 10,45
Text kázání: Matouš 26,47-56

47Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi. 48Jeho zrádce s nimi domluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte.“ 49A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Mistře,“ a políbil ho. 50Ježíš mu odpověděl: „Příteli, konej svůj úkol! “ Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. 51Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. 52Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. 53Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? 54Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ 55V té hodině řekl Ježíš zástupům: „Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne. 56Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co napsali proroci.“ A tu ho všichni učedníci opustili a utekli.

            Příběh v Getsemanské zahradě – Ježíšova modlitba k Otci v nebesích a jeho zatčení davem ozbrojenců. To je začátek pašijního příběhu, který spolu s ukřižováním na Golgotě máme tradičně spojen s dnešním velikonočním Velkým pátkem. S něčím velikým a podstatným pro naši víru.
            Ježíš a učedníci přicházejí na místo zvané Getsemane. Jdou potmě, nedávno však byl úplněk, a tak tma není úplná. Hned na úpatí Olivové hory nechává Ježíš větší část učedníků. Jen tři bere s sebou dál. Učedníci vnímají, že to je zvláštní chvíle, ale jsou po dlouhém dni unaveni a usínají - přestože je Ježíš vyzývá, ať bdí spolu s ním. A Ježíš zápasí sám, bojuje o to, nač sebe i učedníky tak dlouho připravoval: “Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen a zabit – a po třech dnech vstát“. A přece je teď na všechno sám. Má duše je smutná až k smrti – ani to Petra a oba Zebedeovce nevyburcuje. Ježíš zůstává sám a v modlitbě zápasí i on s obyčejnou naší lidskou slabostí – se strachem. V obavách z toho, co je před ním – co se přiblížilo a co se má stát, co ho čeká. S úzkostí prosí, ať ho mine kalich nenávisti a kalich bolesti. Přitom tam s ním učedníci nejsou. Chybí u toho, když přes všechnu úzkost a strach Ježíš bojuje i za ně – zápasí s našimi lidskými pochybnostmi a slabostmi. Je-li to možné, ať mne to mine.
            Tomu se i sami vzpíráme – utrpení, bolesti, oběti. Dovedeme si všechnu tu úzkost a výhled bez nové naděje představit. Ale právěže naše představy a naděje jsou vždy neseny výhledem tam, kde nás nic bolestného a úzkostného nečeká.
            A právě v tom jde Ježíš před námi. Za nás zápasí: Je-li to možné – ale: Ne jak já chci, ale jak ty chceš. V tom a tím nám ukazuje směr. Sám zápasí a učedníky ještě povzbuzuje. Sice s výčitkou, proč že nemohli tam v zápase být v modlitbě spolu s ním. Ale s povzbuzením proti pokušení. I s oceněním, že jsou vnitřně – v duchu – odhodláni. A s konstatováním - tělo je slabé.
            To ví Ježíš i sám o sobě, proto ten modlitební zápas bojuje. Teď už je trochu dál, už postoupil ve vnitřním boji a rozhodování: Není-li to možné, jestli musím pít tento kalich lidské nenávisti a zrady, staň se tvá vůle.
            Ježíšův zápas – to je zápas mezi našimi lidskými představami o dobrém, zajištěném a proto nadějném životě a mezi Boží představou o záchraně naší lidské existence – našeho života.
            Ježíš o to bojuje a k tomu se probojovává. Bere za svou Boží představu, dává se k dispozici: Hle, přiblížila se chvíle a Syn člověka je vydáván do lidských rukou.
            Jenže ta chvíle, ta hodina, se přiblížila prostě tím, že se přiblížil zrádce. To je další naše lidská představa, jak něco v životě změnit – zdánlivě k lepšímu: Jidáš prodává Mistra za 30 stříbrných. Finanční a jiné možnosti, ty nám tohle mají zaručit. Ale jen zdánlivě je takovýhle postup zárukou pokroku, lepšího života – na vyšší rovině.
            Nevíme, co všechno Jidáše ke zradě vedlo. Jaká byla jeho “lidská“ představa. Ale dovedla ho strašně hluboko – až k tomu symbolickému jidášskému polibku. Ke zradě, na kterou Ježíš reaguje jen ironickým povzbuzením: Příteli, konej svůj úkol – no tak udělej to, k čemu ses sám rozhodl.
            Však s sebou Jidáš přivedl celý dav ozbrojenců. Jako kdyby šli zatknout skutečného kriminálníka. A teprve tohle učedníky burcuje ze spící letargie. Nebo alespoň toho jednoho – snad Petra? Rázně se svého Mistra zastává, když se oboří mečem na jednoho z těch, kdo Ježíše zatýkají. To je zase Petrova lidská představa, jak by měla vypadat Boží záchrana. Zastat se milovaného Syna – a nikoli ho nechat odvést do žaláře. A proto se ho zastává mečem a násilně.
            To ostatně je i naše lidská reakce. Ozbrojený odpor. Ano, dát jasně najevo, že nelze překročit určitý hraniční limit lidskosti – a znemožnit nebo alespoň umenšit takovou nelidskou možnost, a to i násilně – mocensky.
            Ale u toho nesmíme zůstat. To bychom totiž vlastně udělali jen to, co udělal ten učedník na Ježíšovu obranu. Jistě, proč ne? Vždyť jde o druhého, ne o mne. Ale to je jen to první. To je opravdu jen naše lidská okamžitá představa.
            Ale musíme jít hlouběji. Vzít vážně, co i nám Ježíš říká – jako důrazné varování: Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo berou meč do ruky, mečem zajdou.
            To je zase jiná naše lidská zkušenost. Násilí vede jen k novému násilí. Starozákonně viděno – oko za oko a zub za zub. V určité situaci to tak musí být zřejmě uděláno, a také to i pomůže. Ale ne natrvalo. Není to řešení.
            Proti tomu nás velikonoční Ježíšův příběh konfrontuje s Boží představou záchrany.: A tou je zápas o druhé a pro ně, nikoli proti nim. Jakože velikonoční událost, to není jen pouhý Ježíšův příběh – jen vyprávění podle dějepravy.
            Myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce a poslal by mi ihned 12 legií andělů? Takováto záchranná akce ale není tím, čím a jak zápasí Boží spravedlnost.
            Jistěže to je kontroverzní Ale Ježíšův pašijní příběh nás tady ještě dalším způsobem konfrontuje s naší lidskou představou, jak věci vyřešit: Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi, abyste mě zajali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mne: Jít na věci oklikou, ve skrytu temnoty, nejraději beze svědků. Všechno zamlžit, rozebrat ze všech možných stran – a to podstatné nepovědět.
            Tak je to s celým Ježíšovým příběhem. Je možné vybrat si z něj jen lidský příběh – od plenek v Betlémě přes zradu v Getsemane až k neúspěchu na kříži.
            Anebo zkusit – a zkoušet. Dát se konfrontovat s Božím zájmem o nás. Konfrontovat svoje lidské představy s představou spravedlnosti a lásky, která nechce pojistit jen kousíček našeho života teď – ale která má zájem na celé naší další budoucnosti.
            Hledat a srovnávat a bojovat – proti našim různým slabostem, závisti a nenávisti, proti svým utkvělým představám, že tvrdé lokty všechno zmůžou.
            Ta Boží představa otevírající i nám budoucnost vychází z Ježíšova modlitebního zápasu v Getsemane, také odtud. A právě odtud. Ježíš nakonec, když se k tomu prozápasí, nemyslí na sebe. Bere – kvůli druhým – na sebe kalich hněvu, utrpení a slabostí druhých. A tím na kříži otevírá tu představu zvláštní Boží spravedlnosti, té hojnější spravedlnosti:
            Představu spravedlnosti transformované, převedené, do zájmu pomoci druhému. Třeba právě i tím, že mu to vytknu, potrestám, zabráním mu, aby šířil zlo. Ale stále ho mám před očima jako toho, komu chci pomoci.
            Tento zápas – tuhle konfrontaci Ježíš v Getsemane vyhrál. I když mu nepřišlo na pomoc těch dvanáct legií andělů. A vyhrál ho i pro nás.  Amén.


            Díky, Pane náš, za to, cos prodělal a podstoupil sám, v rozhodující chvíli opuštěn i svými učedníky. Díky, žes prošel vším tím utrpením a v zápase bojoval, abys pochopil a přijal pro sebe tu zvláštní spravedlnost nebeského Otce. Prosíme, dávej nám otevřené srdce, kterým dokážeme i sami zachytit, přijmout a bojovat svůj zápas o hojnější spravedlnost – pro sebe, a pro druhé.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, marzo 29, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

29. března 2015 – Květná neděle

Biblické čtení: Jeremjáš 17,10-17                   Introit: Matouš 21,4+8n
Text kázání: Matouš 16,21-28

 21Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. 22Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ 23Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ 24Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 25Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. 26Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? 27Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. 28Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“

            Opět po týdnu jsme tady pohromadě. Chceme společně slyšet evangelium, chceme se orientovat v záplavě informací, které se nám během těch několika dnů v týdnu objevily a chtě nechtě se dostávají do našich úvah. Hledáme tady ve společenství sboru povzbuzení, chceme tady získat – natankovat - nové síly?
            Hledáme také radost. Však je nám hořko z řady informací. Z toho, co všechno někteří naši spolubližní dokážou udělat – využít i zneužít. Otřesný osud cestujících letadla, které spadlo v Alpách. Zpochybňování průjezdu kolony americké armády přes naše území. Hledáme oporu k tomu, jak žít. Hledáme podporu pro to, co sami pokládáme za dobré a správné. Z čeho vycházíme při svém rozhodování. V čem poznáváme a vidíme smysl pro to, oč se snažíme. A co zkoušíme nějakým způsobem předávat dál – ve svém okolí.
            A k tomu společně hledáme povzbuzení, nové síly a radost  - v tomto shromáždění. Však dnes stojíme bezprostředně pře velikonočními svátky. Také spolu s Ježíšem a s jeho prvními učedníky – v tomto oddíle.
            V situaci, kdy Ježíš má před sebou cestu do Jeruzaléma, a tam “mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen“.
            Evangelista Matouš přitom navazuje na to, co bezprostředně předcházelo. Na rozhovor s učedníky u Cezareje Filipovy, za koho jej - Ježíše – lidé považují. A za koho ho považují učedníci. A Šimona Petra slyšíme povědět: Ty jsi Mesiáš, Kristus, syn Boha živého.
            A teď Ježíš vlastně jakoby pokračuje – za koho považuje on sám sebe: Za Syna člověka, který má projít utrpením a smrtí. Začíná Ježíšova cesta do Jeruzaléma a Ježíš opakovaně mluví o sobě a o svém poslání – a o tom, že to nějak souvisí s utrpením, odsouzením a smrtí.
            Právě “od tohoto okamžiku“ začal Ježíš učedníkům ukazovat, co je před ním – co má před sebou, co ho čeká. - Ale co to je za takovou budoucnost? Jaký v tom je smysl? K čemu by to bylo, aby Mesiáš, syn Boha živého, šel do utrpení a po lidském úsudku do neštěstí?
            Petr právě vyznal, že Ježíš je Mesiáš – Kristus. A uslyšel od Ježíše: “Blaze tobě, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích … Dám ti klíče království nebeského …“ (16,17 a 19). A právě proto teď Petr Ježíše napomíná, přímo kárá: To se ti, Pane nemůže stát. To přece nedává žádný smysl.
            Jenže Petrovo tělo a krev ještě do důsledku nechápe, co to vlastně vyznal. Dostal klíč k pochopení, aby se orientoval – ale ještě se ho nenaučil používat – ani na to zatím neměl čas.
            Vždyť to Petrovo vyznání: Ty jsi Mesiáš, syn živého Boha, to snad bylo pro Ježíše i podnětem, že nás, svoje učedníky, má za ty, kterým nechce zamlčet, co všechno má před sebou. Jenže teď ho Petr od té cesty do Jeruzaléma varuje. A tím svým návrhem je pro Ježíše doslova pokušitelem – satanem. Stává se mu pokušením – a Ježíš se s tím musí vyrovnat – s touto pastí, s touhle nástrahou.
            Jakoby se Šimon Petr rázem octl v roli Pokušitele. Ale tam na poušti, docela na začátku svého působení, tam Ježíš satanského našeptávače odrazil jasným: Jdi – odejdi. Tady ale Petrovi říká něco jiného – doslova: Jdi za mnou. Totiž, Ježíš se obrátil, zády k Šimonovi, a přikazuje mu: Svou radou jako bys sice zaskočil za satana, ale nejsi vyloučen, nejsi odvržen. Zařaď se a následuj mě: Jdi dozadu za mne. Neraď mi takové věci a pojď se mnou do Jeruzaléma. – A Petr jde.
            A to i přesto, že spolu se všemi učedníky – včetně nás – slyší Ježíšovu výzvu: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mne.
            Zapřít sebe – to ovšem není askeze pro askezi. Právě na tom příkladu Šimona Petra se to ukazuje: Kdo chce jít za mnou, ten si nemůže a nesmí určovat, kudy jít – kterou cestou jsem ochoten Ježíše následovat, když tou cestou půjde on.
            Zapřít sám sebe, to znamená, že jako Ježíšův učedník jdu jeho cestou spolu s ním – a ne, že budu Ježíše nasměrovávat tak, jak bych si to sám představoval – a pak že jsem ochoten s ním tím směrem jít.
            Ne, ale vzít svůj kříž na sebe – obdobně jako vzal Ježíš na sebe svůj velký kříž, a vzal ho doslova. Prostě – vzít na sebe riziko.
            Je v tom zvláštní zkušenost, nadčasová: Vlastně platná pro každý zápas, i pro vojáka ve skutečné bitvě: Šanci na přežití má ten, kdo se postaví nebezpečí a nepříteli čelem. Kdo na sebe bere riziko a neutíká z boje. Protože tím odkryje nepříteli záda – a doplatí na to. Ale kdo se nebojí a čelí nebezpečí zpříma – ten může vyváznout. Stojí čelem.
            Kdo hledá a žije život, který má smysl, ten na to může doplatit – a často to tak je. Ale paradoxně, kdo přišel o život, protože riskoval – protože se mu jednalo o to, prožít takový život, který má smysl – ten v tom riziku paradoxně život nachází. Navzdory smrti najde něco, co jeho životu dává smysl, který mu ani smrt nemůže vzít.
            Je také možné získat za jakoukoli cenu to, po čem toužím. A ztratit nebo zaprodat při tom vlastní duši. Mohu mít, nač si vzpomenu, ale zároveň při tom – právě kvůli tomu – ztratit smysl toho, proč vlastně žiju. Anebo – mohu žít smysluplný život, i když nebudu mít všechno, nač si vzpomenu.
            A život, který má smysl? To je ten, který má zaslíbení od Syna člověka, mířícího do utrpení do Jeruzaléma. Totiž všechno to, co jsme učinili některému z Kristových nejmenších bratrů – a sester. To má smysl.
            Syn člověka navzdory všemu zvítězí. A ti, kdo ho následují, se toho nějakým způsobem dočkají. Sám Ježíš ještě jinde poví – nebo Matouš za Ježíše: O tom dnu ani hodině nikdo neví. Ani andělé v nebi, ani Syn ne, jenom Otec sám (24,36).
            Vždyť to, kam Ježíš jde – do Jeruzaléma a dál, to není trpně snášet příkoří a utrpení a zradu, ale to je zápas, ve kterém Ježíš dostane zapravdu. Už ta Ježíšova cesta do Jeruzaléma – a celá velikonoční událost – už to všechno je příchodem Syna člověka: Někteří pochopí, v čem je to království, se kterým Syn člověka přichází:
            První tři to zahlédnou bezprostředně nato na hoře Proměnění. A jiní při vjezdu do Jeruzaléma, a při cestě na Golgotu, a na golgotském kříži to zahlédne i pohanský setník římského vojska, a další ve vítězném jitru vzkříšení u prázdného hrobu. A potom další a další v každé lidské generaci.
            A tak to můžeme zahlédnout i sami - všude tam, kde jako jeho učedníci zkoušíme naplňovat svůj kříž při jeho nejmenších bratrech a sestrách – pravdivě, s důvěrou, solidárně a milosrdně. A také když s důvěrou a ochotou se učíme z jeho Slova – jako součást jeho lidu. A jdeme za ním.  Amén.

            Díky, Pane Ježíši Kriste, za tvůj příklad, kterým nám ukazuješ, v čem je smysl našeho života, naší víry a důvěry, i našeho úsilí, abychom se jako Šimon zařadili a následovali tě.  Amén.

                                                                                                                           bratr farář Jaroslav Fér