Páginas vistas en total

domingo, abril 05, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

5. dubna 2015 – Velikonoce

Biblické čtení: Matouš 28,1-15                       Introit: Ozeáš 6,2n
Text kázání: Matouš 28,16-20

16Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. 17Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “

            Velikonoční příběh pokračuje. Nekončí Ježíšovým utrpením, smrtí, křížem na Golgotě a pohřbem do hrobu ve skále. Pokračuje hned za velikonočního jitra prvního dne po sobotě. Evangelium, dobré poselství, pokračuje. Vede nás dnes Matouš: svým záznamem – svým evangeliem – svým pochopením a vyznáním toho, co je a jaké je poselství velikonočního jitra.
            Marie z Magdaly a ta jiná Marie se jdou opět podívat na hrob. Seděly obě naproti hrobu už večer před tím – ve chvíli, kdy Josef z Arimatie položil mrtvé Ježíšovo tělo do svého nového hrobu a ke vchodu přivalil velký kámen.
            Obě ženy teď už nejsou u hrobu samy. Mezitím si totiž velekněží a farizeové vyžádali od Piláta stráž. Vojáci mají hrob hlídat s výslovným záměrem: Aby Ježíšovi učedníci v noci nepřišli a neukradli mrtvé Ježíšovo tělo.
            Obě ženy se jdou jen podívat na hrob. Nepřicházejí, aby nějak dodatečně Ježíšovo tělo pomazaly. To už udělala ta jinak neznámá žena vzácným olejem z alabastrové nádoby. Obě Marie ale zaručují, že to je správné místo – správný hrob.
            Vlastně to zaručuje jakoby z Boží strany i všechno to další, co se tady děje. Zemětřesení, hrob se otevírá, zjevuje se anděl. Příznaky, které dobře známe z knihy Zjevení. I tady se několikrát opakuje “jako“ – popis pro to, co je dost dobře slovy nepostižitelné: Vzhled anděla je jako blesk, jeho šat je bílý jako sníh. A stráž u hrobu je otřesena a jako mrtvá.
            A hrob se otevírá – před očima žen i před strážci. Právě teď jsou vojáci jako mrtví - ale ten ukřižovaný a mrtvý, ten naopak už mrtvý není – hrob je prázdný.
            S vojáky se anděl nebaví, ti jsou vskutku jakoby mrtví. Zato obě ženy slyší: Vy se nebojte. Ten, kterého hledáte, tady není, byl vzkříšen.
            To nejpřekvapivější přitom není vlastně ani to, že zmizela mrtvola. Ani to, co anděl ženám říká - že byl Ježíš vzkříšen. To, co je překvapivé – to je fakt, že všechna ta apokalyptická pompa – zemětřesení, anděl, otevření hrobu – že to všechno se děje vlastně až ex post: Anděl totiž otevírá hrob, ve kterém už Ježíš není: Není tady, byl vzkříšen.
            A s touto zprávou – s touto novinou posílá anděl ženy za učedníky. Ať jim vyřídí to, co už dřív od Ježíše slyšeli: Ať jdou do Galileje – tam ho spatří. Tam příběh pokračuje.
            Protože nejde jen o to, že Ježíše Bůh rehabilituje – že soud byl zfalšovaný, že Ježíš trpěl nevinně. Nejde jen o to, že se Otec přiznal k Synovi a vyvádí ho ze smrti zpátky do života. Nejen o to.
            Jde o nový začátek: Jděte do Galileje. Tam se setkáme. Tam začíná nový úsek – tam je začátek. To je vzkříšení.
            Ženy s tím pověřením běží za apoštoly – jsou vlastně apoštolkami pro jedenáct apoštolů. Ale ještě před tím se s nimi – jako prvními – setkává vzkříšený Ježíš. Ženy se ho dotýkají – jde opravdu o vzkříšení těla: “Uchopily jeho nohy a poklonily se mu.“
            Ale nejen ženy učedníkům. Také vojáci velekněžím oznamují všechno to, co se stalo. A kupodivu: Úkol, který vojáci měli – hlídat Ježíšův hrob, aby učedníci jeho tělo neukradli – ten jejich úkol se otáčí o 180 stupňů. Doposud měli dohlédnout, aby učedníci Ježíšovo tělo neukradli. Teď dostávají nový úkol: Mají šířit pověst, fámu, že právě tohle učedníci udělali – že v noci přišli a - když vojáci spali - že tělo ukradli.
            Velekněží se zákoníky tady začínají měnit minulost. Dobře to i sami pamatujeme. To, co se nehodí, to jakoby se vůbec nestalo. Místo toho to bylo jinak. A tomu věřte – to je teď pravda.
            Ano, i podle Matoušova záznamu nemá vzkříšení žádné přímé svědky. Vojáci spolu se ženami jsou jen svědky při tom – u toho, kdy byl otevřen už jen prázdný hrob. A navíc teď mají vojáci rozhlašovat to, co předkládají k víře velekněží.
            Jsou to dva výklady jediné události: Není zde, byl vzkříšen. :: Učedníci přišli a jeho tělo ukradli. Na nás je, abychom se rozhodli, čemu věřit – komu věřit – na co vsadit. Obojí je otázkou víry: Kterému svědectví tady důvěřujeme?
            Fámě o vyloupeném hrobu nebo zprávě o Vzkříšeném, který učedníky předchází do Galileje – a tam je znovu shromažďuje jako pastýř? Třebaže se naplnil výrok žalmisty “Budou bít pastýře a rozprchnou se ovce“, přece je znovu shromáždí – a z Galileje je provází dál do celého světa?
            V Galileji se učedníci setkávají se vzkříšeným Pánem. Velikonoční příběh pokračuje dál. A hned tady, docela na začátku, hned tady se ukazuje, jak to je s církví – jak vypadá Kristův lid nové smlouvy: Tehdy i dnes. Ani Matouš – už tehdy – si nedělá iluze, jaké je společenství církve. Už mezi těmi prvními jsou i ti, kdo pochybují a váhají: “Někteří pochybovali“.
            Ale i ti pochybující a váhaví, i ti tvoří církev – patří do církve. A i oni jsou vysláni nést evangelium dál, kolem sebe: Být svědky toho, kterému byla dána veškerá moc v nebi i na zemi.
            Tenkrát i dnes jde o otázku naší víry a našeho rozhodnutí – našeho života. Ani tehdy nebylo o nic jednodušší a snadnější uvěřit, i když se učedníci přímo setkali se vzkříšeným Pánem. Pro ně tehdy stejně jako pro nás dnes to znamená dát důvěru, spolehnout se a jít. Vsadit na vítězství života proti smrti, nasadit se pro pravdu proti lži a polopravdám. Tak totiž pokračuje velikonoční příběh – i dnes. Pokračuje v nás – při nás.
            Vždyť pokračuje v tom, kterému byla dána veškerá moc v nebi i na zemi. Ježíš tuto moc získal právě proto, že zůstal věrně na Boží straně. Nesklonil se před satanem, který mu hned na začátku přišeptával: Toto všechno ti dám, jestliže přede mnou padneš a budeš se mi klanět (4,9).
            „Je mi dána veškerá moc v nebi i na zemi“. Svou autoritu nezískal Ježíš uplatněním moci a mocenských ambic. Ale cestou bezmoci, způsobem, kdy nevsadil na moc, ale na službu a na odpuštění všeho, kde zlo proniká do našeho života – kde sami zlu umožňujeme, aby nás ovládalo.
            Ježíš tuto svou autoritu získal právě takto – bezmocí. A teď s touto mocí bezmocných vysílá nás – své učedníky – do světa: Jděte a získejte mi učedníky všude – ve všech národech – a ve všech generacích.
            To je výzva a to je poslání pro těch prvních jedenáct – i pro nás. Tady začíná ten nový začátek: Jděte, teď je řada na vás. Velikonoční příběh pokračuje dodnes – i dnes.
            Ale to není všechno. Jděte, řada je teď na vás. Nejste ale na to sami: Já jsem s vámi každý den až do naplnění tohoto věku.  Amén.

            Pane náš Ježíši Kriste, oslavujeme tvoje vítězství nad smrtí, nad zlem, lží, polopravdou i zneužíváním mocí mocnými. Oslavujeme tě jako svého živého, vzkříšeného Pána. Jako Pána svého života – také svých příštích dnů.
Chválíme tě za sílu, kterou nám dosvědčuje evangelium. Za sílu, která dává nový začátek našemu životu – našemu jednání. Za sílu, která je schopná náš život proměňovat, protože je silou k životu a ne ke zmaru. Tak vyznáváme.

Děkujeme, že velikonoční příběh pokračuje stále dál. A prosíme o sílu, ať tvůj velikonoční příběh je i dál naším příběhem – příběhem našeho života.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér