Páginas vistas en total

domingo, abril 12, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

12. dubna 2015 – 1. po Velikonocích

Biblické čtení: Matouš 21,18-27                     Introit: Jakub 1,22
Text kázání: Matouš 21,28-32

28„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ 29On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. 30Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. 31Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. 32Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.

            V tomto krátkém podobenství nám Matouš představuje otce a dva syny. Otec se na ně oba postupně obrací. Prosí je, ať jdou pracovat na vinici. Kraličtí doplňují – “na mou vinici“.
            Ti dva se chovají každý jinak, vlastně docela rozdílně. A to jak když je otec vyzývá, tak i při svém konkrétním rozhodnutí. První řekne „ano, Pane“ – ale nakonec nejde. Druhý nejdřív odmítne, ale pak toho lituje a na otcovu vinici jde přece pracovat.
            Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce? Na to slyšíme odpověď: Přece ten, který stejně nakonec na vinici šel pracovat.
            Tady je důležité, kdo jsou to ti, kteří takhle Ježíši odpovídají. Koho se to Ježíš ptá, když je celé to podobenství uvedeno jeho otázkou: “Co myslíte?“
            To vyplývá z toho, co předchází: Velekněží a starší lidu se ptají na moc, na autoritu, se kterou Ježíš přikázal – a uschl fíkovník. A Ježíš jim odpovídá protiotázkou: “Odkud měl Jan Křtitel pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ A velekněží a starší se začnou ohlížet kolem sebe – co by měli povědět, aby se na ně lidé ze zástupu neosopili. A tak Ježíši vlastně neodpovědí – nedokážou se rozhodnout.
            A právě proto se jich tady Ježíš znovu ptá: Co myslíte? A vypráví podobenství o otci, který posílá oba syny pracovat na vinici.
            Ti dva se liší – ale v něčem se i shodují. Oba dva poslechli – ale každý svým způsobem. A oba se také nějak vzepřeli. Je to vidět na kontrastu – na rozdílu mezi tím, co každý z nich říká a co dělá: Jeden slovně poslechne, ale činem neposlechne. A druhý – slovy neposlechne, ale jednáním ano.
            Ten první poslušně řekl ano, ale nešel. Ten druhý – tomu se nechce, ale pak toho lituje a na vinici nakonec jde.
            Kdo z nich splnil vůli svého otce? I nám to je jasné – a spolu s veleknězi a staršími odpovídáme: Přece ten, kterému se sice možná upřímně nechtělo, ale pak zalitoval a na otcovu vinici pracovat šel.
            Jenže – co to vlastně je ´splnit otcovu vůli´? Ježíš nepochybně ukazuje na vůli nebeského Otce: Co to je plnit Boží vůli? Co to pro nás – co to pro mne znamená, když pravidelně v modlitbě Páně vyslovujeme: Buď vůle tvá?
            V tom není nic o nějakém neúprosném rozhodnutí nad mým životem. Tak to být mělo a má – a nedá se nic dělat a nic změnit. Tohle v té prosbě ´Buď vůle tvá´ není.
            Spíš je dobré slyšet jiné Ježíšovo slovo: Totiž že mít ´Pane, Pane´v ústech stačí sice na prorokování i na mocné činy. A přece platí: “Ne každý, kdo mi říká ´Pane, Pane´vejde do království nebeského. Ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21n).
            Prostě jen pěkná slova nestačí. Ani velké věci, které udělám ze své vůle. Vždyť “vůle vašeho nebeského Otce je, aby nezahynul ani jeden z těch maličkých“ (Mt 18,14). A apoštol dodá: “Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost druhých lidí – jako Boží služebníci“ (1Pt 2,15n).
            Ne slova, ale dobré jednání. Dobré jednání ve prospěch těch Otcových maličkých – dobré jednání ve prospěch těch, kdo to potřebují. To je Otcova vůle – a tak ji plníme. Tehdy ji plníme.
            Vždyť Boží – Otcova – vůle, to je milosrdenství. V něm se Bůh projevuje – tím, že se k nám s milosrdenstvím obrací. A člověk na tu dobrou Otcovu vůli reaguje svým milosrdenstvím.
            A každý, kdo činí vůli mého Otce, to je můj bratr, má sestra i matka. Kdo činí milosrdenství – kdo lituje a jde a pracuje na vinici.
            A proto mají celníci a nevěstky náskok proti velekněžím a starším – proti těm, kdo jen mluví. Ale pozor – ne že by měli celníci s nevěstkami přednost. To ne, mají náskok. Uvěřili Janu Křtiteli – uvěřili jeho cestě spravedlnosti. A jejich život to změnilo – zasáhlo je milosrdenství. A nemohli než to s lítostí uznat a vyznat a jít – vydat se s Janem po cestě spravedlnosti. A proto předcházejí ostatní do Božího království. Mají náskok.
            A stejně tak má náskok i ten z obou synů, který litoval – a právě proto potom přece šel na vinici a tam pracoval. Právě že toho svého jednání zalitoval. Právě v tom je ten jeho náskok proti druhému ze synů.
            Ostatně možná že ani ten druhý nemluvil jen tak do větru. Možná i on šel – a dělal až do úmoru to, co sám považoval za důležité pro otce. Dělal to, o čem si sám rozhodl, že je pro otce důležitější než to, k čemu ho otec sám posílá.
            Ten syn, který řekl ´ano´, mohl být docela dobře činorodý, měl snad i plno energie a aktivity. Mohl tak být otci docela činorodě k ničemu. A ovšem ho při tom všem ani nenapadlo, že by něčeho mohl litovat.
            To ten druhý syn, který řekl ´ne´, ten si alespoň při tom všem určitě nemohl namlouvat jedno: Totiž že číní otcovu vůli. Řekl ´ne´. Ale právě že si to dokázal uvědomit – a litoval a šel. Právě v tom je jeho náskok na cestě do Království.
            Tak nám Ježíš svým podobenstvím nastavuje zrcadlo. Abychom se viděli – poznali a vzali si to k srdci. Vlastně víc – do srdce. Abychom se tak připojili k těm, kteří mají náskok.
            Vždyť jenom tak – jen tím způsobem plníme to, co se modlíme: Buď vůle tvá – Staň se tvá vůle. Když litujeme toho, jak se zamotáváme, jak se neorientujeme – a když přece jdeme a zase se napojíme na otcovo milosrdenství. Pak nejsme jenom posluchači o Božím milosrdenství. Ale tím, když – že se napojíme, pak i jednáme – žijeme z milosrdenství.
            Pak máme náskok – a ten náskok, náskok milosrdenství proti bezohlednosti i proti neochotě, že by se mi nechtělo – nebo že bych něco aktivně dělal podle svého – ten náskok stojí za to. Vždyť v sobě nese příslib: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.  Amén.


                        Díky, Pane, za tvoje slovo, kterým nás vedeš a ukazuješ, co to je činit tvou vůli – vůli našeho milosrdného Otce. Díky, že nám ukazuješ a dáváš i sílu k tomu, abychom si svou neochotu a svou vůli dovedli uvědomit – a abychom se napojili na cestu spravedlnosti a milosrdenství – a abychom se nepřipravili o náskok, který jsi nám nabídl v Kristově evangeliu.  Amén.  
                                                                                                      bratr farář Jaroslav Fér