Páginas vistas en total

domingo, mayo 17, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

17. května 2015 – 6. po Velikonocích

Biblické čtení: Skutky 1,1-11             Suspirium: Římanům 8,34b
Text kázání: Marek 16,19n

19Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. 20Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.

            Nejspíš jsme si tento minulý čtvrtek ani nijak neuvědomili a nevzpomněli, že to je den Nanebevzetí či Nanebevstoupení Páně. Ostatně ani svatodušní svátky, které budeme slavit za týden, nejsou příliš v centru pozornosti - ani pro křesťany. A už docela unikají vůbec jakému povědomí v naší občanské společnosti: Docela nesrovnatelně v porovnání s velikonocemi nebo docela s vánocemi.
            O to méně i k nám mluví den Nanebevstoupení Páně. Pokud vůbec, pak si ho pamatujeme a máme ho spojený s tím příběhem docela na začátku knihy Skutků.
            Tak docela masivně, přesně doslovně, jak nám to tady líčí autor knihy Skutků. Jak to tolikrát namalovali během středověku malíři. Jak si to i sami představujeme podle tohoto líčení – co měli před očima učedníci (Sk 1,9).
            Právě na základě tohoto oddílu slaví církev den Nanebevstoupení – a slaví ho 40. den po velikonoční neděli. Takže nutně připadá vždy na čtvrtek.
            Přitom i to označení Nanebevstoupení či Nanebevzetí vlastně nevystihuje, určitě ne dobře a šťastně, co se tím chce postihnout – tím, že Ježíš Kristus vstoupil na nebesa.
            Co tím vyznáváme? Protože tím přece opravdu vyznáváme. Nejenže bychom něco vyprávěli, říkali, odříkávali. Vyznáváme tu skutečnost – a jsme tedy do toho také sami zapojeni. Zapojujeme se, připojujeme se: Kristus vstoupil na nebesa.
            Vlastně je to ještě tak trochu obráceně: Tím, že se vzkříšený Pán od svých učedníků vzdálil – že se od nich oddělil, tím i nás do toho zapojuje. Nestojíme jen tak neúčastně stranou – týká se nás to. Vždyť přece jsme také i my Ježíšovi učedníci.
            Nanebevstoupení není taková masivní scéna, podívaná až legendární nebo docela mytologická: Že by se něco odehrávalo mimo nás. Slyšíme tady naopak zcela jasně spolu s učedníky, co jim říkají ti bílí muži – dva muži v bílém. Když učedníci ještě docela konsternováni upřeně hledí k nebi – nepochybně někam nahoru nad sebe, tak slyší: ´Co vy tady stojíte a hledíte k nebi? Ten, který od vás byl vzat do nebe, ten znovu přijde´.
            Žádná podívaná pro oko – zato výzva, která vede učedníky k vystřízlivění – a která je vede do života a ke svědectví. Z mýtu, z mytologie se stávají dějiny. Něco se děje dál, něco pokračuje – a my jsme do toho zapojeni s prvními učedníky: ´Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku a Samařsku – a po celém světě´.
            Sem nás vede skutečnost Kristova nanebevstoupení. Není to žádná podivuhodná, zázračná událost, ani v tom není nějaká tajná informace. Také ani žádná úchvatná podívaná.
            Dál už se nedá přihlížet, jen pasivně postávat. Vždyť to není ani žádný meteorologický údaj, i když slyšíme: ´Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel´ (Sk 1,9). Užaslé přihlížení je u konce, dál je tu pro učedníky aktivní úkol – být svědky vzkříšeného Pána. Dosvědčovat sílu a schopnost Boží věrnosti a lásky – a tím proměňovat sebe i svět kolem.
            Markovo evangelium nám to celé přibližuje svým úplným závěrem ještě s dalším důrazem: Že Ježíš ´usedl po Boží pravici´. To je další součást našeho vyznání v Apostoliku: ´sedí na pravici Boha, Otce, všemohoucího´.
            Marek tím znovu, ještě z trochu jiného úhlu, dosvědčuje a zdůrazňuje: Nanebevstoupení není nějaká meteorologická událost nebo událost změny prostoru, změny místa. Nějak tak, že by Ježíš evakuoval ze země a z toho všeho, co se tady děje. A v čem se my pohybujeme.
            Daleko spíš jde o záležitost té moci, na které se vzkříšený Ježíš podílí, když sedí Bohu, všemohoucímu, po pravici. Ale právěže nevyklidil prostor – neevakuoval ze země, neemigroval někam, kde by na tom byl sám dobře.
            Tam, na Boží pravici, je totiž kvůli nám. Tam se za nás přimlouvá, má nás na paměti a dává nám na tom podíl: ´Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními´ (M 16,20).
            Nanebevzatý Ježíš nám dává podíl na něčem, co nemůžeme udělat sami – co si sami dát nemůžeme: Totiž, dává nám Boží přítomnost a budoucnost. To nám nenáleží, ale přichází to k nám.
            Ale co to je? K čemu je ta Boží přítomnost a budoucnost? To můžeme jen dosvědčit, jen si to přiblížit – uvědomit si ji a chytit se toho: To je přece moje osobní naděje – naděje pro mou a pro naši přítomnost. Jistý bod pro to, co a jak žiju teď – dnes – v přítomnosti. A zároveň i odrazový můstek ode mne k druhým – a do světa – a do budoucnosti.
            Ale zároveň to je i něco, co z Boží věrnosti a z Boží věčnosti přese mne – přes nás vniká do světa, proměňuje ho a osvobozuje. A tady to je něco, co nelze udělat zevnitř světa. Ale přece se to děje a působí – v síle víry, naděje a lásky.
            A hlavně – to je i skutečnost, o kterou nás nemohou lidé ani okolnosti připravit. Protože to je vskutku něco, co nám je slíbeno a darováno tím, který usedl Bohu po pravici.
            A tady jsme zpátky u Ježíšova nanebevstoupení. Žádný zázrak, žádný meteorologický úkaz. Byť učedníkům nakonec oblak zakryje odcházejícího Mistra.
            Ale je to právě ta síla víry, lásky a naděje, která nás posílá: Budete mi svědky. K tomu Vzkříšený posílá své učedníky. Jde o praxi, nakolik je náš život – naše víra, láska a naděje – nakolik to je autentické. A to určitě ve všech otázkách a problémech, jak se s nimi setkáváme a zápasíme, když žijeme svůj obyčejný všednodenní život.
            Kniha skutků má původní jméno v řečtině ´praxeis apostolón´- praxe apoštolů. V tom to je – aby praxe našeho života jako křesťanů nevisela a nestála na zázraku masivního stoupání Ježíše do nebe a za oblaka. Ale ať je praxe našeho života stálým zkoušením a dosvědčováním toho, že život má hodnotu, smysl, důstojnost i naději.  Amén.

            Díky, Pane, za to, že na nás pamatuješ, když se Bohu po pravici za nás přimlouváš. Když nám scénou o svém nanebevstoupení říkáš: Pro vás, moje učedníky, tu není nic jen k přihlížení, zato všechno ke svědectví. Ke svědectví o síle Boží lásky a naděje, která nás otevírá pro tvou dobrou budoucnost.  Amén.

                                                                                                                     bratr farář Jaroslav Fér