Páginas vistas en total

domingo, junio 07, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

7. června 2015 – 1. neděle po Trojici

Biblické čtení: 3. Mojžíšova 19,11-18                        Introit: 5. Mojžíšova 6,4-6
Text kázání: Lukáš 10,25-37

25Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ 26Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ 27On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ 28Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ 29Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ 30Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. 31Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. 32A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. 33Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; 34přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. 35Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ 36Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ 37Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

            Jsme tu opět po týdnu pohromadě. Slavíme další neděli jako “výroční“ týdenní den Kristova vzkříšení. Máme na mysli a v srdci všechno to, co máme za sebou – co jsme prožili. V pohledu na desetiletí dozadu. Ale máme na mysli a v srdci i to, co jsme prožili v uplynulém týdnu – v posledních dnech.
            A nejenom to. Nemyslíme jen na to, co máme za sebou. Myslíme i na to, co je před námi.Myslíme na svou budoucnost – a na budoucnost svých blízkých a bližních.
            A tady nás chytá za srdce ta otázka jednoho zákoníka, se kterou se obrací na Ježíše: Co mám dělat, mistře, abych měl podíl na věčném životě?
            Zákoník tu nemyslí na nekonečno – na věčnost. Dává Ježíši docela osobní otázku: Jak budu mít, jak mohu mít podíl na budoucnosti – na životě v dobré budoucnosti? Doslova – Co mám pro to udělat, aby se mi to otevřelo?
            Ten podíl získáš tím, co říká Zákon – totiž zákon Mojžíšův. A získáš na tom podíl – budeš se na tom podílet, když na to dáš – když dáš na to, co tam čteš. Ježíš neučí, nedává nic nového. Nepředkládá žádnou novou alternativu. Jen to, co říká a co učí už Starý zákon. Tak, jak to slyšíme i v tom úryvku z Levitika.
            Je to ovšem dvojitá otázka: Co je psáno? A – jak to tam čteš? Jistě, něco už je dáno. Ale! Jak to čteš ty – jak to čteš teď, dnes? Jak tomu sám rozumíš?
            Podíl na dobré budoucnosti se dá vyčíst ze Starého zákona. Jenomže – co se odtud dá vyčíst? Určitě to umíme, dokážeme vyjádřit spolu se zákoníkem. Ten dvojitý příkaz lásky: Budeš milovat Boha – a budeš milovat bližního.
            Dobře to známe. Dobře to zná i ten zákoník. Není to žádný Ježíšův objev. A Ježíš s tím souhlasí – také to tak vidí a také to tak cítí: Správně jsi odpověděl. Dobře to víš. No tak to dělej – a budeš žít!
            Tady se nám vrací i ta naše osobní otázka na to základní, nač se zákoník ptá – po čem se ptá a po čem i my toužíme: Co mám dělat? Co mám udělat? Co je smyslem mého života? Jak se mi otevře dobrá budoucnost?
            A osobní odpověď: Když to víš (Miluj Boha a miluj bližního) – když si to myslíš, a myslíš si to dobře – tak proč se ptáš? Co na tom není jasné?
            Také si to i sami myslíme. Vždyť to je jasné. Je jasné, kdo je můj bližní: Ten, kdo je mi blízko. A tak zákoníka vidíme jako toho, kdo se chce ospravedlnit, obhájit. A tu jeho další otázku: Kdo je to můj bližní? – tu už předem vnímáme jako výmluvu. Že se chtěl jen obhájit, ale že se mu to nepodařilo. Také – proč se obhajovat, když je nám už předem jasné, kdo to můj bližní je.
            Ale zajímavé a důležité je, že Ježíš mu nic nevytýká. Bere jeho otázku jako oprávněnou. Je potřeba to ještě dál upřesnit a vyjasnit: Kdo je můj bližní?
            Proto Ježíš odpovídá příměrem – podobenstvím, příběhem. Jakože v pohledu Starého zákona je bližní ten, který je náš. Spojuje nás něco společného. Bližní je souvěrec. Vyznáváme společné hodnoty. A tak to je i dnes, tak to známe – a tak tomu i rozumíme:
            Bližní – to jsou ti, kdo s námi sdílejí to, jak hodnotíme svět – společnost, kde žijeme – spojují nás společné hodnoty. Také i ve víře. Kdo jsou naši – a kdo jsou ti druzí, kteří s námi nedrží.
            A také: kdo sem patří – a kdo už nepatří mezi souvěrce, mezi bližní. To i Ježíš velice pozorně vnímá: Jsou bližními saduceové, kteří se na něho chystají - i když vyznávají stejný Mojžíšův zákon? A zélóti – zbojníci, odbojníci, kteří by ale klidně i mě případně oloupili - s odůvodněním, že tak získají prostředky pro dobrou naši věc - a nechali by mě polomrtvého?
            To všechno je ve hře. Zákoník se nevymlouvá, jak nám to snad na první pohled připadá. A tak Ježíš vypráví příběh, který dobře známe: Rychlé přepadení – a pak jde náhle všechno pomalu.
            Povstalci – lupiči sice udělají polovinu práce: Obrali ho, zbili a nechali ležet polomrtvého. Polovina práce. Tu druhou polovinu – ten zbytek, o ten se postarají ti poctiví, slušní zbožní, dobří. Ti, kdo jdou kolem, zaregistrují ho, ale jdou beze všeho dál – a polomrtvého tam nechávají ležet. Protože – kdoví, kdo to je – a do čeho bych se namočil – a jaké starosti bych si přidělal.
            Přitom všichni, které Ježíš uvádí na scénu, někam patří – dají se zařadit: Kněz i levita, i ti zbojníci. Nakonec také i Samařan. Jenom ten přepadený polomrtvý je prostě “nějaký člověk“ – kdokoli, třeba i já dnes. A pak jde kolem kněz – a sestupuje, tak to Ježíš vypráví. Tedy – nejde vzhůru do Jeruzaléma, nespěchá do práce v chrámu. Má volno – jde opačným směrem A jde kolem i levita. A nic – obejdou ho – vyhnou se mu.
            Až nějaký Samařan. Ten ovšem nepatří k těm “našim“. A ještě horší je, že je tak někde napůl. Není úplně cizí – pohan, Říman. Ale ani nevěří přesně tak jako židé – tak jako my. To zákoník dobře vnímá a chápe. Ten Samařan je někde mezi námi a cizími.
            A zrovna tenhle pomůže. A dělá toho hodně – rozhodně víc, než je potřebná první pomoc. Nedopraví jen polomrtvého k našincům do hospody, ale stará se o něj celou noc – a ještě i dál: Co to bude stát, to doplatím.
            Takže kdo z těch tří se ti zdá bližním pro toho, kdo upadl mezi lotry? A zákoník – a my s ním – stojíme právě před tou otázkou: Kdo je bližní?
            Ten, který s ním jednal milosrdně. V tom to je: Bližním není každý. Bližním se člověk musí stát. Bližním se stávám, když druhého vnímám jako bližního. Ježíš nás nenabádá k nějakému obecnému humanismu, ale vede nás, abychom se stali – stávali bližními. A také – abychom uměli vnímat a přijmout jako bližního i někoho, koho jsem zatím jako bližního neviděl a za bližního nepovažoval. Protože teď je tím bližním Samařan. A Ježíš provokativně ukazuje: Tak miluj jeho – Samařana. A podobně – pro nás: Co všechno to znamená?
            Dělej něco pro to, abys byl někomu takhle bližním. Protože ve svých bližních poznáváme, právě takhle poznáváme Ježíše, poznáváme Krista. Takhle rozeznáváme, cítíme a vstupujeme na jeho cestu: Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě? Nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě? Nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? A on jim odpoví: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratrů – a sester -, mně jste učinili. Takhle se stáváme bližními. Takhle se stáváme těmi, kdo mají podíl na dobré, smysluplné a nadějné budoucnosti.  Amén.


            Díky, Pane, za tvou blízkost – za to, že ses celým svým zápasem – celým svým způsobem života stal naším bližním. Díky, že nám stojíš po boku a otevíráš nám naši dobrou budoucnost, dáváš nám naději na dobrý smysl našeho života. Díky, že nás posíláš, abychom to, co jsme jako evangelium – jako radostnou a spolehlivou zprávu poznali – abychom z toho a podle toho i jednali a žili. Abychom se tak sami stávali bližními těm, kteří potřebují nějak zažít milosrdenství. Potkat se s naším milým srdcem, potkat se se svým Samařanem. Díky, Pane, že nás dnes tímto podobenstvím znovu zasahuješ. A vedeš nás k tomu nehledat mezi ostatními lidmi toho, kdo je můj bližní – ale sami se bližními stávat.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér