Páginas vistas en total

lunes, julio 06, 2015

SVÁTEČNÍ SLOVO - PALABRA DEL ANIVERSARIO

6. července 2015 – 600. Husovo výročí (ekumenické)


Biblické čtení: Izajáš 59,15-21                       Čtení epištoly: Koloským 3,16n
Text kázání: Jan 8,31-40

31Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. 32Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ 33Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“ 34Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. 35Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. 36Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. 37Vím, že jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít, neboť pro mé slovo není u vás místa. 38Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce; a vy děláte, co jste slyšeli od vašeho otce.“ 39Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on. 40Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal.

            V tom oddílku z Izajáše zaznělo docela na začátku: “Pravda vyprchala, kořistí se stane ten, kdo se varuje zlého“ (Iz 59,15). Tedy ten, který nedělá nic zlého, ten se stane něčí kořistí.
            Jako by to vystihovalo naši situaci dnes. Místo úsilí žít život, který by měl smysl – a zkoušet ten smysl hledat – místo toho žijeme dnes účelově. Účelem je projít překážkami – účelem je přežít ze dne na den – účelem života je užít si co nejvíc a co nejlépe. Co nejvíce vyzískat – ať už spolu s druhými nebo na jejich úkor. Místo otevírat se něčemu, co je mimo nás a co mě přesahuje – místo toho se soustřeďujeme egoisticky na sebe.
            Opravdu jen účelově a dnes a tady žít a získat, co se dá – a co to dá. Smysl, proč žijeme, a hodnoty, které život obohacují – to zůstává docela stranou.
            Tohle všechno nechce být – a nesmí nám to vyznít – jako nářek a stýskání. Je to jen konstatování: Abychom si uvědomili svou situaci a všechno to, v čem se pohybujeme – a jak uvažujeme a také jednáme. Děláme to už ze zvyku, protože to dělají a protože tak žijí druzí. A nás to strhává.
            Opravdu jakoby pravda vyprchala, jak to pověděl Izajáš. Ale navíc vskutku – kdo by se chtěl proti tomu postavit, ten se stane kořistí – ten to odnese, ten to odnáší.
            Tak to je – a tolikrát se to už ukázalo. M. Jan Hus znovu objevil pravdu, kterou v sobě nese evangelium. Nakonec se pro ni rozhodl, i přes váhání a strach na koncilu při hrozbě smrti. Ale vnější síla, která si osobovala rozhodovat také i o tom, co je pravda, ta síla odmítla jeho výzvu a jeho rozpoznání a jeho osobně zničila.
            Podobně se postavil jen účelovému hodnocení toho, co je pravdivé a hodnotné i starořecký filosof Sokrates. Postavil se proti tomu, že rozhodující nemá být přesvědčit a získat většinu pro to, v čem já sám vidím užitečnost a moudrost vlastního názoru. Vlastně tenhle Sokratův zápas nám ukazuje demokracii a její veliké minus. Totiž že nejde o to získat pro určitý svůj názor většinu. Ale jde o to jednat ve prospěch většiny. A – abych při tom i sám zápasil a ptal se, co je opravdu dobré a hodnotné pro každého – a pro celek, pro celou společnost. Ale pro naši současnou politickou garnituru pravda docela vyprchala. Chová se účelově, prostě jen získat pro určitý názor většinu.
            Ostatně pravda vyprchala v tomto ohledu i v zápase, který vedl Ježíš Kristus o pravdu, o pravdivost a skutečnost blížícího se Božího království. Ani on nijak viditelně neobstál v konfrontaci s tehdejší politickou mocí. Neobstála otevřenost směrem z přítomnosti jít dál – nemít před očima jen konkrétní situaci a účelový odhad, že římská okupační moc omezí “naše“ současné výhody židovských předáků. Neobstála Ježíšova pravdivá solidarita s těmi, kdo opravdu strádají. Neobstála ani pravdivost jeho pohledu na skutečnost – na život, jak ho žiju. Nic z toho jakoby neobstálo – a bylo poraženo. Na Golgotě jakoby s konečnou platností.
            Jakoby pravdivé Boží slovo bylo bezmocně poráženo znovu a znovu. “Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha – a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal“ (Jan 8,40). – Mluvím vám pravdu, ale vy ji odmítáte – a zavrhujete. Tak ale Abraham nejedná.
            Tady na tom se ale ukazuje, že to pouhé, byť pravdivé, slovo přece jen není tak bezmocné. Jako bezmocné však zůstává tehdy, když ho lidé nevnímají – nechtějí vnímat. Když jednají jinak – když jednáme jinak: Proti tomu slovu, ve kterém je pravda. Když jednáme jinak, než jednal Abraham.
            Protože – vždycky se nějak rozhodujeme. Vždy je možnost se rozhodnout – a podle toho jednat a žít. Vždycky máme alternativu – žijeme v alternativě – máme možnost se rozhodovat.
            Na jedné straně stojí to, co se zdá jasné na první pohled – jako houska na krámě. Tedy – co je jisté, zřetelné, čeho se dá dosáhnout – a co je ke všemu také účinné – kdy dovedeme jakoby s velkou pravděpodobností odhadnout důsledky – i výsledky. Svým způsobem to je pravda tak, jak ji běžně chápeme: Pravda je to, co se dá vyzkoumat a prokázat – co tady skutečně je, co vidíme a můžeme se toho dotknout a přesvědčit se o tom.
            Tak se chtěl a tak se potřeboval přesvědčit Ježíšův učedník Tomáš: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud do nich nevložím svůj prst – a svou ruku do rány v jeho boku … Dokud.
            A pak je tady ta druhá alternativa – druhá možnost: Ta vidí pravdu v tom, co nás přesahuje – co netvoří jen tu úzce předmětnou část naší skutečnosti a naší přítomnosti. Pravda jako to, co není vidět na první pohled – a co je těžko uchopitelné, jakoby k nedosažení. Pravda vlastně jakoby jen vzdálený příslib – a touha a očekávání.
            Ale – tím zároveň výzva o něco usilovat – a jít dál než teď dohlédnu a dokážu odhadnout.
            Jistě, snazší je – a vždycky se zdá – zvolit to, co je po ruce. Případně to, o čem prý demokraticky, ale vposledu jen demagogicky a líbivě, dokážu přesvědčit druhého, a třeba i většinu.
            Snazší je odmítnout to, co se zdá teď tak nereálné – přinejmenším vzdálené. Je snazší přiklonit se k přísloví “Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“.
            A přece ta druhá alternativa je pravdivá a je osvobozující – a stojí za to, říká nám Ježíš.: “Poznáte pravdu a ta vás učiní svobodnými“. Tak to bylo s Tomášem. A tak to bylo i s Husem – a vlastně přesně tak to bylo i s Ježíšem. Tomáš se už dál nepotřeboval dotknout a přesvědčit se tím předmětným způsobem. Ježíš se v Getsemane rozhodl, když se probojoval až k tomu “Ne jak já chci, ale jak chceš ty, Otče“. Hus přemohl strach a zůstal věrně při rozpoznané pravdě.
            Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí: Osvobodí nás tím, že nám otevírá srdce a mysl. Tím nám zároveň otevírá i oči a osvobozuje i ruce. A my jednáme a rozhodujeme se už ne podle účelu a svého odhadu, ale podle toho, co dává smysl a v čem je hodnota života. To je cesta, pro kterou se rozhodli a po které šli všichni ti, kdo dali vposledu na pravdu jako rozpoznanou alternativu svého života. Je to cesta proti všemu, co náš život a naši skutečnost omezuje. I proti tomu, že se nám tolikrát zdá, že pravda jakoby docela vyprchala.
            “Zůstanete-li mými učedníky“ – když jednáte, jako jednal Abraham – a jako jsem jednal a rozhodoval se já, říká a povzbuzuje nás Pán Ježíš Kristus – pak poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. K tomu i nás zve.  Amén.


            Díky, Pane Ježíši Kriste, za to, že nám otevíráš srdce i ústa. Tak jak jsi je otevřel Tomášovi. Tak jak zasáhla rozpoznaná pravda utvářená zájmem o tebe – a tak o tvé nejmenší bratry a sestry - i Husa. Dávej nám chuť, zájem a sílu o tuto pravdu usilovat jako o dobrou alternativu pro sebe i pro druhé.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

Mistr Jan Hus


http://www.spisovatele.cz/petr-z-mladenovic#cv

http://www.blisty.cz/art/18810.html

domingo, julio 05, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

5. července 2015 – 5. neděle po Trojici

Biblické čtení: Lukáš/ Lucas 17:11-19                       Suspirium: Izajáš 43,1n
Text kázání: Jan/ Juan 14:6

Ježíš odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život..

            Jsme tady zase pohromadě. Každý se svým osobním příběhem – s tím, co jsme prožili a čím jsme prošli v uplynulém týdnu. S tím jsme sem přišli – máme to v sobě. A k tomu se nám teď přidává evangelium. Pro každého z nás asi zní evangelium trochu jinak. A přece chce evangelium být vždy něčím, co nás konfrontuje, co nás zasahuje. Chce být něčím, co zasahuje do toho našeho životního příběhu. Chce nám být pomocí, povzbuzením, k něčemu nám ukázat – směr, cestu. K něčemu nás navést.
            Protože navádět se dá nejen k něčemu špatnému, jak tomu běžně rozumíme. Je možné také navádět k dobrému. A tak nás chce navádět i to naše dnešní evangelium – Ježíšovo slovo: Já jsem ta cesta, pravda a život.
            Jsme na cestě – stejně jako těch deset malomocných, kteří se setkávají s Ježíšem. To, že jsme teď tady, vlastně ukazuje, že stejně jako ti malomocní něco hledáme – po něčem toužíme, o něco usilujeme. Hledáme, co by nás navedlo dál. A slyšíme: Já jsem ta cesta, pravda, i život.
            To jsou velké věci – velké skutečnosti: cesta – pravda – život. Jak souvisí s naším životním příběhem? Jak do něj zapadají – k čemu nás navádějí?
            Možná nám tady pomůže konfrontace s životním příběhem M. Jana Husa. Máme před očima jeho zápas. Nejčastěji zůstáváme u toho, jak sám probojovával a probojoval svou konfrontaci s pravdou, kterou objevil v evangeliu: Však jeho to stálo život. Ale Husův životní příběh ukazuje právě k tomu, že jenom poznat pravdu – jenom objevit, že evangelium je slovo o Boží pravdě a věrnosti – že to by bylo málo.
            Ano, já jsem pravda, říká Ježíš. A ta pravda pomáhá – je to pravda o pomoci, pravda o Božím milosrdenství, které uzdravuje. Ti malomocní tuhle pravdu poznávají – a pak i zakoušejí: Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi! – A pak jdou a jsou očištěni. Jejich život se mění – uzdravuje se – uzdravují se.
            To je to druhé: Já jsem cesta, říká Ježíš. Docela určitá cesta: S tou poznanou pravdou či za tou poznanou pravdou je potřeba vyjít – a jít. Jako jdou ti malomocní Tak jde i Hus, zápasí o tu pravdu. V Kostnici i zakolísá, v obavách o život by i zapřel to, k čemu se promyslel – co v myšlenkách objevil, za čím šel.
            Ale Hus objevuje nejen pravdu jako princip, jako učení. Ale objevuje pravdu, kterou prochází láska – pravdu, která vytváří vztahy – pravdu, která navádí k dobrému.
            A tím dobrým, tím je život. Pravda odvozená z evangelia – poznaná v evangeliu – ta formuje náš život. Je to pravda, kterou ztvárňuje láska. Má v sobě dech – či duši. Tu pravdu nese láska. Je to pravda, která někam směřuje, je na cestě, tvoří náš život. Chce vytvářet a formovat celý náš životní příběh.
            Tak to poznává a prožívá i ten jeden z deseti uzdravených. Jen ten jeden z nich. Jde znovu za Ježíšem a vyjadřuje mu svou vděčnost. Vlastně až tím poznává evangelium naplno – a evangelium ho také docela strhává svým směrem. A ten vděčný Samařan získává tak život mnohem plnější než těch devět dalších, kteří byli také uzdraveni.
            Takhle nás evangelium navádí: K pravdě formované, ztvárňované, láskou. K žádné pouhé jen teorii pravdy, ale k pravdě, která nás provází příběhem našeho života. Vede nás, je pro nás cestou, která má zaslíbení – má budoucnost. I když to je jen jedna z mnoha cest, které se nám nabízejí. Je to cesta, která má budoucnost – je to cesta pro plný a hodnotný život.
            “Já jsem ta cesta, pravda a život“. Tak se nám Ježíšovo slovo odkrývá. Sem nás navádí, k tomu nás navádí. A tím také k vděčnosti – a také k tomu, abychom se mu dávali do služby. Tak evangelium formovalo Husův životní příběh. Tak formuje i nás – náš životní příběh.  Amén.

            Díky, Pane Ježíši Kriste, za pravdu, kterou nám otevírá příběh tvého života mezi námi lidmi. Tak, jak jsi ho vytvářel, když jsi putoval se svými učedníky, vyhlašoval radostnou zvěst, uzdravoval malomocné. Díky, že tvoje pravda zasáhla také M. Jana Husa a zasahuje tvoje učedníky i dál, i dnes.
            Díky, že nás zveš a vedeš po cestě našeho životního příběhu. Že nás zasahuješ a formuješ svou pravdou, která se projevuje a prosazuje věrností a láskou a milosrdenstvím – a na téhle cestě nás provázíš a tak tvoříš příběh našeho života.

            Díky za tohle poznání, které smíme zároveň společně vyznávat: Že ty ses pro nás stal – a stáváš – pravdou, cestou, i životem.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér