Páginas vistas en total

domingo, julio 12, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

12. července 2015 – 6. neděle po Trojici

Biblické čtení: Přísloví 15,21-33        Introit: Lukáš 14,25-27
Text kázání: Lukáš 14,28-33

28Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? 29Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 30‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ 31Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? 32Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 33Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.

            Zaznívají tady dnes k nám – a pro nás – dvě krátká Ježíšova podobenství. Za každým bychom si dokázali představit celý příběh a široce jej rozvést. Ježíš nám to vypráví stručně. Určitě kvůli tomu, do čeho obě podobenství ústí: Kdo může či kdo nemůže být jeho učedníkem. Ke komu mluví či nemluví evangelium opravdově a naplno.
            Příběh stavitele, který se finančně přecení a nedokáže dostavět věž – stavbu, do které se pustil. A příběh krále, který vyjede s vojskem do války, ale až potom zjistí, že soupeř je silnější, než s čím počítal – a tak žádá o podmínky míru.
            Ta dvojice podobenství by měla mít nějaký stejný důraz – stejnou pointu. Nebo si alespoň nějak odpovídat.
            Jakoby se nás Ježíš ptal: Kdo z vás je takový blázen, že se do toho pustí – a až pozdě zjistí, že na to nemá? – Na to asi každý hned odpovíme: Jistě, tady to dovedu. Tak hloupý nejsem, dovedu si to spočítat.
            Ten, kdo staví věž, ten si nestaví dům jako domov. Je to něco víc. Něco, co člověk běžně stavět nutně nemusí. Nejspíš i nás teď napadá, že ta věž je něco jako opevnění. Přitom je to nejspíš velká a nákladná stavba. Jakoby měla až ohromit. Taková babylonská věž. Ti, kdo ji stavěli, si také chtěli něco dokázat, dostat se až k nebi. Nedostali se, věž nedostavěli.
            A tak je to i tady. Věž se nepodaří vystavět. Ani nestačí král na silnějšího nepřítele. A okolí se začne vysmívat – a ve válce jde docela o život. Co je horší – posměch nebo až smrt? Žalmy to často vidí nastejno.
            Výsměch okolí za to, když člověk přecení svoje možnosti. Špatné je to, že stavitel nedokáže věž dostavět. A že král vlastně ani nemůže přijmout bitvu, třebaže válku už začal. Pustil se do akce a příliš otevřeně a průhledně odkryl karty.
            A tak to základní a klíčové je rozmyslet si, zda na to mám nebo ne. Nakolik hrozí případný výsměch, respektive neúspěch v boji. Tak nám to Ježíš předkládá.
            A zároveň se tady jedná o evangelium – kdo může a kdo nemůže být učedníkem. Bezprostředně před oběma podobenstvími mluví Ježíš o tom zřeknout se svých blízkých – a docela i sám sebe kvůli evangeliu. Vlastně abych svoje ambice a svoje plány neměl na prvním místě. Totiž tak, že pro evangelium, pro sbor a pro církev si udělám čas, teprve až se mi to hodí, až nebudu mít nic důležitějšího před sebou. Jinak to moje učednictví – to moje křesťanství - přece může chvíli počkat.
            Obě podobenství jsou vlastně o někom, kdo na to nemá. A rozdíl mezi stavitelem, který staví věž, a mezi králem, který táhne do války, je jenom v tom, jestli na to přijde nebo nepřijde včas.
            Ježíš nás tady provokuje. Jakoby říkal: Spočítejte si, že na evangelium nemáte – a tak raději včas zůstaňte doma – a dávejte přednost kdečemu dalšímu. Není tohle provokace?
            Určitým způsobem nepochybně je. Protože když to domýšlíme, pak vlastně si to měl i M. Jan Hus pragmaticky spočítat – a do Kostnice nejezdit. Jenže on to neudělal. Rozhoduje se úplně jinak, na základě něčeho jiného. A vždyť nejen Hus. Ani Ježíš sám nejedná a nepostupuje podle toho, co nám tady v těch dvou krátkých podobenstvích ukazuje. A v tom je právě ta provokace.
            Král by měl přijmout podmínky, aby odvrátil porážku a zachránil alespoň to, co se dá. Stavitel by se měl vyvarovat posměchu za nedokončené dílo, protože nemá peníze, aby stavbu dokončil.
            Ale – Ježíš sám sebe vystavuje riziku, když jde do Jeruzaléma. Vystavuje riziku i evangelium o blížícím se Božím království.
            Nechce, aby evangelium platilo jenom nějak okrajově, někde na okraji společnosti. Ani jenom někde na okraji našeho života. Nechce, aby to bylo jenom moje soukromé přesvědčení a přemýšlení. Až když mi na ten způsob uvažování vyjde čas.
            Ano, v Jeruzalémě Ježíš vlastně padne v boji. Posmívají se mu, je zabit – a tak nedokončí stavbu: Boží království se nestává skutečností, nestojí tady ve světě viditelně.
            A přitom tady Ježíš říká, že slabší král má vyjednávat a že finančně slabší se nemá pouště do stavby. Když Ježíš sám paradoxně přece nevyjednává – a přece staví. A tím tak i nám říká – a ukazuje tak všem svým učedníkům:
            Spočítal jsem si, že nejsem slabší protivník, že na to přese všechno mám. Že evangelium obstojí a že Boží království nebude poraženo – a tak stojí za to pro ně něco riskovat. I posměch, i dílčí neúspěch.
            Vím, do čeho jdu. Můžete mě následovat. To, co vypadá jako porážka a co si zaslouží jakoby posměch, to stojí za riziko – a bude to přece nakonec vítězství.  Amén.


            Díky, Pane, za to, že nám dáváš takhle provokativně znát, jak dobře nás znáš. A proto nám ukazuješ, k čemu nás vedeš a že potřebujeme tvoje slovo a tvůj směr dobře poznat – a dát na něj a promýšlet ho, staří i mladí.. A jít do rizika následování spolu s tebou. Díky, že nás tak provokativně ujišťuješ, že to je směr, který má budoucnost. A tak proti všem našim pečlivě propočítávaným odhadům nás vedeš s sebou cestou solidarity a pravdivého pohledu na sebe samé i na svět kolem nás.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér