Páginas vistas en total

domingo, agosto 23, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

23. srpna 2015 – 12. neděle po Trojici

Biblické čtení: Leviticus 14,1-7.10-18           Introit: Skutky 1,7n
Text kázání: Lukáš 17,11-19

11Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. 12Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál 13a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ 14Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. 15Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; 16padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. 17Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? 18Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ 19Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

            Dobře známe příběh o milosrdném Samařanovi. Tím podobenstvím nás Ježíš navádí k milosrdenství. Také tento příběh - o uzdravení deseti malomocných - má svého Samařana. A také jeho příběh a on sám, tento Samařan, nás k něčemu přivádí a k něčemu navádí.
            Že nás navádí? Navádět někoho k něčemu – tomu dnes rozumíme negativně: Že někdo navádí druhého k něčemu špatnému. Nebo přinejmenším k tomu, aby něco někomu udělal a aby z toho ostatní měli legraci. A přece i tady platí, že nás Ježíš k něčemu navádí, i když naopak: Ježíš, evangelium nás opravdu navádí – ovšem k něčemu dobrému.
            Většinou evangeliu rozumíme tak, že nás chce něco naučit, abychom se něco dověděli. Ale to je jen první část – první půlka. Evangelium nás chce ve skutečnosti dovést vždy ještě o hodný kus dál. Evangelium nás opravdu k něčemu navádí: Abychom to dělali – zasahuje nás, zachycuje nás – a přivádí nás do pohybu: Vtahuje nás do děje – i v tomhle příběhu deseti malomocných.
            Ten příběh začíná někde mezi Samařskem a Galileou. Někde na území, kde žijí Samařané – a s těmi Židé nechtějí mít příliš společného, i když k sobě mají jinak nejblíže – jsou takříkajíc jedné krve. A někde v Galileji – v Galileji pohanů (Iz 9,1n), kde žije lid, který chodí v temnotách - tam někde se opravdu setkávali a společně žili malomocní z obou stran – Židé i Samařané. Postižení leprou a – postižení i tím, že je ostatní vyhnali, vyobcovali jako postižené, poznamenané, prašivé. Museli žít stranou, vyloučeni ze společenství zdravých – a vyloučeni i ze společenství, kde by mohli stát pospolu před Bohem. A tehdy kupodivu žijí společně – stejně postižení.
            A Ježíš je teď na cestě do Jeruzaléma – na cestě na kříž a do vzkříšení. Na cestě, kterou jde, aby zachránil mnohé – a aby záchranu, jistou budoucnost, připravil všem. Právě proto nás Lukáš vede spolu s Ježíšem přes Samařsko a Galileu. Docela záměrně - míří sem i pro ty, kdo tady žijí. Také pro ty Samařany je Ježíš na cestě na Golgotu – míří do Jeruzaléma. Zeměpisně by se přes Samařsko směrem na Galileu musel pohybovat od jihu k severu. Ve skutečnosti míří opačným směrem – na jih. Ale Samařskem prochází – proto sem Lukáš příběh situuje. Právě kvůli těm všem, kdo tady žijí. I Samaří je oblast, kterou tak zasahuje Kristovo dílo spásy: “Budete mi svědky v Jeruzalémě, a v celém Judsku a Samařsku – a nakonec po celém světě.
            Tady Ježíše zastavuje skupina deseti malomocných. Hlasitě volají a obracejí se na Ježíše: Ježíši, Mistře, veliteli – Kraličtí mají Přikazateli – smiluj se nad námi. Pomoz nám, ty to můžeš. Ty můžeš přikázat – rozkázat jako velitel – a naše nemoc pak musí ustoupit. Smiluj se nad námi.
            Od Ježíše pak slyší všichni jedinou věc – jeho příkaz pro ně samé: Jděte a ukažte se kněžím! Pochopitelně – jinak to nebylo možné. Jen kněz mohl rozhodnout o tom, že člověk je uzdraven, že malomocenství zmizelo – a také jen kněz za něj, a na něm, mohl provést smírčí obřad před Hospodinem. Však takový postup 3. Mojžíšova detailně vypisuje.
            Ale všimněme si: Ti malomocní vlastně neprosí o uzdravení od malomocenství. Jen volají o smilování: Ježíši, Mistře, Přikazateli, smiluj se nad námi. Ani neslyšíme nic o tom, že by Ježíš uzdravil a potom – nato je poslal, ať se jdou ukázat kněžím. Jen jim přikázal, ať tam jdou – ale o uzdravení ani slovo.
            Vlastně tu slyšíme jen o poslušnosti – o tom spolehnout se na Ježíšovo slovo. Nevztekat se jako třeba Naamán Syrský, že podnikl celou dlouhou cestu za prorokem Elíšou, Elizeem, zbytečně. – Všech deset poslechne a jdou. “A když tam šli, byli očištěni.“
            Ale jen jeden z nich - když zpozorovali, co se stalo, že jsou uzdraveni – jen jeden z nich se vrátil a mocně velebil Boha. Hned poznal, že v Ježíši se s nimi všemi deseti setkal sám Bůh. A padl před ním na zem a tak mu projevoval vděčnost. – “A to byl Samařan.“
            Těch devět se vrátilo do normálního života. Dobře prosili o smilování. Ale když přišlo, brali to už jako samozřejmost. To je Lukášova výzva pro nás: Nečekat od Ježíše jen zdraví a zajištění pro život. Nebrat nic v životě jako samozřejmost.
            Ale spolu se Samařanem se z téhle nesamozřejmosti radovat a dávat najevo vděčnost tomu, kterému na nás záleží. To Samařan dobře rozeznal: Kdo je Spasitel – kdo ho zachránil. Poznal, že nezáleží na smírčích, přesně stanovených, obřadech – ale na obyčejné vděčnosti a radostném děkování.
            Těch devět zůstalo také uzdraveno. Když se po nich ale Ježíš ptá, kde jsou, když jich bylo očištěno deset – pak je v tom jen údiv, a politování: Nikdo z nich se nenašel? To není soud. I když jedno rozsuzující a rozdělující slovo zazní: “Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
            To je to, co rozděluje těch devět uzdravených, kteří se s velkou radostí a uspokojením vrhají do života se vším všudy – a toho jediného vděčného, který srdcem - vírou se vrací k Ježíši a děkuje a velebí Boha.
            Vděčná víra, která se vrací k tomu, který má moc přikázat – a pomoci. A pomáhá. A my mu smíme – a máme – a můžeme vděčně děkovat za tolik, čím nám pomohl, jak uzdravil náš život – a čím nás dál obdarovává. Děkovat – za dar víry, za dar života, za jeho lásku a zájem.
            Veliká a radostná vděčnost – odpověď víry, naše odpověď. Vždyť jsme, když prosíme a stojíme vždy znovu o jeho smilování, o jeho milost a lásku, jsme pak i jeho svědky. Svědky o tom, že mu patříme – že o nás ví – a že my víme o něm. Naše vděčnost jemu a naše vyznání o něm – naše svědectví pro druhé – od Jeruzaléma přes Judsko a Samařsko, a po celém světě.  Amén.


            Pane, díky za tvoje milosrdenství, za tvoje slitování, za tvůj zájem, který o nás máš a kterým nás učíš, abychom byli a stávali se milosrdnými Samařany. A díky, že nás příběhem deseti malomocných zároveň učíš, že tvoje milosrdenství, tvoje slitování, tvůj zájem o nás není nic samozřejmého – a tak nás vedeš k vděčnosti spolu s vděčným Samařanem. Díky, že se tak i dnes stáváme tvými svědky v našem lidském světě.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér