Páginas vistas en total

domingo, agosto 30, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO

30. srpna 2015 – 13. neděle po Trojici

Biblické čtení: Izajáš 49,7-13 Introit: Židům 12,1n
Text kázání: Efezským 1,3a.20-23

 3Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. 20Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

            Každou neděli jsme se svolávali k bohoslužbám. A budeme se pravidelně svolávat i dál. A v týdnu se budeme svolávat k různým jiným shromážděním. I když – často to vypadá tak, že se sice pravidelně svoláváme – ale moc na to volání nedáme a neslyšíme. A svoláváme se i k dalším akcím z různých sborů, na úrovni seniorátu, i k celocírkevním kurzům a setkáním. Také i k ekumenickým.
            Ale pozor! Jak je to s tím “naším“ svoláváním? Svolává nás k těm našim sejitím opravdu to pozvání, které slyšíme vždycky při ohlášení při bohoslužbách? Nebo nás svolávají oznámení a pozvání ve sborovém dopise?
            Vždyť tady jsme přece především jako křesťané – jako Kristovi učedníci, mladší a starší, malí i velcí. To on, Ježíš Kristus, Pán a hlava církve  - ten, který sedí po Boží pravici – to on nás svolává a dává nám pověření. A posílá nás, abychom žili a jednali jako jeho učedníci. Jako ti, kdo byli osloveni a kdo na jeho zavolání jdou.
            Životem nás vede a nese evangelium. Zachytilo nás a provází nás, dává nám sílu: Evangelium o Kristově vzkříšení a vyvýšení. Dobrá a radostná zpráva od toho, který sedí na Boží pravici. To je apoštolovo svědectví: “Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích“ (1,20). To je svědectví o vítězství života nad živořením všeho druhu, i nad smrtí. A je to také svědectví, které otevírá cestu dopředu a rozevírá nadějnou budoucnost: “Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím“ (1,20n).
            Pavel tohle svědectví a naši křesťanskou naději ovšem ilustruje a předkládá způsobem, který nám není dnes dost dobře srozumitelný: Mluví o všelijakých mocích a silách -  a jménech. Zvlášť když si představíme, že Kristus sedí vysoko nad všemi těmi vládci a panstvem. Jak si to představit? Jak tomu rozumíme? Co nám tady ta představa nějak konkrétně říká?
            Zkusme si ale ty rozličné mocnosti představit jako skutečnosti, které nás obklopují a které na nás působí – a do našeho života zasahují: Přírodní zákonitosti – gravitace, zemětřesení, tsunami, změny podnebí. Letošní horké léto.Ale také uspořádání společnosti – tak, jak jsme její součástí. I se všemi sociálními a politickými zvraty – i se současnou migrační vlnou. A stejně tak i naše osobní zvyklosti a tradice, ze kterých nedokážeme jen tak jednoduše vystoupit a zbavit se jich. To všechno na nás má vliv. To všechno ovlivňuje náš život.
            A tady to všechno - to má apoštol bezpochyby na mysli. Jsou to skutečné síly a mocnosti. A my se s nimi stále střetáváme. A vnímáme a prožíváme jejich tlak ve svém životě.
            Možná že nikoli ve své víře. Protože jsme si svou víru často zjednodušeně zredukovali výhradně na vztah Boha a člověka. Na osobní – a vnitřní vztah.
            Ale tím vlastně všechno to ostatní, v čem se pohybujeme, jakoby k víře až tolik nepatřilo – totiž příroda, společnost, tradice se svými nároky, politika. Jakoby tady to všechno zůstávalo mimo naši víru, vedle ní. Jakoby to leckdy nepatřilo do oblasti evangelia.
            Pavel nás ale právě z tohohle omylu vyvádí. To všechno, to jsou opravdu síly, které nám vládnou a které námi zmítají. A které do velké míry ovládají náš život. Jsou to skutečnosti, které i náš život ve víře (a navzdory naší víře) ovlivňují. Ale! Jsou to síly, které náš život neurčují absolutně. Vysoko nad nimi trůní Kristus – teď, i do budoucnosti.
            Nic z toho neurčuje nás ani náš život s konečnou platností. A vlastně – nic z toho také samo o sobě není zlé. Ale – každá skutečnost kolem nás se může zlou stát. Když ji zneužijeme - a když tu skutečnost vidíme jen z jednoho úhlu. A zablokujeme si možnost vidět věci a souvislosti také jinak:
            Když určitou práci vidíme jako nutné zlo. Když stárnutí vnímáme jen jako cestu ke smrti. Když si nějaká ideologie nebo politická moc, případně politik, zabsolutní svůj nárok (nebo třeba jen názor) – a chce být spasitelem. Když se společenské principy – a také náboženské zvyklosti – přetvoří a zpotvoří do předsudků a naší pyšné povýšenosti: národní, rasové, ale i evangelické. A když nám to tak zablokuje jiný pohled nebo odlišný přístup – vidět věci i z jiného úhlu.
            A obdobně si dokážeme lehce přetvořit, zabsolutnit a zpřízemnit také svůj vztah a postoj k církvi. Když se zaměříme čistě jen na finanční oblast. Když se orientujeme na to, jak to tradičně chodí ve společenství sboru a jak jsme na to zvyklí – že to je jediný možný model církve. – a jediná správná podoba bohoslužeb, třeba. Tím si ale právě širší výhled – jinou vizi – blokujeme, a nic jiného pak nedokážeme svými nasazenými brýlemi rozeznat. A vymanit se ze zaběhaných stereotypů.
            A přece: Církev je společenství svolávané Kristem – Pánem a hlavou církve. A právě proto smíme vidět, k jaké naději jsme povoláni. Smíme to zahlédnout – můžeme to vzít jako příležitost. Vždyť jsme církev, jsme součást Kristova lidu – staří i mladí. Pán Ježíš Kristus nás svolává – a posílá do světa.
            Jsme církev uprostřed světa, církev naplno ve světě. A Kristus jako hlava ovládá a směruje organismus církve. Jsme živý organismus, napojený na svou hlavu, na svého Pána – a zároveň žijeme naplno ve světě. Nikoli ovšem tak, že jediným záměrem je jít do světa agitovat a získávat nové členy. Kristus, hlava živé církve, nás prvotně nesměruje k úsilí, aby církev vnějšně rostla, aby sbory zvyšovaly počet svých členů. Zato nás posílá jako svědky o jeho milosrdenství, které otevírá a už dnes formuje naši budoucnost.
            Tak tomu je tváří v tvář naší skutečnosti. Tak, jak tvoříme tuhle drobnou a všelijakou seschlou část jeho lidu, kterou si ale on sám přesto svolává. Směruje a posílá nás s jiným úkolem než agitovat pro evangelium: Posílá nás, ať sobě i světu dosvědčujeme, že žádné mocnosti, žádné skutečnosti kolem nás ani v nás – že nic z toho nemá sílu ani schopnost nás zotročit, přeorat – naplno si nás podmanit.
            Je to osvobodivá zpráva: To, co je před námi, to není uzavřené – limitované a omezené tím vším, co je kolem nás a s čím se potýkáme a vyrovnáváme. S touto osvobodivou zprávou nás Kristus posílá. Jako svoje svědky o budoucnosti, která je otevřená a má v sobě naději pro nás i pro svět. Navzdory migrační vlně – navzdory našim politikům – navzdory naší zahleděnosti do sebe.
            Kristus nás směruje, vysílá nás, ať to dosvědčujeme – a ať z toho žijeme. A´T jsme svědky o budoucnosti – otevřené, nadějné. Ať různým způsobem zkoušíme dát Božímu silnému působení také určitý konkrétní tvar. Právě také i tím, že se zapojím svým podílem do života sboru a do práce ve sboru – že přiložím svou ruku k dílu.
            I kdyby jen tím – že se nebojím povědět svůj názor, čemu věřím a jaké vidím souvislosti. Také že dokážu obětovat svůj čas a nabídnout svoje síly a schopnosti. Dobrovolně  - i spolu s druhými. I pro ty, kdo se mají hůř než já – a možná ne vlastní vinou. I kdyby to bylo jen – dvacetikorunovou pomocí. Anebo z jiného úhlu pohledu  - i kdyby to bylo jenom tím, že druhému naslouchám. Tak abychom sami  - i druzí – poznali, a poznávali, k jaké naději nás to Kristus zavolal. “Jak bohaté a slavné je naše dědictví uprostřed Kristova lidu.  Amén.

            Hospodine, náš Otče pro Ježíše Krista! Děkujeme ti za to, že s námi máš trpělivost. Za to, že zůstáváš věrný přes všechno, čím se ti vzdalujeme. Čím se ti vzdalujeme ve své nedůvěře, ve své netrpělivosti a zahleděnosti do sebe, a často i do své minulosti.
            Provázej nás svým mocným působením. Prosíme a přimlouváme se za náš sbor. Prosíme a přimlouváme se za všechny generace, které ho spoluvytvářejí. Ať se dál svoláváme - a ať přicházíme a setkáváme se. Vždyť nás nesvolává farář ani sborový dopis, ale svoláváš nás ty sám, Pane Ježíši Kriste.

            Otevírej nás pro budoucnost, kterou přináší tvoje evangelium. Je to budoucnost, která má pevný základ – a která má naději a zaslíbení – a do té nás už teď všechny zahrnuješ. Daruj nám radost a chuť setkávat se a navzájem se sdílet a společně vytvářet svůj život a život našeho sboru.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér