Páginas vistas en total

lunes, septiembre 21, 2015

Pobožnost na zasedání DRS ve Vlašimi.

POKORA
Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Římanům 12:3

Pokora: Současná kultura podporuje touhu být znám, převyšovat, zaujímat první místa, přijímat čest a chválu. Málo se dnes mluví o pěstování pokory, což je důvod, proč je pokora ctností ne příliš žádoucí. V naší kultuře, která oslavuje ego, pokora nemá místo, ale pokora je kardinální ctnost, pokud chceme rozvíjet službu bližnímu. Pro mnohé je  pokora je synonymem pro devalvaci. Naše kultura považuje pokorného za charakterně slabého, servilního, opovrženíhodného. Ale opravdová pokora odráží sílu charakteru a sebeovládání; jistotu a pozitivní sebevědomí.
Pokora: realistické přijetí sebe. Pokorný člověk si je vědom svých dovedností a schopností, a protože nemusí nic dokazovat, je otevřenější k učení, uznání svých chyb a dokáže ocenit hodnotu ostatních. Když se známe a přijímáme sami sebe, jsme osvobozeni z naší sebestřednosti a tak máme širokou možnost soustředit se na ostatní.  Pokora je opakem pýchy, nadutosti, povýšenosti a arogance. Pýcha je nečestné uznání sebe, je to zoufalý pokus člověka, který se cítí být podhodnocen, uniknout svým pocitům méněcennosti. V této souvislosti čteme v Bibli: „… pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh…“ Pyšný člověk nepřizná chybu, nenechá se napomenout či poučit. Pokorný člověk místo toho je ochotný přijmout poučení a konstruktivní kritiku.
Pokora: prostředek k službě druhým Pokora je popření našeho sobectví, touhy po individualistickém uspokojování pýchy a nadměrných osobních ambicí; rodí se z čistého altruismu, z touhy pomáhat druhým. Je zřejmé, že pokora je plodem bratrské lásky k lidem, který je vyjádřen v touze sloužit a pomáhat druhým. Pokora je nástrojem, jehož prostřednictvím se šíří naše služby a pomoc druhým; nemůžeme sloužit, když jsme příliš zaměřeni na sebe.
V Lukášově evangeliu 18: 9 čteme příběh dvou lidí, kteří se modlili k Bohu. Jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se chlubil svoji spravedlností a spiritualitou, celník si byl vědom svojí hříšností, uvědomoval si své chyby a prosil Boha o odpuštění a soucit. Farizeus vystavoval před Bohem všechny svoje duchovní vědomosti, vzdal díky za svou svatost, protože není jako ostatní lidé, nepodvádí, necizoloží a není tak hříšný jako celník. Ale celník se modlil: "Bože, smiluj se nade mnou, protože jsem hříšník". Příběh končí tím, že Bůh odpustil hříšníkovi, ne farizeovy, který věřil, že je lepší než ostatní. Pro Boha má větší hodnotu ten, který je pokorný. Ten, který se povyšuje, bude ponížen, a ti, kteří se pokoří, budou povýšeni. Připomeňme si, že jsme stvořeni z prachu a všechno, co jsme, pochází od Boha, nemáme se čím chlubit před Bohem, vždy musíme předstupovat před Boha s vědomím, že všechno dostáváme od něho a jen díky jeho lásce nám je odpuštěno, jeho láskou jsme posíleni, požehnáni a pozvednuti.
Odměna pokory
Pokora také nese svou vlastní odplatu, pokud jde o uznání, ocenění a čest. Přísloví 15:33, praví: Školou moudrosti je úcta k Hospodinu; slávu předchází pokora

Václav Homolka