Páginas vistas en total

domingo, diciembre 06, 2015

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO

6. prosince 2015 – 2. neděle adventní

Biblické čtení: Izajáš 65,16-25                       Introit: Zjevení 22,16
Text kázání: Lukáš 21,25-28

25Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. 26Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. 27A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. 28Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“


            Kristův příchod si v adventu spojujeme s jeho příchodem v Betlémě. Prostě proto, že adventní období vnímáme jako dobu těch necelých čtyř týdnů před vánocemi. Ale advent nám připomíná i Kristův nový příchod v slávě a moci. Vždyť tak to vyznáváme: Odtud přijde soudit živé a mrtvé.
            Jenže to nám sem nepasuje, do našeho předvánočně laděného adventu – kdy se na nás už nějakou dobu sype místo sněhu, kterého bude i letos zase poskrovnu, vánoční hudba a písně i koledy. A přesto nás tento oddíl z Lukášova evangelia vede přímo sem – k novému Kristovu příchodu. “A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“.
            Ale před tím “budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“
            To je ovšem něco, co dost zřetelně vnímáme. Ne snad přímo kosmická znamení. Ale přece jen znamení, která nás poznamenávají – a která jsou celosvětová: od postmoderní globalizace, ať už technické globalizace typu internetu a mobilních telefonů – přes teroristické násilné útoky v různých oblastech po světě, a k tomu odvetné reakce velmocí, a velkou migrační vlnu – až zase po negativní důsledky našeho lidského neekologického přístupu k přírodě, ať už omezeně, při požárech ropných plošin, nebo celosvětově zasahujících změn v podnebí. Nedokážeme to všechno obsáhnout – a třídit si to, abychom se v tom vyznali.
            Nevyhnutelným důsledkem je to, jak to všechno vnímáme: Dosavadní jistoty se hroutí. Dříve pevná půda po nohama nám ujíždí. A z toho na nás dopadá strach, přichází úzkost a sevření, mnohdy přímo hrůza – a velká bezradnost: “Na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít“.
            Vzpomeňme ostatně na strach učedníků, když je překvapila na Genezaretském jezeře bouře. Je to lidské – náš lidský pud sebezáchovy. Rozhodně není zač se stydět. Ty všechny věci a skutečnosti, které vnímáme jako znamení doby, jako to, co pro svůj celosvětový rozměr nejsme s to zvládnout - to všechno, tahle naše znamení, ta nás, Kristovy učedníky, mají právě naopak povzbudit – natáhnout krk, pozvednout hlavu – a vyhlížet toho, který přichází – a také jeho vykoupení.
            Tak to je: nad vším, co se děje, nad vší spletitostí a anarchií, kterou jsme do přírody i do celolidské společnosti sami vnesli, nad tím vším, v kosmu jako na zemi, nad tím vládne Bůh. Až do nového Kristova příchodu to má v rukou. Tímhle směrem – sem, ukazují evangelistovi ta znamení. A on to sděluje nám, dává nám to vědět.
            A ten, kdo má oči k vidění, ten to uvidí. Ten prohlédne, přečte – a porozumí. Především, že za tou naší nejistotou, je naše lidská bohorovnost. Vždyť to, co máme kolem sebe – a co vnímáme jako zlé, co se na nás valí – to jsme způsobili sami a teď se nám to vymyká z rukou.
            A přece – a přesto: “A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou“. “A tehdy“ – že by to byl jen nějaký předem sestavený projekt? Nejprve kosmická – celosvětová znamení – pak naše bezradnost, panika a strach v tom, jak nás dostihuje a zasahuje naše minulost – a nato příchod Syna člověka?
            V tom Přicházejícím přichází ovšem Bůh sám. A proto vyvrcholením všech znamení není a nebude naprostý chaos, ani zkáza lidstva a celého stvoření. Boží dílo nebude zničeno, Bůh sám to nezkazí: Příchod Syna člověka – to je jeho vítězství. On přichází za námi a kvůli nám a pro nás.
            Celý ten oddíl vypráví evangelista Lukáš těsně před Ježíšovou smrtí a vzkříšením. S tím to tedy nerozlučně souvisí. Ten, který pro nás dal vlastní život, ten, který byl vzkříšen a je naším živým Pánem, ten přichází – a v něm a s ním se blíží naše vykoupení. On je jasná jitřní hvězda – symbol nového dne, žádné znamení zkázy.
            A proto smíme a proto máme nový Kristův příchod vyhlížet se vztyčenou hlavou. V naději, bez strachu. Ten, který přijde, je ten, který za nás zemřel a tak se nás ujal. Jeho slovo platí, jeho zaslíbení nemizí. V tom je – tady je - naše vykoupení.
            Sem míří naše křesťanská víra: Víra v toho, který jednou zemřel a byl vzkříšen kvůli nám. Tato naše víra ale nezůstává vězet v minulosti, ale přese všechno – nade vším - se otevírá do budoucnosti a nás otevírá pro budoucnost. Kdyby tento rozměr naší víře chyběl, utopili bychom se ve svých úzkostech, i v našich církevních a sborových tradicích – a ustrachovali bychom se v přítomných zkušenostech.
            Ale víra se dívá dopředu. Ten, který za námi přišel v Betlémě, ten, který v náš prospěch trpěl na kříži, ten je živý a přijde – s velikou mocí a silou.
            Ta znamení, která vidíme – a ve kterých se chceme orientovat – a nejde nám to a ztrácíme se v nich – ta znamení, i když jim kvůli komplikovanosti dobře nerozumíme – ta znamení nemusíme proto vnímat jako něco osudového, předurčeného a strašlivého. Ale naopak právě jako znamení přicházejícího Krista, jako znamení o Božích soudech v našich lidských dějinách. O Božích soudech nad tím, co jsme jako lidstvo dokázali pokazit, i zničit.
            Naše vykoupení se blíží – osobně pro každého z nás. A zároveň to platí i pro nás jako společenství církve a sboru – i pro společenství celé naší současné lidské generace.
            Smíme jít dál společně – právě jako společenství, které formuje Kristus a evangelium: beze strachu, bez ustrašenosti i bez nevraživosti – v naději a se společně prožívanou radostí do budoucnosti. Vstříc tomu, který přichází s mocí a velikou slávou.  Amén.


            Díky, Pane náš, za slovo, které nás varuje a uzemňuje. A které přece vnáší do našeho strachu orientační bod. Také právě teď ve dnech letošního adventu. Tvoje slovo – tvoje evangelium - se nám stává znamením naděje proti znamením beznaděje. Díky za víru – za důvěru, která má sílu vytvářet takové společenství. Společenství, které nadějně a beze strachu jde dál a může se stávat oázou pokoje, důvěry a dobrého očekávání tvého konečného adventu.  Amen.

bratr farář Jaroslav Fér