Páginas vistas en total

lunes, marzo 28, 2016

PONDĚLNÍ KÁZÁNÍ

28. března 2016 – Velikonoce

Biblické čtení: Lukáš 24,1-12             Introit: Izajáš 63,16b
Text kázání: Jób 19,23-27

23 Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis 24rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! 25Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. 26A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, 27já ho uzřím, pro mne tu bude , mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.

            Slavíme velikonoční svátky, svátky Kristova vzkříšení. Tak o tom i on sám mluvil: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí – a třetího dne vstát.
            Tak jsme to právě společně vyzpívali – tu slavnou a radostnou skutečnost prvního dne po sobotě, kdy zjitra ženy našly kámen u Ježíšova skalního hrobu odvalený, uvnitř ale jeho tělo nenašly. Tak jsme to vyzpívali v této písni, ke které složil nápěv Georg Friedrich Händel: Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal. Smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
            Je to nádherný nápěv, pokaždé znovu nás strhává, takže to zpíváme naplno. Vyzpíváváme svou radost, jistotu, důvěru, naději. Mohutné, slavné, radostné vyznání.
            Georg Friedrich Händel to podobně vyjadřuje i ve svém oratoriu Mesiáš. Při árii “Vím, že můj Vykupitel žije a že se v poslední den postaví nad mým prachem“ prý při premiéře posluchači povstali – a povstává se tak dodnes. Naléhavá a působivá hudba, do které skladatel promítl to, co sám cítil – a jak to sám věřil a vyznával.
            Totiž – tu velikou skutečnost, kterou jako první dosvědčuje a vyznává Jób: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. Tady to je přece skutečnost – a svědectví - a vyznání. Tady bije srdce naší víry. A tady snad bije přese všechno a při všem tom, jak myslíme a co máme za sebou a co se děje kolem nás – i co je před námi, tady snad bije i srdce každého z nás: “Víme, že náš Vykupitel žije a jako poslední se postaví i nad prachem“. Jistota, důvěra, naděje, budoucnost.
            Jóbovi není co závidět. Co všechno na něj dopadlo. Ale nevyjadřuje jeho životní osud svým způsobem také zlomy našeho života? Naše úspěchy, spokojenost, radost – a zase naše trápení, nejistotu, obavy, bolest? Všechny ty peripetie života každého z nás?
            Všechno to, s čím se setkáváme a s čím se musíme vyrovnávat v posledních dnech – a vlastně už řadu let? Rozdvojení společnosti v naší zemi, kdy někteří političtí představitelé vědomě přikládají na oheň nesnášenlivosti – sociální a rasové, i náboženské nesnášenlivosti? A my se do toho necháváme vtahovat – do té nesnášenlivosti a do těch jednostranně vyhrocených postojů a názorů. Ať jde o vztah k Romům – ale také k migrační vlně – a proto i k islámu. A k tomu přistupují všechny peripetie našeho života – osobního, rodinného, v církvi – i ve sborovém společenství.
            Při téhle široké perspektivě bychom mohli začít zoufat – a na všechno rezignovat. Anebo naopak přistoupit na nenávistné hodnocení a na silové řešení.
            Tak obdobně to dopadlo i na Jóba. Všechno to s ním právě “probral“ jeho přítel – ale spíš přítelíček – Bildad. A právě na to Jób reaguje: A své zoufalství a nenadějný výhled dopředu překonává tím svým přiznáním: Já vím, že můj Vykupitel žije.
            Vykupitel znamená vlastně doslova zastánce. Ten, který se druhého ujme, který se ho zastane a pomůže mu. Dostane ho, vytáhne ho z těžké situace. Takového zastánce našla třeba moábská Rút v Boázovi: Ten se jí ujal, pomohl jí a vzal si ji za manželku.
            Jóba nese tato jistota – a vyslovuje to: I když se mu jistoty života rozplývají, i když už před sebou docela vidí jen svůj konec a smrt, přece si je jistý, že má zastánce a že má přece před sebou dobrou budoucnost.
            Nevyslovuje to jako absolutní výrok. Není to žádné neosobní vyznání. Je to něco, co ho nese, co dotklo jeho srdce – co se dotklo jeho samého. A věří, že má vedle sebe – pro sebe – živého, mocného, jednajícího Boha. Ví o Tom, který je jeho nejbližším zastáncem – jako vykupitel.
            A docela touží, aby jeho slova byla vytesána natrvalo do skály. Jistě proto, aby to posloužilo a pomohlo mnohým dalším. Vyrytá do kamene, zaznamenaná v Knize knih, mohou jeho slova mluvit i pro budoucí generace. Protože pro sebe si to Jób zaznamenávat nepotřebuje. Vždyť ví, že sám jistě uzří Boha tváří v tvář.
            Jistota víry, že jeho Vykupitel žije, to dává Jóbovi sílu, aby se podíval realisticky a beze strachu na celý svůj život – s výhledem do budoucnosti, a až k jeho konci. Ale – žádné nebezpečí, tlak, ani smrt nemůže být – a nebude – posledním slovem. Tak to Jób cítí a k tomu proniká jeho živá víra: Mé oči ho uvidí a nebude to nikdo cizí. Ano, koho mé – koho naše oči uvidí, to nebude nikdo cizí.
            To bude on – Vykupitel. S ním se setkám tváří v tvář, dosvědčuje Jób. – S ním se setkáme. S ním, který se nás zastane – který je naším živým Vykupitelem. Právě tak a právě tím se prokáže: Zastane se nás.
            To opravdu nebude někdo cizí. Nebude to nějaký silný, hrozný, neúprosný nepřítel, který by jakkoli stál při těch, kdo se přidají a – kdo si přidají – a třeba i kůži sdírají a trápí člověka. Kdo teroristickými zásahy chtějí vyvolat strach a nenávist. A rozložit náš život i naši víru, i výhled na dobrou budoucnost. Ne. Ten koho smíme nad tím vším zahlédnout, to není někdo cizí. To, co nad tím vším smíme zahlédnout, to není rezignace, ani naopak násilné řešení.
            Ne, koho nad tím vším smíme zahlédnout, to je přítel, který pozvedá z prachu – a zase dává sílu – a otevírá příležitost žít znovu dál ve společenství s ním. Ale právě proto žít dál také ve společenství s druhými. S ostatními, kteří v něm mají, rozpoznávají a vyznávají svého živého Vykupitele. A tady to dosvědčovat i dál kolem sebe.
            Však i ženy u prázdného hrobu procházejí něčím podobným jako dávno před nimi Jób. A něčím podobným procházíme i my sami – se všemi nejistotami. Ano, s podobným strachem a bezradností, jako když stojí za časného velikonočního jitra před odvaleným hrobovým kamenem Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a jiné ženy: Konec, smrt, zmar.
            Ale pak slyší – a my to slyšíme s nimi: “Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát“ (L 24,6n).
            Známe to dobře také – jako svědectví evangelia. Tak se na to rozpomínejme jako ty ženy před prázdným hrobem – a vraťme se od hrobu, od svého znejistění a rezignace zpátky do života. Od minulosti do své přítomnosti a budoucnosti a nenechávejme si to pro sebe, ale buďme o tom svědky ostatním: “Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním (L 24,8n).
            Vždyť to je to radostné a nadějné, co s důvěrou vyznává i Jób: Já vím, že můj Vykupitel žije. Vždyť to je to, co jsme už spolu s radostí vyzpívali a kde bije srdce naší víry: “Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal. Smrt již nemá práva, vítěz tys a král.“ Amén.

            Spravedlivý a milosrdný Bože, náš Otče pro Ježíše Krista. Když ses k Ježíši přiznal na golgotském kříži a pak i v temnotě skalního hrobu, otevřel jsi natrvalo dobrou, radostnou a nadějnou perspektivu pro náš život. Otevřel jsi jasnou a nadějnou alternativu pro naše rozhodování a jednání. Dávej nám síly k tomu tuhle perspektivu a alternativu přinášet svým životem jako svědectví – sobě navzájem, i dalším.  Amén.

bratr farář jaroslav Fér