Páginas vistas en total

domingo, junio 05, 2016

NEDĚLNÍ KÁZÁNÍ

2. po Trojici - 5. června 2016

Biblické čtení: 2. Královská 12,5-13              Suspirium: Marek 10,21
Text kázání: Marek 12,37b-44

Početný zástup mu rád naslouchal. Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

            Jak to s tou pokladnicí v jeruzalémském chrámu bylo, to ani přesně nevíme. Odevzdávala se do ní chrámová daň. Přitom asi byla otevřená možnost, ať každý dává podle svého rozhodnutí. Takže to byla taková obdoba našeho saláru, kdy není částka přesně stanovena a je na každém z nás, kolik pro sbor a pro církev přispějeme. Nakolik nám to leží na srdci. Výše saláru i našich darů je tedy dobrovolná. Na rozdíl od starozákonního desátku, kdy už název říká, že jde o desetinu příjmů. Desátek, desetina, deset procent.
            Kdežto ta pokladnice je určena pro dary. A Ježíš pozoruje, jak do ní své dary lidé házejí. Z pozdní židovské tradice v mišně víme, že prý v novozákonní době bylo v jeruzalémském chrámu takových pokladnic třináct. Měly nálevkovitý tvar, jako trumpeta, a stály ve vnějším nádvoří chrámu, na tzv. nádvoří žen. Tam měli volný přístup všichni, kdo do chrámu přicházeli. A všechno to začalo patrně za judského krále Jóaše. Tehdy kněz Jójada vlastnoručně vydlabal otvor do jedné truhly a postavil ji vedle oltáře – a do ní se začaly shromažďovat dary ve stříbře.
            Tak to je, tak to pokračuje i v Ježíšově době. To Ježíš pozoruje. Mnozí tam přinášejí bohaté dary, jistě i stříbro. Ale házejí do pokladnice i dary mnohem menší, jako to udělala i ta chudá vdova. Přináší dvě lepta, dvě drobné měděné mince- a obě je vhazuje do pokladnice. Dává všechno, co má, vhazuje do pokladnice obě své mince.
            A Ježíš to komentuje: Ta žena dala víc než všichni ti další, kteří přitom darovali třeba i opravdu velký dar. Dala víc, protože dala všechno, co potřebovala na živobytí. Ostatní dávají ze svého nadbytku, z toho, co jim přebývá. Tahle chudá žena však dává ze svého nedostatku. Vlastně dává celý svůj majetek. Měla dvě ty drobné mince. Jednu z nich si mohla přece nechat. Jenže ona je do pokladnice vhazuje obě.
            Její dar je právě v tom veliký. Je o to větší, že to od ní je oběť, není to malá zanedbatelná almužna. Na to nás Ježíš upozorňuje a k tomu nás směruje, na to nás odkazuje.
            Teď určitě všichni myslíme na naši obětavost vůči sboru a k církvi – tedy na peníze. Však ten příběh o penězích, velkých i malých, je. Také je o bohatých a chudých. A bude dobře, jestli pro nás bude příklad a přístup té chudé vdovy inspirací a dobrým vodítkem.
            Ovšem tahle “peněžní“ záležitost je jenom první rovina celého toho příběhu. Slyšíme z něj určitě všichni ještě daleko víc. Ježíš navíc zdůrazňuje kontrast mezi těmi, kdo přinášejí mnoho, a mezi tou chudou vdovou, která dává všechno, co vůbec může dát.
            A Marek chce kromě toho patrně zdůraznit také kontrast mezi znalci zákona, kteří jakoby mají víru takříkajíc v krvi – a mezi zbožnou vdovou, která svou víru prokazuje tím, co dělá: “Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagogách a o přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí.“ (M 12,38nn). Zákoníci, dobří a zbožní, to všechno dělají jen naoko. Naproti tomu ta žena to dělá úplně konkrétním způsobem.
            Ježíš tady neříká, že by každý měl obětovat všechno, co má. To by ekonomicky byl holý nesmysl. Ale Ježíš nám zdůrazňuje: Výše oběti (a chceme-li to stále vidět také i v tom prvním sledu, tak i výše našeho saláru a našich darů), to se nedá měřit absolutním měřítkem – víc než, měně než nebo stejně jako. Nikoli tímto srovnáváním, ale je třeba měřit a posuzovat to v poměru k možnostem, které každý máme.
            I to jsme ale stále ještě na podobné rovině. Stále jakoby tady Ježíši šlo jen a jen o peníze. Ten příkaz nás však přece jen odkazuje dál a hlouběji: To důležité není výše našeho vystaveného šeku na salár nebo výše našeho daru třeba pro Jeronýmovu jednotu, případně jakoukoli jinou věc. Důležitá je připravenost věnovat sám sebe: Ta žena jde a udělá to. Je připravena vzdát se i toho, co by sama moc potřebovala.
            Přitom před Bohem stejně tak jako před lidmi nerozhoduje, neplatí suma (více-- méně, málo – hodně), ale jde o přístup, o smýšlení. To je rozhodující – dávat ze sebe, dávat z toho, co se týká mne, co se mne přímo dotýká. Ta žena vhodila ze svého nedostatku, dala všechno, dala to, co měla k životu – k zajištění života.
            Penězi se nedá vykoupit osobní angažovanost. To je ta druhá rovina, na kterou nás Ježíš tímto příběhem odkazuje. Jde o nás, o náš přístup. Teprve pak také o tu naši oběť – o to, co a kolik dávám.
            Přitom zřeknout se sebe – toho, co pro sebe potřebuju – to svým způsobem ještě nemusí tolik znamenat. To by mohla být i cesta nějakého poustevníka, který pro sebe skoro nic nepotřebuje. A mohl by si myslet, že je to ten nejlepší způsob, jak se všeho vzdát.
            Ale do takového uvažování tomu poustevníkovi, který jakoby ušlechtile a humanisticky všechno oželí – do toho jemu a také nám zazní Ježíšovo slovo: “Jdi, co máš, prodej a dej chudým. A přijď a následuj mě“ (Marek 10,21). A tady to, to je třetí rovina, kam nám Ježíš tím příběhem chudé vdovy ukazuje – a kam nás vede.
            Pojď a následuj mě! Ježíš pro nás nasadil život: “Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil – a tak dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (10,45). Pojď a následuj mě! Pojď za mnou, následuj mě – ani ne tak mučednicky (totiž dát poustevnicky svůj život), zato obětavostí, angažovaností. Následovat svého Pána v jeho způsobu života. Tak nás Ježíš Kristus vykoupil. A k tomu způsobu života nás zavolal, k tomu nás volá.
            Ta chudá žena to dělá. Dělá to tak, že vhazuje do pokladnice oba dva své měďáky. Do Ježíšova způsobu života jde naplno. A tak je pro nás příkladem.  Amén.


            Díky, Pane, za tohle tvé pozorování u chrámové pokladnice. Díky, Pane Ježíši, za příběh té chudé ženy. Díky, že nám ukazuješ a vedeš nás k tomu, ať zvažujeme své možnosti a ať nepočítáme absolutně: více a méně, hodně a málo. Díky, že nás konfrontuješ s jejím činem, který se nám tak stává příkladem dávat sám sebe – dávat z toho, co se nás přímo dotýká. Dávat tak, jak jsi dával naplno ty sám a jak naplno nám to ukazuje ta chudá žena svým rozhodnutím.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér