Páginas vistas en total

domingo, julio 10, 2016

NEDĚLNÍ SLOVO

7. po Trojici - 10. července 2016



Biblické čtení: Izajáš 44,6-8 Introit: Izajáš 48,10-12

Text kázání: Zjevení 1,9-20



Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ 

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. 

Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl – to, co jest, i to, co se má stát potom. Tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, i těch sedmi zlatých svícnů: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, a sedm svícnů je sedm církví.“



Když slyšíme slovo zjevení, nepochybně myslíme na něco zvláštního a nenormálního, s čím se běžně nesetkáváme. Zjevení vnímáme jako něco, co nepatří do našeho reálného světa. Něco, co vlastně za normálních okolností a podmínek není dost dobře možné. A když je řeč o novozákonní knize Zjevení, myslíme docela jistě také na to, že se v ní nějakým způsobem popisuje budoucnost. Tak se na knihu Zjevení díváme.

To, co tehdy zažil na ostrově Patmos Jan, to bylo opravdu hodně zvláštní a běžně se to člověku nestane. V tom smyslu si pod tím slovem zjevení správně představujeme něco, co není normální a běžné.

Když se podíváme kolem sebe – na svůj život, na poměry, ve kterých se pohybujeme – tak se často, možná většinou, dostáváme ve svých úvahách na to, kam se to pohybujeme – co je před námi. A jak se to s námi, s naší společností a vůbec s naší civilizací – jak se to bude vyvíjet dál, do budoucnosti. V poslední době také, jak to bude po odhlasování brexitu.

Právě tento přístup - nejasný výhled dopředu a nejistá budoucnost - se často stával podkladem pro to, aby byla kniha Zjevení vnímána jako ukazatel k tomu, co a jak bude.Že totiž Zjevení právě mluví o budoucnosti, která je takto přesně nalinkována, jak je to zde popisováno.

Ale nakolik to odpovídá tomu, o čem píše a o čem svědčí Jan? Na ostrově Patmos, jakoby stranou všeho, se Jan ocitl nedobrovolně – možná internován, možná na útěku. A to: pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo. Je na tom stejně jako ti, kterým o tom píše: pod tlakem a nějakým způsobem v ohrožení ze strany císařské římské moci.

Ale ocitl se tam zároveň “v duchu“. Tím chce Jan rozlišit dvě různé roviny. Nejenže se z nějakého vnějšího reálného důvodu dostal na Patmos – to je první rovina. Ta druhá, “v duchu“, ta ukazuje, že všechno, co následuje, to je už alternativní pohled – pohled z Boží strany. Jak to všechno vidí a jak to hodnotí Bůh.

Jan se ocitl na Patmu v den Páně. Tak jako my jsme tu dnes společně při nedělních bohoslužbách – v den Páně. Jenže ta jeho bohoslužba je opravdu nenormální, přímo nebeská. Jan slyší hlas – hlas jakoby polnice. Není to tedy žádná oslava. Ten hlas, který připomíná polnici, ten vyzývá a mobilizuje – vyzývá a varuje před něčím, co je záležitostí života a smrti.

Celý ten děj, všechno, co se odehrává, to Jan prožívá sice v duchu – a přece při tom jde o život. Janovi i těm sedmi maloasijským sborům, kterým o tom má dát vědět – a tak je mobilizovat.

Jan se obrací, aby viděl ten mocný hlas připomínající polnici. Ale – jak je to vlastně možné vidět hlas – ne slyšet, ale vidět? Vstupujeme tady s Janem do světa vizí. Začíná jiný pohled na realitu celé naší skutečnosti. To, co známe ze své, lidské, perspektivy, to se nám začíná promítat v perspektivě Božího pohledu.

A není to pohled dopředu – do budoucnosti. Jan se obrací za sebe – aby nám zprostředkoval nový pohled na současnost a také na to, co předcházelo a co ji způsobilo – na naši minulost. Jan nám zkouší popsat, co viděl – a co je přitom vlastně nepopsatelné. Máme to před sebou jako snovou vizi. A ve snu je přece možné úplně všechno. Vzpomeňme si na své vlastní sny, pokud si je dokážeme vybavit.

Jak se jednotlivé záběry a scény prolínají – však ve snu není opravdu nic nemožné. Obrazy se střídají a přecházejí jakoby plynule a přece nelogicky jeden za druhým. Stěží bychom dokázali svůj sen přesně a plynule popsat. Stejně jako Jan: zkouší to a pomáhá si – a pomáhá nám – tím, že to, co vidí, stále k něčemu přirovnává: Mocný hlas jako zvuk polnice – někdo jako Syn člověka uprostřed sedmi zlatých svícnů – jeho hlava jako sněhobílá vlna – oči jako plamen ohně – hlas jako hukot příboje.

Jen těch sedm svícnů kupodivu zachycuje přesně: Každý z těch sedmi maloasijských sborů má v nebi svou svíci – Bůh o nich ví. Ví, zvlášť o každém z těch sedmi sborů.

Všechno to, co má Jan před očima, se vskutku nedá zachytit do jednoho neměnícího se obrazu – jako kresba nebo jako snímek. A k tomu hlasy a zvuky.

A stejně jako ve snu Jan přesně ví, že postava najednou drží v rukou právě sedm hvězd. Tak to je: Existenci sedmi sborů – existenci svého lidu, své církve – tu má v rukou pevně Kristus. Vnější realita ale tehdy přece říká, že křesťané tam v Malé Asii jsou pod mocí římských úředníků. Jenže spolu s Janem vidíme: Kristus může svůj lid podržet – tak jako tady drží v ruce jejich sedm hvězd.

A obraz se mění dál: Z úst postavy vychází velký dvousečný meč. Meč, zbraň, začíná převažovat v celém tom obrazném prolínání. Jde o život – a o smrt. Svůj život žijeme obrazně na ostří meče. Obrazně – a někdy doslova. Vlastně tak to vzal pro sebe ve svém životním zápase M. Jan Hus a další Kristovi svědkové. A vydali se do rukou toho, který jediný vposledu o našem životě rozhoduje a rozhodne. A který je Pánem nad životem a smrtí.

Tady jsou to ústa, která rozhodují o životě a smrti. Z nich vychází ten dvousečný meč - ostré slovo evangelia, které proniká a rozsuzuje.

Všechno to, co Jan vidí, se nakonec proměňuje v oslnivé světlo. Tak nakonec i jiného Jana, docela jinde, obklopilo světlo a žár kostnické hranice. Pod náporem toho oslnivého světla Jan padá jako mrtvý. Ale Kristus jej pozvedá. Zvedá ho zpátky do života. Ten, který je první a poslední, ho zvedá: Neboj se! Jsem živý. Byl jsem mrtvý, ale jsem žijící navěky. A mám klíče od smrti a hrobu, i s podsvětím. Proto se není potřeba bát.

Kristus má klíče smrti a Hádu, podsvětí. I to je jeden ze zisků Kristova vzkříšení – ze zisků, ze kterých žijeme. Živý Pán má klíče, má přístup tam, odkud se vrátil, v čem zvítězil. Nejsme vydáni na pospas zmaru. Kristus do toho vidí zevnitř, vždyť byl mrtvý a žije. Vyšel – má klíče od chmurného vězení smrti.

Spolu s Janem jsme v tom ohrožení a ve vnějším i vnitřním nebezpečí. Tak to vnímáme – všechno to, co probíhá kolem nás. Kristus tím prošel – a je živý. To je něco velikého – a na to smíme a máme vsadit. A právě to má Jan zachytit a tuhle nadějnou skutečnost zapsat -  a dát to vědět křesťanům v Malé Asii. A dává to vědět i nám.

A to ještě s jedním důrazem, který obrací naši pozornost od strachu z budoucnosti. Když se nám ztrácí naděje a rozplývá výhled dopředu: Jan má zapsat to, co uviděl, i to, co je a to, co se má stát. To, co se má stát, to je totiž důsledek toho, co bylo a toho, co je. Důsledek všeho toho, co jsme udělali a způsobili. Naše přítomnost a naše minulost určuje i naši budoucnost. Proto to má Jan všechno zapsat. Abychom to vzali v úvahu a abychom se pro budoucnost z toho poučili. Vždyť budoucnost není nezměnitelná.

To není útěšné konstatování. To je úhel Božího pohledu. A to je obsahem i celé knihy Zjevení. Ten, který je živý na věky věků, ten má klíče i pro naši budoucnost.   Amén.



Dobrý a spravedlivý Bože, díky za vizi, kterou jsi dal vidět Janovi a kterou on pro nás zapsal. Díky za Ježíše Krista, za toho, který byl mrtev a žije navěky. Díky za to, že má klíče smrti i hrobu Že má klíče, které mohou do podsvětí zamknout to zlé a falešné, co tam patří. Díky za to, že má klíče, které nám zároveň odkrývají a odmykají náš život – a budoucnost pro nás.   Amén.

bratr farář Jaroslav Fér