Páginas vistas en total

domingo, noviembre 20, 2016

NEDĚLNÍ SLOVO - PALABRA DEL DOMINGO


ČÁSLAV 30.11.2016

Bez obvinění...

1. list Janův 3:18-24
Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.   V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce,  ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu;oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí.A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal.Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.

J.P.Sarte (jeden z nejpronikavějších literátů a filosofů druhé poloviny 20.století): napsal divadelní hru... jejíž původní název je: "Huis close". Zavřené dveře. Překládá se spíš: S vyloučením veřejnosti. Nebo taky: Uzavřená společnost.

Celý děj se odehrává v jedné místnosti, zavřené zvenku, takže vlastně v cele... Sem jsou uvedeni postupně muž a dvě ženy...
Od začátku visí ve vzduchu zvláštní napětí. Postupem doby vychází najevo, že tito lidé jsou po smrti a tohle že má být peklo.

To nic dalšího pro "peklo" už není potřeba? (Uzavřený prostor a lidé spolu...)? Zúčastnění se sami také prvně diví: spíš je tu zima, žádné ohně ani kotle, ani žádný personál. "Zůstaneme ti docela sami. Navždycky. Ale někdo tu chybí...Kat. To je jen úspora personálu, zákazníci se obslouží sami. Každý z nás je katem obou ostatních."

Co je tedy "peklo"?

Ti tři si navzájem vypráví svůj příběh. "Ať víme, s kým máme tu čest". Je slyšet příběh bezohledného muže, který zneužíval svou ženu; příběh ženy, která trápila druhé; ženy, která zabila dítě, které měla s milencem, a milenec pak zabil sebe.

Co je tedy to "peklo"?
Jeden druhému se stávají zrcadlem - nabízejí si to ("Udělám vám zrcátko" říká jedna žena té druhé), a jsou jím (i kdyby nechtěli)... Člověk je před zraky druhých, oni vidí mou tvář. Druzí ztělesňují obviňující "tribunál". Je peklo v tomhle, že druzí mě vidí a jsou mi otázkou, úšklebkem, obviněním a odsouzením a v tom všem nekonečnou trýzní?

Nestačím na to (na peklo) sám, to, co mi dělají druzí (tázavé, obviňující a soudící oči...) - to dělám přece i sám sobě? 

Nebo je peklo v tom, že člověk je "posedlý sám sebou"? "Nesnesu pomyšlení na to, že se nevidím. To bude peklo... Jak prázdné je zrcadlo, ve kterém nejsem". Nebylo by nakonec taky hrozné: nemít nic a nikoho, kdo by mi vracel můj obraz, ani ozvěnu... neznamenalo to pak být ztracený a marný?

Nebo co je to "pekelné"? Ta uzavřenost? Není to opravdu nakonec tohle?!: Že se mi odráží, zrcadlí, vrací jenom...(!) to, co jsem? Že jsem jen to, co jsem, co jsem byl...(Zní to divně?)

Několikrát se pokoušejí stáhnout se zpátky, "Každý půjdeme do svého rohu místnosti. A budeme mlčet. To není těžké... Budeme se snažit zapomenout na přítomnost druhých. Ale to se jim jaksi nedaří. "Nemůžu na vás zapomenout. Cítím vás tady všude".

"Nikdo z nás se nemůže zachránit sám. Buďto všichni  a nebo nikdo". Ale stejně si zůstávají vzdáleni... "Honíme se jako koně na kolotoči..." Co takhle se spojit aspoň dva. "Budu se na vás dívat a vy budete v mých očích zářit jako drahokam..." Ale to taky nejde: "Nesmysl, každý ví, že jsem vyhodila dítě z okna."
(A dál:) "Budeš mě milovat a budeš mi věřit?" Směšná otázka, budu tě mít stále na očích." (...!) "Mluvil jsem o jiné důvěře. Musíš mi důvěřovat." "Ale já nemám žádnou důvěru, abych ji mohla někomu dát. Lezeš mi hrozně na nervy. Musel jsi udělat něco hrozně špatného, že se pořád staráš o mou důvěru."
A k tomu je tam pořád ještě ten třetí, který žárlí. Ten zůstává a zírá na ně...
"Copak nebude nikdy noc?" "Nikdy." "Pořád na ně budeš vidět?" "Pořád." "Chápu, že jsem v pekle. Síra, hořící hranice, rožeň, to je k smíchu, peklo jsou ti druzí."

A co takhle se jich zbavit? To taky nejde. V jednu chvíli jakoby měli možnost "tu třetí" vyhodit ven. ale nakonec to muž vzdá. "Musím nad tebou vyhrát. Přesvědčit tě, že nejsem... (zbabělec)" Nemůže se jí zbavit, protože se před ní potřebuje obhájit.

Sice docela nakonec dojde k pokusu druhé zabít, ale oni stejně znovu "ožijí". Vzájemná trýzeň a sebetrýzeň je bez konce.

Vlastně zkusí i jinou možnost: "Známe se do naha. Potřebujete jen trochu dobré vůle. Litovat." Ani to jim nejde. Je zvláštní jak lítost jakoby byla "nepřijatelná", jakoby jen násobila vinu a ošklivost...

Co je tedy to "pekelné"? Obviňující tribunál druhých? Nebo můj vlastní? Uzavřenost, v které druhým neuniknu? Nebo "moje uzavřenost", to, že se mi odráží (jenom...!) to co jsem? Že mám i sám se sebou ten problém obvinění a bezcennosti? Co jsem udělal (byl), nemá kam odeznít, nikdo to "nezachytí", "nepřijme", (je to nepřijatelné), vrací se mi to znovu a znovu.
I když se v jednu chvíli vězení otevře, oni stejně neodejdou. (Není kam odejít?)

Navíc jsou stejní, jeden jako druhý.

Je poslední neděle církevního roku a hodí se zeptat po výhledu...Příští neděli je první adventní neděle. Chtěl jsem připomenout to, co říká vyznání "sestoupit do pekel." (které bylo vítězným, osvobozujícím sestoupením...):

V této uzavřené společnosti"... se objevil Jeden, na kterém se nezrcadlilo "jen to co byl"... Odrážel, zrcadlil Boha...
("Přiblížilo se Království Boží").
A druhým lidem nebyl tribunálem (Ani já tebe neodsuzuji")
A druzí mu sice zkusili být tribunálem (včetně odsouzení a popravy) Ale nebyli. To všechno je "podstata vzkříšení". A nejblíž tomu je "Láska."

Stačí "v uzavřené společnosti" Jeden takhle Jinak... Zkušenost s Ježíšem Kristem. To osvobodí, to prozáří... otevře a promění i peklo uzavřeného - jen sebe sama zrcadlícího světa.
I naše srdce tím může být tak překvapené, protože - osvobozeno od vlastní perspektivy, přestane odrážet sebe sama a sledovat svůj odraz, protože se ho dotkla "věčnost".

Pane, prosíme o Tvé království. O otevřenost, v které se neztrácíme, ale navzájem najdeme.

bratr farář Pavel Jun