Páginas vistas en total

domingo, abril 23, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO

23. dubna  2017 Čáslav

 INTROIT
„Nikdo není jako ty, Hospodine, jsi veliký a veliké je tvé jméno pro tvou bohatýrskou sílu. Kdo by se tě nebál, Králi pronárodů?
Úcta patří jenom tobě! Hospodin je Bůh pravý. On je Bůh živý a Král věčný.
On svou silou učinil zemi, svou moudrostí upevnil svět, svým rozumem napjal nebesa.“

MODLITBA
V Duchu a v pravdě se modleme:
Pane Bože, ty jsi nám dal život. Utvořil jsi nás s láskou a pečlivostí jako hrnčíř vytváří vázy, džbány a hrníčky.
Dal jsi nám tvar i obsah. Dal jsi nám náplň i smysl.
Stále o nás pečuješ. Dej ať na to ve svých životech pamatujeme, že patříme Tobě, že pocházíme z tvé dílny.
Děkujeme ti za toto místo, za náš sbor, za náš kostel, že se tu můžeme potkat s našimi kamarády, spolu navzájem, zpívat, modlit se, sdílet své radosti i starosti. A prosíme žehnej nám. Amen.

ČTENÍ 
  Jr 1,1-10
  Jr 7,1-15 a 18,1-6

KÁZÁNÍ
Nedaleko Jeruzaléma v malém městečku Anatót žil kněz Chilkijáš. Měl syna Jeremjáše. Byl to ještě mladík, ale zajímalo ho všechno, co se dělo kolem, i co se dělo kdysi dávno.
Jednoho dne Jeremiáš ležel pod vysokým stromem, koukal skrz větve na mraky, najednou se přihnal jeden velký šedý mrak, který požíral malé bílé beránky. Jeremiáš se vylekal. Kdoví co ho v životě čeká? Kdoví čeho se dožije? Vždyť severní izraelské království dobyli Asyřani, všechny obyvatele odvlekli do zajetí a co když se takový mrak valí i na naše judské království?
Co když nás Hospodin opustil? Hlava se mu ze všeho zatočila a v tom najednou jakoby slyšel volat svoje jméno: „Jeremiáši.“ „Kdo jsi? Jak to že mě znáš jménem?“ „Jeremiáši, já tě znám déle než si myslíš. Znal jsem tě ještě dřív než jsem tě vytvořil v životě tvé matky, ještě dřív než ses narodil, posvětil jsem tě, vybral jsem si tě, abys hlásal moje slovo. Jsi prorok.“ Jeremiáš pochopil, že k němu mluví Hospodin, ale nepochopil, proč zrovna k němu: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, co bych říkal, nemám žádné zkušenosti, jsem obyčejný kluk.“
„To jsi, ale já budu s tebou. Nebudeš to mít lehké, protože slovo, které budeš hlásat bude tvrdé, bude to soud, lidem se to nebude líbit. Ale ty se jich neboj, Jeremiáši, strach je hrozná věc, člověka dokáže zotročit, já budu s tebou a vysvobodím tě.“
A najednou se Hospodin dotkl Jeremiášových úst a řekl:
„Vložil jsem ti do úst svá slova, Jeremiáši.“
Jeremiáš se zatřásl, ten šedivý mrak zastínil celou oblohu, ochladilo se, přeběhl mu mráz po zádech, jakoby mu meč projel tělem. Vstal a běžel ke svému otci. Řekl mu: „Otče, stalo se ke mně slovo Hospodinovo. Bůh se dotkl mých úst a vložil mi do nich svá slova. Jdu do Jeruzaléma, musím tam ohlásit Boží slovo.“
Jeremiáš si stoupl přímo do chrámových vrat. Chrám byl krásný a vznešený, jeho věž sahala hodně vysoko. Ale byl to jenom chrám, jenom kameny. Lidé jakoby zapomněli, komu ten Chrám patří. Pro koho postavili ty krásné sloupy? Pro koho vystavěli vysokou věž? Pro koho  vyřezali nádherný stůl? Zapomněli, že to vše udělali kvůli Bohu, že do Chrámu chodí poslouchat, co jim Pán Bůh říká. Jeremiášovi to bylo líto. Díval se na všechno to hemžení kolem, jak lidé tahají zvířata k oběti, jak se chvástají, jaký mají krásný chrám a pak za rohem plivnou do tváře bezdomovci a na vdovu se dívají skrz prsty. Jeremiáš si stoupl přímo do chrámových vrat, aby ho nikdo nemohl minout a začal zastavovat poutníky, kteří tudy procházeli a vedli býčky k oběti. Varoval je, že nestačí přijít na bohoslužbu, že je potřeba přemýšlet o svém životě, napravit svojí cestu, svoje skutky, nestačí hodit pár stříbrňáků do chrámové pokladny, je důležité postarat se o bezdomovce, uprchlíky, opuštěné děti. Jeremiáš nabádal lidi, aby přemýšleli, co od nich Bůh žádá. Ale oni jen v lepším případě mávli rukou a rozchechtali se, v horším případě šlápli Jeremiášovi na nohu, strčili do něj nebo křičeli, ať si jde po svých a nepřekáží ve vstupu do svatyně. Občas někdo zahulákal: „Copak nic neděláme? Pravidelně chodíme do Chrámu, přispíváme na něj, staráme se o něj.
Co dělají ostatní?“
Jindy si Jeremiáš stoupl na náměstí. Zastavoval učence, politiky, kněze. Varoval, že se Bůh hněvá na svůj lid. Naléhal, aby se všude začal dodržovat Zákon, jinak přijde trest. Ukazoval k severu, tam byla taky krásná svatyně, kde dal Hospodin zpočátku přebývat svému jménu, a podívejte se, jak s tou svatyní kvůli nevěrnosti izraelského lidu naložil, skončila v popelu.
To samé se stane i vám. Ale oni jen mávli rukou, smáli se, nevěřili tomu. „My jsme přece Hospodinův lid. On má jenom nás, on se bez nás neobejde.“
Jeremiáš kázal, varoval, naléhal, ale lidé byli jako hluší. Jeremiáš stál na náměstích, na nárožích, na ulicích a volal: „Slyšte hlas!“ Ale lidem to bylo jedno. Jeremiáš se kvůli tomu trápil, děsil se toho, co přijde. Procházel uličkami, hroužil se do jejich spleti až se zastavil u hrnčířské dílny. Řemeslník seděl u hrnčířského kruhu. Vyráběl jakousi nádobu, veliký džbán.
Jeremiáš se nemohl od té podívané odtrhnout, sledoval toho hrnčíře tiše celé hodiny, byla to krása, dokonalá souhra pohybů, úplný koncert. Rukama nabíral z necek vlhkou hlínu, rukama ji hnětl a jemně tvaroval. Bylo vidět, že zná svou práci a z té nevzhledné hroudy hlíny mu pod rukama pomalu vznikal krásný džbán! Z beztvaré hlíny pomalu vyrůstá džbán, mísa, ozdobný pohár nebo hrnec. Každý hrnčířův výrobek je něčím jedinečný a krásný. Hotový zázrak, jako při stvoření. „Takhle nějak tvořil Bůh člověka,“ šeptal Jeremiáš. „Takhle ho s láskou a trpělivostí tvaroval, vdechl mu život, smysl, náplň. Takhle nějak s láskou tvaroval svůj lid na poušti, pečoval o něho, dal mu Zákon,přikázání, svobodu, manu. Takhle nějak Boží láska znovu tvoří a hněte mě, aby můj život nebyl marný a zbytečný.“ Ještě jedno zakroužení kruhu, ještě jeden pohyb, a krásný džbán bude hotov. Jeremiáš se na tu chvíli těšil. Ale najednou se do té dokonalé harmonie ozvalo hrnčířovo jadrné zaklení. Při posledním pohybu se totiž nádoba zkřivila a džbán se zbortil. Tolik krásy a vše je pryč. Zase ta nevzhledná hrouda hlíny. Hrnčíř začal znovu, rychle zpracoval to, co bylo ještě před chvílí džbánem, a dal hlíně nový tvar. Zanedlouho stála na stole pěkná mísa. Byla krásná.
Ale Jeremiáš se s tím nějak nemohl smířit.
Cestou domů přemýšlel. „Bůh se bez nás neobejde,“ říkají lidé na ulicích, ale to je pěkně sebevědomá blbost. Vždyť hrnčíř se taky obejde bez džbánu, zvlášť když je to pokřivený a nepovedený džbán. K čemu by takový džbán byl? Zakleje, ale jede dál – klidně změní svůj plán a začne znovu, dobře džbán se nepovedl, tak z toho bude mísa. A stejně tak Bůh…“ Jeremiáš se tomu musel smát, když si představil hliněnou nádobu, jak říká hrnčíři: „nemůžeš mě přece zničit, jsem pro tebe důležitá“, ale proč by nemohl? Zvlášť když je ta nádoba křivá… My lidé jsme jenom materiál v Božích rukou, a chtěli bychom, aby nás náš božský hrnčíř poslouchal, to nemůže dopadnout dobře,“ pomyslel si Jeremiáš a šel si zase stoupnout do chrámových vrat.
Poutníci proudili dovnitř a vedli s sebou býčky k oběti. Jeremiáš volal a skvělá akustika nesla jeho hlas po celém chrámovém nádvoří: „Chrám, do kterého jdete, bude zbořen! A právě tak i toto město Jeruzalém. Přijdou nepřátelé a všechno zničí.
Bůh vás varoval, a vy jste ho neposlouchali, proto se to stane.“ Poutníci vypadali naštvaně. „Co to říkáš,“ vykřikl někdo,
„vždyť je to Boží Chrám, a my jsme jeho lid!“
Jeremiáš si vzpomněl na svůj zážitek v hrnčířské dílně: „Nemyslete si, že Bůh jedná podle nás, že hraje podle našich not. Jsme v jeho rukou,“ řekl Jeremiáš.„Jsme jako hlína v rukou hrnčíře. Chrám bude zbořen, abychom si to uvědomili. Bůh změnil jednoduše svůj plán.“
Byl to náročný den. Jeremiáš si uvědomil, že Bůh k němu mluví všude, na každém rohu má pro něho nějaký vzkaz – podívá se na oblohu a mraky k němu promlouvají, podívá se na rozkvetlé stromy a vidí v nich poselství o naději, zastaví se u hrnčíře a dojde mu, že jsme jen hlína a Bůh si se svou hlínou může dělat, co chce. Kéž by to viděli i ostatní!
Nakonec zmožen svými myšlenkami Jeremiáš usnul a zdál se mu zvláštní sen. Stalo se v něm to, co Jeremiáš viděl v domě hrnčířově. Pán Bůh své dílo nechal zničit. Chrám byl zbořen. Všichni Judejci byli odvlečeni do babylónského zajetí. Tam sedávali u vod babylónských, plakali, vzpomínali na časy, kdy byl Bůh blízko, skládali písně, zapisovali dávné příběhy, modlili se k Bohu. Pochopili, že pravá bohoslužba je v srdci a ne v chrámu, v srdci se musí odehrát změna člověka, aby až z chrámu vyjde, byl proměněn a všímal si těch, kdo čekají na jeho lásku, na jeho pomoc, na jeho úsměv. Jinak je bohoslužba prázdná a k ničemu. Pak se najednou Jeremiáš ocitl v nějakém chrámu, který jaktěživ neviděl, všude byly regály a v nich datle, víno, čočka byla zavřena v sáčcích, všude se tlačili poutníci s vozíky na čtyřech kolečkách, spěchali, strkali do sebe, v očích měli prázdno a najednou tam viděl sebe, jak se snaží dostat do dveří, které se sami otevíraly a zavíraly. Viděl tam sebe, jak volá: „Jsme jako hlína v Božích dlaních, které jsou jemné a plné citu. Nechte se tvarovat Božím slovem, láskou a soucitem. Nechte se měnit a utvářet. Nebuďte hotoví. Dívejte se i na to, co nechcete vidět. Poslouchejte i to, co nechcete slyšet. Uvěřte Bohu a on z vás udělá krásnou nádobu! Dostanete náplň a smysl!“
Lidé kolem proudili, ťukali si na čelo, jen občas se někdo zastavil. V tom se Jeremiáš probudil.


Díky, Bože, že s námi, s takovým materiálem, stále znovu začínáš a máš víc trpělivosti než všichni hrnčíři dohromady. Prosíme, abychom Tvé Slovo přijímali se stejnou pokorou a poslušností, jako když se hlína podrobí hrnčířovým dlaním. Prosíme, formuj nás, povzbuzuj a napomínej neustále - svým slovem, vším, co slyšíme v bibli i tím, co nám říkáš skrze naše bližní. Amen.

sestra farářka Drahomíra Dušková-Havlíčková
  

No hay comentarios: