Páginas vistas en total

lunes, abril 17, 2017

Velikonoční pondělí

Velikonoční pondělí

Biblické čtení: Jan 20,1-10          Introit: Jan 15,13          Suspirium: Deuteronomium 21,22n
Text kázání: 1.Korintským 1,18-25

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.

Pro toho, kdo slaví velikonoce jako svátky jara, je slovo o kříži i dnes bláznovstvím a nesmyslem stejně jako před dvěma tisíciletími. Ale jak pro nás? Když si promítneme scénu na Golgotě – masivní kříž, popravčí nástroj Římanů, a na něm už jen torzo, které zůstalo z živého Ježíšova těla. Vždyť to je konec a zmar života. Kdežto i my sami dnes dáváme přednost dobrému, krásnému, zajištěnému životu – bez problémů, i bez migrantů.
Tak to hodnotili i ti Řekové, o kterých mluví apoštol Pavel. Slovo o kříži je prostě skandál a pohoršení. A člověk pověšený na kříž, naražený na kůl, takový člověk je prokletý i v pohledu Starého zákona. Takový prostě nemůže aspirovat na titul Mesiáš – to není Kristus. Tak to odtud vyvozují židé dodnes.
Ale dobře, my křesťané, Kristovi následovníci, my sázíme na jeho kříž. Nám je slovo o kříži přece mocí Boží – vždyť jdeme ke spáse. Ale: nevyznáváme kříž jen jako symbol? Nevěříme jen slepě? Protože jsme to tak převzali jako tradici? Neupínáme se na kříž jen docela až bezmyšlenkovitě – až jakoby smířeně s tím, že utrpení je nutně součástí jak našeho života, tak i naší víry? V takovém určitém vnitřním rozdvojení – v rozpolcenosti víry a všedního života? Když dáváme přednost hodnotnému a bohatému životu. Nemáme kříž jen jakoby zákrytné znamení, které nás chrání před náporem světa? A my nejsme na cestě k záhubě – nemůžeme být, když přece věříme?
Není to tak? Nebo jak jinak nám je tedy slovo o kříži mocí Boží? Čím nám je – v čem nám je posilou? Silou pro život a pro naši víru – pro naši přítomnost a pro naši budoucnost? Ale v Ježíšově životě přece nestojí kříž osamoceně. Patří do něho jako jedna jeho složka. Je součástí Ježíšova životního příběhu. Ten příběh začíná v Betlémě, kde se Bůh tak rozhodně a velice sklonil k nám. Je to příběh evangelia, kde Ježíš jde za druhými – a spolu s nimi. Jde za bohatými stejně jako za chudými. Jde za Židy i za Samařany. Aby jim ukázal směr k životu, který je hodnotný a bohatý – protože se neuzavírá do sebe.
Ano, svým způsobem je kříž cílem jeho životního příběhu. Tak to vyjádřil Kurt Marti: ´Ne, Egypt není cílem útěku. Dítě se zachrání pro tvrdší dny. Cílem útěku je kříž´. Kříž Kristův má v tom jeho působení mezi lidmi a pro ně, od Betléma až na Golgotu, svou předehru. Ale Kristův kříž má i svou dohru – velikonoční jitro vzkříšení. A to otevírá nadějnou cestu dál – otevírá naši budoucnost.
A tak takhle “kážeme Krista ukřižovaného“ – s tou předehrou i s tou dohrou: S útěkem do Egypta pod hrozbou smrti z mečů Herodových vojáků. Ale i s tou dohrou – s nadějeplnou skutečností velikonočního jitra. Kristův kříž není osamělý bod. Je to součást jeho životní cesty. A ještě víc – Kristův kříž je součástí Boží cesty a Božího plánu, který s námi Bůh má, který má Bůh pro nás.
Kříž je svým způsobem cílem Ježíšova života. Ale není to osudová nutnost, i když známe, co Ježíš říká: Že Syn člověka musí jít do Jeruzaléma – a trpět a být zabit. To ale není předpověď tvrdého životního osudu, ani se tak Ježíš nesklání před tvrdým, nutným rozhodnutím nebeského Otce. Tahle cesta zacílená ke kříži, ta je vlastně dovršením jeho lásky k druhým: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Slovo kříže, které kážeme, věříme, vyznáváme – tím slovem vyslovujeme a tak dosvědčujeme tu Ježíšovu lásku k druhým. Ano, kříž je pohoršením, skandálem, bláznovstvím. A přece tady začíná naše víra – v té tvrdosti a v té moci, která ukončuje, která chce ukončit, jeho život. V opuštěnosti, v ohrožení, v pochybnostech, že je konec. Tady začíná, vzniká, rodí se naše víra. Přesto všechno – a právě proto.
Kříž, na němž skonal slávy král, je lidským koncem. Ale není to konec z Boží strany. Protože na Golgotě byl Bůh při tom – Ježíš nezůstal opuštěn. A víc Bůh tam byl na kříži při tom nejen nějak vnějšně – tam nahoře. Bůh tam byl při Ježíši věrně právě i tam dole – jakoby zevnitř. Bůh sám byl ten postižený, spolutrpící a spoluzápasící.
A proto je to kříž, na kterém skonal slávy král. A proto není kříž znamením zlořečení a zmaru, ale je dokladem, průkazem Boží věrnosti. Kříž, který nám září v temnotách – v problémech našeho životního příběhu.
Lidské zhroucení se stává přelomem: Bůh není lhostejný k osudu svého Syna – a tak není lhostejný ani k našemu osudu. Láska, která provází Ježíšovo působení a která je náplní jeho životního příběhu, ta se stává základem naší víry. Láska, která je s Ježíšem ukřižována, přece přemáhá lidské zlo, nepřátelství i smrt.
Boží věrnost a láska zakládá a tvoří naši víru, je naší nadějí. Je vítězstvím, které přemáhá svět. A událost kříže – ta je částí už našeho života, je kusem našeho životního osobního příběhu. Podílíme se – máme podíl na Boží lásce. I sami jsme se svými tolika různými kříži, problémy a pochybnostmi strženi, strháváni do toho velikého Božího plánu, který však nutně zahrnuje i Kristův Golgotský kříž.
Na Golgotě jde i o nás – o náš život a o naši budoucnost. Tam se rozevřela – a z Kristova kříže se nám přes vzkříšení otevírá – budoucnost. Bůh je s námi – tady a dnes, v našem životě. Všude tam, kde odpovídáme na Kristovu lásku – svou vírou i svým jednáním, svou láskou i nasazením pro druhé, pro ty potřebné nejmenší Ježíšovy bratry a sestry.
Jakož ta Kristova láska, to na žádný způsob není láska k moci – záliba zalíbit se a prosadit se. Kristova láska, která ho logicky – v Boží logice – dovedla na kříž, je propojená s Boží láskou, která ho provázela i na kříž. To je moc lásky. A ta moc, síla, schopnost lásky – ta otevřela a otevírá nový život, když Bůh vzkřísil milovaného Syna. Tak “kážeme Krista ukřižovaného“.  Amén.

Díky, Pane Bože náš, za slovo o kříži, kterým nás provázíš a ujišťuješ, že jsi s námi a že nás provázíš ty sám. Stejně jako´s provázel na kříž svého Syna, tak jdeš i s námi a dáváš nám sílu nést svoje kříže a nést a přinášet lásku do svého života a do našich vztahů.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

No hay comentarios: