Páginas vistas en total

domingo, enero 01, 2017

NEDĚLNÍ SLOVO - NOVOROČNÍ SLOVO

1. po Vánocích / Nový rok 2017

Biblické čtení: Lukáš 2,21-38 Introit: 2K 5,17n
Text kázání: Izajáš 43,16-28

Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže , že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot. „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ „Nebyl jsem to já, koho jsi vzýval, Jákobe, kvůli mně ses neobtěžoval, Izraeli! Své jehňátko v oběť zápalnou jsi pro mne nepřivedl, nectil jsi mě svými obětními hody. Nenutil jsem tě sloužit mi obětními dary, ani kadidlem jsem tě neobtěžoval. Vonné koření jsi mi za stříbro nenakoupil, tukem svých obětí jsi mě neobčerstvil. Jenom svými hříchy chtěls mě nutit k službě, svými nepravostmi jsi mě obtěžoval. Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžem se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. Tvůj otec byl první, který zhřešil, tvoji mluvčí mi byli nevěrní. Správce svatyně jsem zbavil posvěcení, Jákoba jsem vydal klatbě, Izraele zhanobení.“


Když prorok zvaný druhý Izajáš tohle všechno pověděl, byl Izrael v nedobré a nelehké situaci. V docela pěkné lapálii – v babylonském zajetí. Násilná deportace a před tím zničení Hospodinova chrámu v Jeruzalémě – to měli Izraelci za sebou. A před sebou? Život určovaný jinými normami než dříve, odlišným pohledem a jiným přístupem k tomu, jak žít, na čem se orientovat, čemu a komu věřit, nač se zaměřit a čemu dát přednost.
Prorok přitom v téhle situaci odkazuje na situaci jinou, ale obdobně nelehkou, ba krutou. Na egyptské otroctví. To ukončila Hospodinova záchrana – vyvedení napříč mořem a hřmícími masami vod. To Hospodin “razil tehdy cestu mořem a dravými vodami stezku“ – A teď je před Izraelci nová obnova: Návrat z Babylona, konec zajetí. Nový začátek, nový výhled – zase se to roztočí k dobrému. Nějak podobně jako s novým rokem?
Ne, žádné opakování vysvobození – žádné opakované vysvobození. Ale! – něco nového. Něco nového, co vždy – ale právě i teď – stojí na Boží přízni a na jeho milosrdenství: Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžem se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn (43,25n). Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nepravosti a na tvé hříchy nevzpomenu.
A právě proto – nevzpomínejte na to, co bylo dřív. Nepřemítejte o minulosti. Nepřemýšlejte ani o tom, čím zlým jste prošli. Ale nepřemýšlejte ani o tom dobrém a povzbudivém, co máte za sebou. Já vás dobře znám, moji milí – vzkazuje Hospodin. Jakmile se z toho zlého dostanete, hned jak se z toho jen trochu otřepete, hned si žijete zas podle svého.
A naopak – když si vzpomenete na dobu prosperity a slávy, tak vás to pak - v období tlaku a viditelného ústupu ze slávy – jen sráží a přináší pesimismus a nejistotu a obavy.
Znám vás dobře. – Zná nás dobře. Nebo že by opravdu v té jakoby slavnější minulosti bylo něco, na čem se dá teď orientovat – něco, oč by bylo možné se opřít?
Těm v babylonském zajetí to Hospodinův prorok jasně postaví před oči: Tvůj otec byl první, který zhřešil. Tvůj otec Jákob. A tvoji mluvčí mi byli nevěrní – ať kněží, ať proroci.
Že by to s námi bylo jinak? S námi dnes – a s generacemi našich předků? To izajášovské platí i tady – mezi námi. I ti nejlepší evangeličtí a křesťanští čeští Boží svědkové v uplynulých generacích na tom byli obdobně jako praotec Jákob: Žili v napětí jasné a nadějné víry – a zároveň přitom naráželi a padali a hřešili.
Jestli je oč se opřít, potom jde právě o to, že o tu svou minulost – sborovou, církevní ani národní – že o to, co máme za sebou, že o to se opřít nelze. A tak opravdu: Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.
Tudy cesta dál a dopředu nevede. Naše budoucnost nezávisí na naší minulosti. Totiž – svou minulost si neseme v sobě. Ale naše minulost nemusí určovat naši budoucnost: Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?
Nevíme o tom něco? Budoucnost se tady z nedosažitelné, nedohledné dálky přibližuje na dosah. A je už teď možné žít s tím, co teprve nastane. Prozařuje tady průhled k něčemu, co nás dostihuje: “Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, které bude zjevením všem lidem ...“ (Lukáš 2,30nn). Tak to zažívá a vyznává Simeon v chrámu, kam Josef a Marie přinášejí Ježíše, když byl čas pro jeho obřízku.
Mé oči viděly tvé spasení – světlo zjevující se a prozařující pro všechny. To nás dostihuje stejně Simeona. Dostihuje nás naše budoucnost, nikoli minulost. Na to, co bylo dřív, nevzpomínejte. Nebo snad lépe: Nevzpomínejte s nostalgií, ale zkuste si z toho vzít poučení. Vždyť raší to něco nové. O tom přece víme. “Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co nám ani na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9).
K přípravě toho nového patří obnova. Dostat se z toho dosavadního, z toho starého. Psychologové a vůbec ti, kdo se zabývají lidskou duší, vědí, že je potřeba katarze – očištění, pročištění v myšlení a vztazích. Známe se i my, jak nás hřích a naše viny svazují. Čím se lze ospravedlnit? Vyznat a vyslovit to, co mě trápí. Pojmenovat svou minulost. Vzít si z ní poučení – a tím z ní vyjít. Přijmout odpuštění, rozhřešení – a: novou příležitost.
Já, já sám vymažu – kvůli sobě – tvoje nevěrnosti. Tady se otevírá to nové – nová příležitost, pro co žít a jak žít. Tady se otevírá budoucnost, když se daří zbavovat se tíhy minulosti: Jak té tíhy, která zatěžuje naše vztahy hříchem a vinou. Tak té tíhy, která naše vztahy zatěžuje minulou prý slávou. A proto teď obavami v přítomnosti – obavami ze změny klimatu, z migrační krize, kvůli názorům, které rozdvojují naši společnost, i zase strachem z terorismu.
To všechno nás tíží, dokud se tím necháváme ovlivňovat. Ale do naší budoucnosti už minulost nemusí vstupovat, ani naše přítomnost. Vyznáním vin – a odpuštěním a vymazáním toho starého s jeho poslední naléhavostí – v tom se i pro nás otevírá a raší něco docela nového.
To, co smíme pojmenovat spolu se Simeonem, když držel na loktech osmidenního Ježíše. Veliké Boží odpuštění a spasení: Minulost není tím rozhodujícím. To rozhodující je před námi – a spolu s námi. Budoucnost, která nás dostihuje a zastihuje už teď – a tady – v naší současnosti.
Hle, činím něco docela nového – a už to raší. O tom už přece víte! “Mé oči viděly tvé spasení“. Důležité je, že to nové – to izajášovsky nové – i to nové, co začalo v betlémském ústraní ve stáji a co poznal a vyznal Simeon – prostě to nové, co za námi přichází z Boží strany – to tady raší pro nás a kvůli nám.
Kvůli sobě já sám vymažu všechny tvoje nevěrnosti a hříchy. Zato kvůli tobě činím něco docela nového – a už to raší.  Amén.



Díky, Hospodine, milosrdný a spravedlivý Pane Bože náš – díky za tvoje slovo, že kvůli sobě zahlazuješ naše nepravosti a provinění. Díky za to, že právě kvůli nám přichází z tvé strany vždy nová příležitost. To, co vyrašilo už za Izajáše a co přišlo v Ježíši Kristu, to za námi přichází jako veliká podpora a síla našeho života. A přináší vzpruhu a inspiraci pro každý náš nový den, pro každý nový úsek našeho života – i v tomto nastávajícím novém roce.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér