Páginas vistas en total

viernes, abril 14, 2017

VELKOPÁTEČNÍ KÁZÁNÍ

14. dubna 2017  Velkopáteční bohoslužby 

POZDRAV
V tuto ranní hodinu se scházíme, abychom si připomněli Ježíšovo ukřižování na místě zvaném Golgota:
„Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme. Bylo devět hodin, když ho ukřižovali.“  

 MODLITBA

Ve stínu kříže a ve světle vzkříšení se modleme:
Pane Ježíši Kriste, ty jsi pšeničné zrno, které padlo do země a zemřelo, abychom my měli život. A přitom jsme to byli my, lidé, kteří jsme tě strčili na kříž.
My jsme tě opustili. My jsme tě zradili. My jsme tě vydali. My jsme se tvářili jakoby nic.
My jsme šli raději domů a zavřeli za sebou dveře.
My všichni máme podíl na tvé smrti, protože my všichni žijeme z tvé milosti.
Prosíme tě, dej nám proniknout do smyslu velikonoc, aby se nám staly světlem, aby v nás nezůstal jen smutek, ale naopak – otevři nám oči pro perspektivu tvé moci lásky, která učí vidět i skrze stíny bolesti a smrti. Amen.

1. ČTENÍ Lk 24, 25 - 26
Do dnešních velkopátečních bohoslužeb nám jako první zazní slovo vzkříšeného Krista
„Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu,
co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“

Jak jsme nechápaví! Je nám těžké uvěřit. Je nám těžké pochopit. Proč visí spravedlivý na kříži mezi zločinci?
Co provedl? Podle kterého paragrafu byl souzen?
Podle kterého zákona shledán vinným? 

Je nám těžké uvěřit, že Ježíš, který všem pomáhal, uzdravoval nemocné na těle i na duši, odpouštěl a propouštěl v pokoji, teď bezbranně visí na kříži – sám, všemi opuštěn, zrazen, zapřen, vysmíván.

Je nám těžké uvěřit, že spravedliví a hodní lidé to často odskáčou, dostanou se do pasti zákona a nakonec oběť jde do vězení místo útočníka, který se z toho vyseká díky vlivným známým anebo náladě davu.
Je nám těžké uvěřit, že dav si raději vyžádal zločince Barabáše než Spasitele Ježíše. A tak je to v každé době. Dobro, pravda a láska jsou křižovány a zdá se, že zlo má navrch, ale díky Bohu je tu ten třetí den, který přináší vítězství.
Dnes jsme nechápaví, tváři v tvář smrti je náš rozum v koncích, ale třetího dne, v neděli pochopíme!
Ježíš nás, své učedníky na svou smrt i vzkříšení třikrát připravoval. Jenže na smrt se nedá připravit – ani na cizí ani na tu vlastní, i když s ní nějak počítáme a snažíme se s ní smířit. Vždycky nás zaskočí. Zaskočila nás i u Ježíše, protože právě s ním jsme si spojovali veliké věci, mesiášský věk, království Boží, kde už smrti nebude.
A teď tu stojíme u jeho kříže a chce se nám brečet nad bezmocností toho krále, kterého jsme minulou neděli vítali.
A chce se nám utéct, abychom se nemuseli stydět před ostatními za naší víru v člověka, který to dotáhl jen na kříž nebo až na kříž? To záleží z jakého pohledu se díváme.


1. ČTENÍ  předpověď utrpení Mk 8,27-33

„Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: "Za koho mě lidé pokládají?"
Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků."
Zeptal se jich: "A za koho mne pokládáte vy?"
Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš."
I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"

Za koho mě lidé pokládají? A za koho mne pokládáte vy?
Petr to vystihl tak přesně, Mesiáš. „Ty jsi Mesiáš“.
Ale co tím vlastně myslel? Jak si Petr Mesiáše představoval a s čím si ho spojoval?
S čím si ho spojujeme my?
Ježíš je začal učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnes vstát. Ježíš o tom, co ho na jeho cestě čeká, mluví zcela otevřeně.
Trpící Mesiáš, zavržený a zbitý, takový obraz Mesiáše se Petrovi nelíbí, vnitřně to s ním lomcuje, všechno se v něm vzpírá, možná ani neslyší, že po třech dnech tento Mesiáš vstane. Petr to nechce poslouchat a tak si bere Ježíše stranou a kárá ho jako malého kluka. Petr nechce slyšet o tom, že by Bůh spasil člověka skrze kříž, skrze ponížení a utrpení, skrze naprostou vydanost a bezbrannost.
Ale Ježíš ví, jaká je cesta lásky, ví, že vede na kříž a tak pokárá Petra stejnými slovy jako na začátku své cesty Pokušitele na poušti: „Jdi mi z cesty satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Jdi za mě, Petře, následuj mě, ale nestav se do cesty spasení, ty přemýšlíš jako člověk, ne jako Bůh.

Ty bys chtěl, aby láska převálcovala svět, aby vzala vládu pevně do svých rukou, aby silou dobila srdce člověka, ale Bůh chce najít cestu k člověku skrze slabost a bezbrannost, chce se zcela ponížit a vydat, aby člověk pochopil a zažil naprostou Boží lásku, která neváhá dát svého Syna za oběť.
To je evangelium velkého pátku: Trpící Mesiáš, to je Imannuel, Bůh s námi, Bůh v naší bolesti, v našem trápení, v naší únavě, v naší radosti, v našem strachu a úzkosti a nakonec i v naší smrti.
To všechno Bůh skrze svého Syna zažil, a proto si už nikdo z nás nemůže říct: „Bůh? Ten si sedí někde na nebi, co ten ví o mém trápení? Ten si neumí představit, jak mizerně mi je. Tak proč bych mu měl věřit?“
Náš Bůh je v tom všem s námi, a proto mu můžeme věřit a spoléhat na jeho pomoc.

2. ČTENÍ  předpověď utrpení Mk 9,30-32

 „Když odtamtud vyšli, procházeli Galileou; Ježíš však nechtěl, aby se o tom vědělo, neboť učil své učedníky a říkal jim: "Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“
Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat.

Ježíš chce připravit své učedníky na to, co ho čeká. Záleží mu na tom, aby pochopili, kam vede jeho cesta, co ho čeká v Jeruzalémě. Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho. Syn člověka je vydáván do oběhu, stává se předmětem a nemá nad tím moc. Bůh se vydává do rukou lidí, úplně napospas, zcela k dispozici. A co udělají lidé? Jak naloží s touto vydaností? Zabijí ho. Zabijí Ježíše, který je obrazem Boha živého. Vystrčí ho na dřevěném kříži za město, na místo zvané Golgota, což v překladu znamená „Lebka“. Vystrčí Boha ze svého středu na okraj, ze svého života na kříž. Ale až bude zabit, po třech dnech vstane.
Učedníci tomu slovu nerozuměli a báli se Ježíše zeptat. Dobře víme, že co člověk nechce slyšet, to neslyší, i kdyby mu to řvali do ucha. Učedníci mají rádi Ježíše, zažili s ním úžasné věci, věří jeho slovu a nechtějí poslouchat jeho učení o mučení, o utrpení, o smrti, nechtějí, aby to všechno skončilo.
Chtějí to ignorovat, chtějí žít v iluzi, nechtějí vidět pravdu.

Ale Ježíš ví, jak je důležité žít v pravdě a tak k nim mluví otevřeně, chce je na svou smrt připravit, chce se s nimi rozloučit, chce s nimi sdílet svou úzkost a strach, chce, aby s ním zůstali a bděli, aby se v hodině jeho smrti nelekli a neutekli.
Ale oni ho v tom nechávají sami, protože prostě nechtějí slyšet, že Ježíš je také slabý, zranitelný, křehký a smrtelný, že je také člověk. Mají strach, je jim to nepříjemné,nerozumí tomu, mysleli si, že Ježíš je Mesiáš. A bojí se ho zeptat. Vždyť Petr to jednou zkusil a Ježíš ho nazval satanem, tak raději budou hrát mrtvého brouka a tvářit se jako že se nic neděje a dohadovat se o tom, kdo je mezi nimi největší.
Staří lidé často mluví o smrti, že už brzy umřou, že už si je Pán Bůh brzy vezme k sobě a jejich blízcí to často nechtějí poslouchat a tak to zlehčují: „Ale babi, ty tady budeš ještě dalších padesát let“, ačkoliv babičce už táhne na osmdesát.
Lidé nevyléčitelně nemocní, lidé umírající často touží mluvit otevřeně, zkouší to se svými blízkými, ale oni jakoby nerozuměli, bojí se podívat pravdě do očí.
Je to takový náš lidský úhybný manévr, než abychom si přiznali, že smrt je opravdu za dveřmi, že ta nemoc je opravdu nevyléčitelná, raději hrajeme divadlo a necháme v tom naše nemocné a umírající samotné. Kvůli vlastnímu strachu a zbabělosti, jim nepomůžeme nést jejich strach a smutek, jejich hrůzu ze smrti. Kvůli vlastnímu strachu a zbabělosti propásneme možná ty nejdůležitější chvíle, kdy jsme si mohli s tím druhým říct, co hezkého jsme spolu v životě zažili a jak moc se máme rádi 

3. ČTENÍ  předpověď utrpení Mk 10,32-34

Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat:  "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech i vstane."

Ježíše to, co ho čeká, čím dál tím víc trápí, protože jsou už na cestě do Jeruzaléma, už se to všechno blíží a on si připadá tak sám. Nikdo s ním jeho trápení nechce sdílet. Všichni obrací jeho tvář od Jeruzaléma, od utrpení.
Ale Syn člověka musí hodně trpět. Všichni jsou zaraženi, bojí se. Utrpení už se vlamuje do jejich života, zatím o něm Ježíš jen mluví, ale už je tu s nimi, už na ně doléhá.
Ježíš vzal k sobě svých Dvanáct, své nejbližší. Už je neučí, ale mluví s nimi o tom, co ho má potkat. Jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou si ho přehazovat jako horký brambor – velekněz a celá rada ho vydají Pilátovi, Herodovi, pak zase Pilátovi a ten ho vydá, aby byl ukřižován.
To je úděl Syna člověka, bude vydán, odsouzen k smrti, posmíván, popliván, zbičován a zabit. To je úděl Boha, který se vydá ze svého svatého příbytku za člověkem.

Ale poslouchejme pořádně, už po třetí je tu řeč o třetím dnu – po třech dnech Syn člověka vstane, Bůh se vydá za svým Synem a vzkřísí ho z mrtvých. Ukáže nám, že smrtí vše nekončí, že smrt nemá poslední slovo, že spolu s Kristem budeme jednoho dne také vzkříšeni.

4. ČTENÍ Mk, 14,53- 15, 41

O čem Ježíš s učedníky na své cestě do Jeruzaléma rozmlouval, o čem je učil, na co se je snažil připravit, se naplnilo.
„Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť jest neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“

 

V E Č E Ř E   P Á N Ě

Blížily se velikonoční svátky, kdy židé slaví hod beránka. Ježíš věděl, že se blíží hodina jeho smrti a chtěl být se svými nejbližšími, se svými učedníky. Chtěl s nimi slavit poslední večeři. Seděli okolo stolu a Ježíš vzal chleba, lámal ho a podával ho svým učedníkům, vzal taky kalich a pili z něho všichni. Pil z něho i Jidáš, který Pána Ježíše zradil. Pil z něho i Petr, který Ježíše zapřel. Pili z něho všichni, kteří se po Ježíšově zatčení rozutekli. A pijeme z něho i my dnes při Večeři Páně a žijeme tak z Ježíšovy smrti pro nás. U stolu s námi sedí Pán,
chléb spásy bude podáván,
dnes pijem kalich poprvé,
rty namáčíme do krve,
jež zítra skane z jeho ran.

A je to pokrm života,
do konce světa bude brán,
nad smrt je Boží dobrota,
miláčkem Páně bude Jan
a Jidáš už je potrestán.
VYZNÁNÍ VIN
Ztišme se před Bohem v upřímnosti a se svým vyznáním:
Před tebou, Bože, vyznáváme svůj hřích.
Je-li to i vaše vyznání, připojte se k tomu slovem Vyznávám..

A přece před tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení.
Je-li to i vaše víra, připojte k tomu své Věřím..

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili.
K touze nechat proměnit své vztahy k druhým se můžete přiznat slovy Odpouštím, s pomocí Boží.

SLOVO MILOSTI
Kdokoli takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt Kristovu odpuštění hříchů. Dnes nám víc než kdykoli jindy zní slova: Vše je zakryto smrtí Kristovou.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.





POZDRAVENÍ POKOJE
Kristus nám přinesl pokoj a přál si, abychom pokoj šířili. A tak ho šiřme, už teď v našem společenství a podejme si s těmi, kteří nás obklopují ruku se slovy: Pokoj Tobě.

VYZNÁNÍ VÍRY
Svatá večeře Páně nás spojuje ve víře s křesťany všech časů a národů. Vyznejme svou víru slovy Apoštolského vyznání víry:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen

Epikléze:
Připomínáme si dílo a utrpení našeho Pána Ježíše Krista, spoléháme na jeho oběť a slavíme jeho památku, jak nám přikázal.
Pokorně tě prosíme, Bože, sešli svého svatého Ducha, aby posvětil nás i dary chleba a vína, které před tebe předkládáme. Amen.

AGNUS DEI
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hřích světa, daruj nám pokoj.

Tak jíme a pijeme na jeho památku a on, ukřižovaný a vzkříšený Pán vstupuje do našeho kruhu a říká: Pokoj vám.

Pojďte, vše je připraveno.

 Bože, dal jsi život Kristu, který zemřel za naše viny. V něm i nám otevíráš nový život.
V síle této naděje prosíme za ty, kdo jsou přemoženi zlem a bolestí.
Prosíme za rodiny zemřelých na Květnou neděli v Egyptě. Ať jsou jim blízko ti, kdo pomohou překonat zděšení a bolest.
Prosíme, rozlévej mocně naději evangelia, aby se nikde nemuseli lidé scházet k bohoslužbám ve strachu a úzkosti z toho, co je čeká.
Prosíme za křesťany, kteří jsou kdekoli na světě vězněni a pronásledování kvůli víře v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Posiluj je. Dávej odvahu a moudrost těm, kdo jim mohou pomoci.
Prosíme, svou milostí se dotýkej všech, kdo myslí a činí zle. Ať poznají ubohost svého jednání a přijmou krásnou moc lásky a naděje.

  sestra farářka Drahomíra Dušková-Havlíčková

TŘI HODINY ODPOLEDNE


Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. "Otče," zvolal, "do tvých rukou poroučím svého ducha." Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.
Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: "Dokonáno jest." Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.
Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.
Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.
Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. "Jistě to byl Syn Boží," řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli -- snad aby se jich zeptal -- zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány.
Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo.
Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy.
Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt...
Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi.
Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.
Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.
Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.
Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.
To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.
Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem.
Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.
Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.
Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.
Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

martes, abril 11, 2017

Pýcha nám říká...



Pýcha nám říká, že můžeme zvládnout sami situace života a uskutečňovat naše vlastní plány. První dva králové Izraele, Saul a David, ilustrují různé způsoby jak zacházet s pýchou (hrdostí, sebevědomím).

Vysoké mínění, které měl sám Saul o sobě vedlo k rozhodnutím, které byly v rozporu s přikázáním Pána. Například poté, co porazil Filištíny, král si myslel, že by měl vzít část válečné kořisti, i když mu Bůh řekl, aby to nedělal. Když ho Samuel konfrontoval, odpověděl, že jeho plán byl obětovat zvířata  Pánu (viz 1S 15:15). A viděl Bůh skrze jeho slov pýchu v srdci. Pokud náš egoismus ovládá naše myšlení, budeme hledat způsoby, jak neposlouchat Pána, a když se náš Pán bude ptát, budeme se snažit zdůvodnit naši neposlušnost, jako Saul.

David, druhý král Izraele, byl vybrán, zatímco Saul byl ještě na trůnu, ukázal ochotu čekat na Boha, než začne jeho panování. Snášel hněv, žárlivost a vražedné pokusy Saulovi, ale netoužil po pomstě. Ve skutečnosti  odmítl sednout na trůn, když měl příležitost. Nedovolil, aby hrdost ovládla jeho mysl. Později David zatoužil po ženě jiného muže a dopustil se cizoložství, ale když byl obviněn, jeho srdce se pokořilo a on činil pokání (2 S 12:13).

Aby nedošlo k pyšnému chování, musíme odmítnout jednat nezávisle na Pánu. Podobně jako David, měli bychom zvládnout egocentrismus a vyznat své hříchy Hospodinu, prostřednictvím Ježíše Krista. Davidovy hříchy byly odpuštěny. Saul však nikdy neuznal své chyby, a to vedlo k jeho pádu.

domingo, abril 09, 2017

Hněváte-li se, nehřešte!

 ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce 
Efezským 4:26

Zde nám apoštol Pavel dává pochopit, že zlobit se není hřích, protože někdy si nemůžeme pomoci, ale zůstat naštvaný,ano, to hřích je.

Bůh se také občas naštve, i my, kteří jsme stvořeni k jeho obrazu, se přirozeně někdy naštveme, ale Pánův hněv je pouze chvilkový (Žalm 30: 6a  neboť jeho hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život.) Podobně také my, když se zlobíme, musíme ( můžeme) se zlobit jen chvíli a nic víc... hněv by během dne měl zmizet z naší duše.

Když hněv přetrvá do druhého dne, stane se hořkostí a hořkost je hřích, která nás pomalu ničí, brání dosáhnout Boží milost v našich životech a také znečišťuje ty, kteří jsou kolem nás (Židům 12:15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé).