Páginas vistas en total

lunes, abril 02, 2018

PONDĚLNÍ SLOVO

Velikonoční pondělí – 2. dubna 2018

Biblické čtení: Marek 16,1-15 Suspirium: Efezským 2,6n
Text kázání: 1.Korintským 15,3n

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.

Velikonoční příběh Ježíše Krista všichni dobře známe. Mnohokrát jsme ho slyšeli. Kvůli němu jsme tady i dnes na Velikonoční pondělí znovu pohromadě. Ten příběh nás tady shromáždil.
To ale znamená, že ten příběh o ukřižování a vzkříšení Ježíše z Nazaréta není jen obyčejné vyprávění, něco jako povídka. Není to jen pouhá výpověď, která konstatuje: Ježíš byl ukřižován a třetího dne vzkříšen. Kdyby to tak bylo, tak bychom si to vyprávění mohli přečíst sami doma – v Bibli anebo třeba jen v dějepravě.
Ale ten příběh nás tady svedl dohromady. A není to ani jen tradice – že bychom sem přišli ze zvyku, už po několikáté během velikonočních dnů. A jistě v tom není ani obecná lidská touha oslavovat – radovat se, veselit se. To bychom také spíš dali přednost jiným možnostem. Třebaže – Velikonoční pondělí jako druhý den svátků slaví Kristova církev v tradici znásobené radosti z Kristova vzkříšení.
Příběh ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista je totiž opravdu víc než jen pouhé vyprávění a konstatování. Je to poselství – pro nás dohromady jako křesťany – jako společenství ve sboru a v církvi. A je to poselství i pro každého z nás. To poselství, tu zprávu jako první zachytila skupina žen zrána třetího dne po Ježíšově ukřižování na Golgotě. Potíž je v tom, že to poselství je zakódované.
Ano, je to poselství o vítězství života nad smrtí, o novotě života, o možnosti, která se tím i pro nás otevírá. Je to poselství o skutečnosti, která se rozevřela, když Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Jenomže – nikdo to nevidě, a nikdo to proto ani nemohl autenticky zachytit a dosvědčit.
Novozákonní svědkové totiž nepíší ani o nějakém triumfu vzkříšení. I když nápěv G.F.Händela a slova písně ´Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal´ zní tak radostně a opravdu triumfálně. To je ale píseň – v biblickém záznamu ovšem nic triumfálního neslyšíme. Nečteme – nemáme žádný popis toho, jak se pohřbené Ježíšovo tělo pohnulo – a jak vstal a vítězně vyšel z hrobu.
O ničem takovém novozákonní svědectví nemluví. Žádný takovýto přímý a doslovný důkaz nemáme k dispozici. A to je komplikace. Nebo to naopak je plus?
My dnes – naše současná generace slyšíme totiž právě spíš na jednoduché a jednoznačné skutečnosti, výpovědi, vztahy. Bez složitého kódu. Takže si velikonoční příběh o vzkříšení Ježíše Krista daleko raději převedeme na jednoduché a viditelné znovuoživení přírody, na vítězství jara nad zimou. Symbolicky třeba na batolící se kuřátko. Prostě – na vítězství života nad smrtí.
Jenomže ty ženy, které jako první narazí na velikonoční poselství, najdou jen prázdný hrob. A jediný, koho slyší, je andělská postava v bílém – Boží posel. A jeho neuvěřitelné sdělení: ´Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl ukřižován? Není tu, byl vzkříšen´.
Není tady, hrob je prázdný. To je první část toho kódu. Ten, kterého sem pohřbili, a to se stalo před zraky svědků – ten tady není. Jen prázdný hrob. To je ovšem jen negativní informace. Ale přece hodně vypovídá. Neboť prázdný hrob dosvědčuje: Vzkříšení není jen nějaký symbol k tomu – symbol o tom, že pravda a Otcova láska vítězí a zvítězí.
Prázdný hrob vypovídá: Kristovo vzkříšení nejsou jen pouhé vzpomínky, zážitky nebo docela jen představy učedníků. Prázdný hrob je dokladem: Vzkříšený Ježíš není jen duchovní a božská, jen nehmotná část Ježíšova těla. Je to nějak jinak. ´Není tu, byl vzkříšen´. Hrob je prázdný, Ježíš ho opravdu opustil. Ježíš vstal, byl vzkříšen. ´Hrobem on zůstal nespoután´.
Přitom ty ženy šly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo vonnými mastmi. Cestou mluví bezradně o tom, kdo jim odkulí kámen, kterým je hrob zaklopen. Vůbec nepočítají s tím, že Ježíš vstane. Kříž pro ně znamená absolutní konec.
Proto ten jejich úžas, zmatek a hrůza. ´Neděste se´ - tak to zní v prázdném hrobě – a z prázdného hrobu. Není už důvod děsit se tváří v tvář hrobu, smrti, ani ničemu zlému. ´Ten, který byl ukřižován, ten byl vzkříšen´. Toto evangelium, tato radostná zpráva navazuje na nejstarší křesťanské svědectví, jak ho slyšíme od Pavla v dopise do Korintu: ´Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem´.
To je ta druhá část kódu. Hrob, smrt, i každé zlo zůstává skutečností našeho života a našeho rozhodování. Ale nemá už svou poslední platnost. Všechno tady to ztrácí svou absolutní moc. Ten, který zemřel, který byl ukřižován, ten byl vzkříšen.
Tak to ženy slyší. Ale jsou stále bezradné, jako když před tím tápaly, kdože jim odvalí kámen. Představují ostatek církve, představují bezmocnou církev. Církev bezradnou tváří v tvář našemu současnému realistickému pohledu na všechny skutečnosti našeho života. Tváří v tvář našemu logickému jen uvažování, zvažování a odměřování zrníček pravdy. Tváří v tvář tak různorodému zlu.
A přece právě tyto bezmocné a bezradné ženy mají jít a ohlásit vzkříšení: ´Jděte, ohlaste to učedníkům´. To je směr evangelia: Obrací ženy z hrobu, obrací je od hrobu. Vede je dopředu, posílá je do pohybu za učedníky a k setkání s živým Ježíšem.
Takhle evangelium obrací i nás – od všeho toho, co nás sráží. Dává nám úkol, dostáváme pověření. Abychom neměli čas dávat se pořád děsit a hrozit se, co a jak s námi bude.
Ovšem je to i s námi tak jako se ženami u Ježíšova hrobu. Sami ze sebe na takový úkol nestačíme. Ženy ve strachu utekly a nikomu nic neřekly. Teprve když se Marie z Magdaly přímo setkala se Vzkříšeným, šla a oznámila to těm, kteří s ním bývali.
Tak to je – to je evangelium: poselství a cesta:Vyprávění o prázdném hrobu by bylo jen pouhou legendou, opravdu jen příběhem, který bychom si mohli přečíst v klidu doma sami. A který sám o sobě nic nedokazuje - a tak bychom nad ním jen v rozpacích mlčeli. A to tak dlouho, dokud nám vzkříšený Ježíš sám neotevře jeho smysl. On sám nás zprávou o prázdném hrobu staví před rozhodnutí: Uvěřit v Kristovo vítězství – nebo je odmítnout.
Rozhodnout se pro něho, to je velký dar, který nám Ježíš Kristus dává. Je to dar víry, která nespekuluje. Zato přijímá a bere si pro sebe ten úkol, který dostaly už ženy u hrobu a který má Kristova církev i dnes: ´Jděte do celého světa a ohlašujte evangelium celému stvoření´.
Toto rozhodnutí, to je třetí část kódu. Ježíšovým vzkříšením se naplňuje příběh celého jeho života, od Betléma až na Golgotu. Potvrzuje se pravdivost a smysl celého jeho životního zápasu. Otevírá se nám jeho smysl – Kristovo vzkříšení dosvědčuje vítězství Boží lásky, jeho věrnosti a příchylnosti.
Tím dostává smysl i náš život. A zároveň směr, nasměrování, zaměření. Cílem, koncem ani pro nás, stejně jako pro ženy ve velikonočním jitru, není hrob. Ten nacházejí ženy prázdný. Koncem není pomíjitelnost našeho lidského života.
Cílem je naplňovat život – své dny svědectvím o síle Boží lásky. Cílem je směr k naplňování hojnější spravedlnosti, ke které nás vybízí a posílá náš Pán.
Vždyť tohle je evangelium. K tomu nás otevírá ten trojitý kód: Ježíšův prázdný hrob, svědectví o Vzkříšeném a naše rozhodnutí jít za vzkříšeným Pánem a svědčit pro život proti smrti. To je evangelium, to je dobrá zpráva právě i pro nás také dnes: Otevřená možnost pro hodnotný život. K úsilí o spravedlnost a ve prospěch milosrdenství i každým docela drobným naším rozhodnutím.  Amén.

Díky, dobrý náš Bože, za tvou věrnost, kterou jsi ukázal při svém Synu, jehož jsi provedl utrpením přes smrt do vzkříšení. A kterého nám stavíš do cesty, aby zůstával osou našeho osobního příběhu a dodával nám sílu: Různým způsobem dosvědčovat evangelium jako velikou příležitost nadržovat životu a vnášet milosrdenství navzdory smrti a každému zlu.  Amén.

bratr farář Jaroslav Fér

domingo, enero 28, 2018

NEDĚLNÍ SLOVO

Septuagesima / neděle Devítník – 28. ledna 2018

Biblické čtení: 3. Mojžíšova 19,15-18 Suspirium: Žalm 139,21n
Text kázání: Matouš 5,43-48

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Když slyšíme o lásce k nepřátelům, je nám to proti mysli – dost dobře tomu nerozumíme. Jen si to zkusme představit, co to konkrétně znamená: Milujte své nepřátele! Zkusme si sem dosadit i jen někoho, kdo mi je nesympatický. Tím spíš, když jsem se s někým střetl. Když se ten druhý opravdu zachoval a chová nepřátelsky.
Anebo političtí soupeři. Stěží kdo z našich politiků může rozumět této výzvě – milovat nepřítele. Protože u nás, na naší politické scéně, to jsou opravdu nepřátelé. Nejen političtí soupeři a rivalové v prosazování myšlenek a principů. Ale stojí proti sobě skutečně nepřátelsky. Nemají k sobě respekt. Tím méně, že by vůči sobě navzájem pociťovali sympatie – a po vzrušené slovní přestřelce v parlamentě si šli navečer přátelsky popovídat třeba někam do restaurace.
Totéž platí o hospodářských soupeřích. Ekonomika rozhodně nestaví na lásce k nepříteli. Obecně se jaksi respekt a pociťovat sympatie nenosí.
Ale ostatně i v docela obyčejných našich osobních vztazích: Milovat nepřítele, vnímat ho se sympatiemi? To nám nejde příliš dohromady. Prostě proto, že lásku cítíme – že lásku vnímáme jako cit. Vpodstatě romanticky. Z tohoto pohledu se nám láska k nepříteli jeví jako paradox.
Ale Ježíš chápe lásku z jiného úhlu. Láska, kterou nabízí jako křesťanskou alternativu, láska v jeho pohledu, znamená: Mít svého nepřítele rád. Nepřát mu nic zlého. Naopak mu přát dobré. A někdy pro něj i to dobré udělat – když je příležitost. Prostě v něm respektovat člověka.
Ježíš tady vychází ze Starého zákona. Jistě, nepřišel zrušit Zákon ani Proroky, ale naplnit. Přišel dovršit to, co Starý zákon jasně vyslovuje a s čím počítá: ´Budeš milovat svého bližního´. Slyšeli jste, že to bylo řečeno. I my jsme to slyšeli, v to m oddíle ze 3. Mojžíšovy. A také jste slyšeli, že bylo řečeno: Budeš nenávidět svého nepřítele.
Kdybychom chtěli to slovo, tu druhou část, o nenávisti k nepřátelům ve Starém zákoně najít, tak by se nám to nakonec mohlo podařit. I když ne přesně takto. Protože Starý zákon nenávist k nepřátelům výslovně nepřikazuje. Ale najdeme žalmistovo slovo z jeho zápasu s nepřáteli: ´Copak nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? … Nenávidím je, rozhodně je nenávidím. Jsou to také moji nepřátele´ (Ž 139,21n). Docela obdobně, jako my, zápasí už žalmista o to, jak brát ty, kdo stojí proti nám. Jak je vnímat, jak se k nim stavět.
Ježíš vychází z toho starozákonního příkazu milovat svého bližního. Alespoň bližního budeš mít rád. A nebudeš ho nenávidět – i kdyby – i kdyby dělal cokoli, i zlého, i tobě. Bližní – to je pro Starý zákon druhý Izraelec, člen rodiny staré smlouvy. A tak – budeš mít kolem sebe alespoň nějaký okruh lidí, se kterými budeš solidární. A ty lidi nezačneš nenávidět, i když ti kdovíco, i zlého, provedou. To je to starozákonní ´Budeš milovat svého bližního´.
A Ježíš z toho vychází (neruší Zákon ani Proroky) a ten okruh ´aspoň některých´ rozšiřuje. Bližním je proto klidně i milosrdný Samařan, nejen Izraelec. A z jiného konce to rozšiřuje tady: Ani s tím, kdo to s tebou myslí špatně, kdo je tvým nepřítelem – ani s tím to nemáš špatně myslet ty. Neber ho jako nepřítele: Milujte své nepřátele.
Nenechte se natlačit, vmanévrovat do role protivníka a nepřítele. Zůstaňte tady u toho, milovat nepřátele – a zkoušejte to: v každém vidět člověka – respektovat ho.
To se lehce vysloví, pěkně se to řekne. Ale jak to udělat, jak to uskutečnit. Vždyť to vpodstatě se svými protivníky vnímáme tak jako žalmista: ´Rozhodně je nenávidím´. Jak najdu cestu respektovat protivníka- a vidět v něm přese všechno člověka?
´Modlete se za ty, kdo vás pronásledují´. To je cesta. Aspoň něco – aspoň se za svého protivníka modlit. I tady zase máme to ´aspoň´. – Aspoň se přimlouvat. To neznamená přímluvu, aby můj nepřítel měl úspěch. Naopak ale ani to, aby se mu přihodilo něco zlého a bolestného. Ale snad prosit, aby dostal rozum a přestal mě pronásledovat.
A hlavně – když za druhého prosím a přimlouvám se, tak ho beru už jinak než nepřítele. Ty prosby pomáhají mně – hledat k druhému cestu a vidět v něm člověka, kterého pak mohu svým způsobem i respektovat.
A právě tak, přímluvami za protivníka, se stanete – právě tak se stáváte - dětmi, syny a dcerami, svého Otce v nebesích. Tím se mu vlastně nějak připodobňujeme – naplňujeme to prvopočáteční poslání, které jako lidé máme: Být k Božímu obrazu (Gn 1,27).
´Buďte dokonalí, stávejte se jimi, tak jako je dokonalý váš Otec v nebesích´. Na rozdíl od Matouše říká Lukášovo evangelium v této souvislosti: ´Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec´. Co to je za dokonalost, abychom byli, abychom se stávali Božím obrazem pro druhé – i pro své protivníky?
Boží dokonalost můžeme chápat tak, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí, věčný – prostě dokonalý, ve všem a při všem. Jenomže – co z toho? A ovšem jaká je dokonalost v tom, když Bůh nechává své ´slunce vycházet na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé´? To je pěkné, ale vždyť to vypadá, že Bůh prostě nezasahuje, nesjednává a neprosazuje spravedlnost. Takže se pak nespravedlivému, zlému člověku také daří dobře, a leckdy i lépe než spravedlivému – který snad i zkouší milovat nepřítele.
Je to tak: Bůh prostě není dokonalý ochránce zbožných a spravedlivých. Ale jak dokonalý tedy Bůh je? Proč nás Matouš přece jen směruje, posílá do té dokonalosti? Prostě proto, že by nás Bůh klidně mohl za sebemenší naši nespravedlnost zavřít do prostoru, kam se slunce nedostane. To ovšem dokáže i každý pozemský vladař. Bůh by nakonec mohl Slunce jednoduše zhasnout. Vidí každému až do srdce – a každý jsme se nějak provinili.
A že to neudělá? To není lhostejnost, ale dokonalá trpělivost, kterou má se mnou, a s každým člověkem. Lukáš to pojmenuje milosrdenství.
A když Bůh jedná s takovým nadhledem a trpělivostí nad naší agresivitou a sobectvím a nepřátelstvím – tak Ježíš i nás vyzývá, ať podobný nadhled máme i my. Mohli bychom ho přece mít. Vždyť jestli dává Bůh šanci nám, nemáme my právo upírat tuhle šanci druhým, i svým nepřátelům. A tak vlastně: Zkoušejme naplňovat tu hojnější spravedlnost – dávejme víc. A tak směřujme k té Otcově, k té Boží, dokonalosti  Amén.

Dobrý, spravedlivý, dokonalý a milosrdný Pane Bože náš, dík za to, že nás, náš život a všechny i všechno kolem nás vidíš ve svém nadhledu a trpělivě nás posuzuješ. A tím nám dáváš šanci, abychom uměli a dokázali dávat šanci druhým. Abychom i svoje nepřátele respektovali, a tak měli rádi a milovali je. Prostě abychom v nich viděli v každé situaci především lidi a ne nepřátele. Pomáhej nám v tom a dopomáhej k tomu i těm, kdo chtějí nepřáteli druhých různým způsobem přece jen být. Amén.

bratr farář J. Fér