Páginas vistas en total

domingo, enero 28, 2018

NEDĚLNÍ SLOVO

Septuagesima / neděle Devítník – 28. ledna 2018

Biblické čtení: 3. Mojžíšova 19,15-18 Suspirium: Žalm 139,21n
Text kázání: Matouš 5,43-48

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Když slyšíme o lásce k nepřátelům, je nám to proti mysli – dost dobře tomu nerozumíme. Jen si to zkusme představit, co to konkrétně znamená: Milujte své nepřátele! Zkusme si sem dosadit i jen někoho, kdo mi je nesympatický. Tím spíš, když jsem se s někým střetl. Když se ten druhý opravdu zachoval a chová nepřátelsky.
Anebo političtí soupeři. Stěží kdo z našich politiků může rozumět této výzvě – milovat nepřítele. Protože u nás, na naší politické scéně, to jsou opravdu nepřátelé. Nejen političtí soupeři a rivalové v prosazování myšlenek a principů. Ale stojí proti sobě skutečně nepřátelsky. Nemají k sobě respekt. Tím méně, že by vůči sobě navzájem pociťovali sympatie – a po vzrušené slovní přestřelce v parlamentě si šli navečer přátelsky popovídat třeba někam do restaurace.
Totéž platí o hospodářských soupeřích. Ekonomika rozhodně nestaví na lásce k nepříteli. Obecně se jaksi respekt a pociťovat sympatie nenosí.
Ale ostatně i v docela obyčejných našich osobních vztazích: Milovat nepřítele, vnímat ho se sympatiemi? To nám nejde příliš dohromady. Prostě proto, že lásku cítíme – že lásku vnímáme jako cit. Vpodstatě romanticky. Z tohoto pohledu se nám láska k nepříteli jeví jako paradox.
Ale Ježíš chápe lásku z jiného úhlu. Láska, kterou nabízí jako křesťanskou alternativu, láska v jeho pohledu, znamená: Mít svého nepřítele rád. Nepřát mu nic zlého. Naopak mu přát dobré. A někdy pro něj i to dobré udělat – když je příležitost. Prostě v něm respektovat člověka.
Ježíš tady vychází ze Starého zákona. Jistě, nepřišel zrušit Zákon ani Proroky, ale naplnit. Přišel dovršit to, co Starý zákon jasně vyslovuje a s čím počítá: ´Budeš milovat svého bližního´. Slyšeli jste, že to bylo řečeno. I my jsme to slyšeli, v to m oddíle ze 3. Mojžíšovy. A také jste slyšeli, že bylo řečeno: Budeš nenávidět svého nepřítele.
Kdybychom chtěli to slovo, tu druhou část, o nenávisti k nepřátelům ve Starém zákoně najít, tak by se nám to nakonec mohlo podařit. I když ne přesně takto. Protože Starý zákon nenávist k nepřátelům výslovně nepřikazuje. Ale najdeme žalmistovo slovo z jeho zápasu s nepřáteli: ´Copak nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? … Nenávidím je, rozhodně je nenávidím. Jsou to také moji nepřátele´ (Ž 139,21n). Docela obdobně, jako my, zápasí už žalmista o to, jak brát ty, kdo stojí proti nám. Jak je vnímat, jak se k nim stavět.
Ježíš vychází z toho starozákonního příkazu milovat svého bližního. Alespoň bližního budeš mít rád. A nebudeš ho nenávidět – i kdyby – i kdyby dělal cokoli, i zlého, i tobě. Bližní – to je pro Starý zákon druhý Izraelec, člen rodiny staré smlouvy. A tak – budeš mít kolem sebe alespoň nějaký okruh lidí, se kterými budeš solidární. A ty lidi nezačneš nenávidět, i když ti kdovíco, i zlého, provedou. To je to starozákonní ´Budeš milovat svého bližního´.
A Ježíš z toho vychází (neruší Zákon ani Proroky) a ten okruh ´aspoň některých´ rozšiřuje. Bližním je proto klidně i milosrdný Samařan, nejen Izraelec. A z jiného konce to rozšiřuje tady: Ani s tím, kdo to s tebou myslí špatně, kdo je tvým nepřítelem – ani s tím to nemáš špatně myslet ty. Neber ho jako nepřítele: Milujte své nepřátele.
Nenechte se natlačit, vmanévrovat do role protivníka a nepřítele. Zůstaňte tady u toho, milovat nepřátele – a zkoušejte to: v každém vidět člověka – respektovat ho.
To se lehce vysloví, pěkně se to řekne. Ale jak to udělat, jak to uskutečnit. Vždyť to vpodstatě se svými protivníky vnímáme tak jako žalmista: ´Rozhodně je nenávidím´. Jak najdu cestu respektovat protivníka- a vidět v něm přese všechno člověka?
´Modlete se za ty, kdo vás pronásledují´. To je cesta. Aspoň něco – aspoň se za svého protivníka modlit. I tady zase máme to ´aspoň´. – Aspoň se přimlouvat. To neznamená přímluvu, aby můj nepřítel měl úspěch. Naopak ale ani to, aby se mu přihodilo něco zlého a bolestného. Ale snad prosit, aby dostal rozum a přestal mě pronásledovat.
A hlavně – když za druhého prosím a přimlouvám se, tak ho beru už jinak než nepřítele. Ty prosby pomáhají mně – hledat k druhému cestu a vidět v něm člověka, kterého pak mohu svým způsobem i respektovat.
A právě tak, přímluvami za protivníka, se stanete – právě tak se stáváte - dětmi, syny a dcerami, svého Otce v nebesích. Tím se mu vlastně nějak připodobňujeme – naplňujeme to prvopočáteční poslání, které jako lidé máme: Být k Božímu obrazu (Gn 1,27).
´Buďte dokonalí, stávejte se jimi, tak jako je dokonalý váš Otec v nebesích´. Na rozdíl od Matouše říká Lukášovo evangelium v této souvislosti: ´Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec´. Co to je za dokonalost, abychom byli, abychom se stávali Božím obrazem pro druhé – i pro své protivníky?
Boží dokonalost můžeme chápat tak, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí, věčný – prostě dokonalý, ve všem a při všem. Jenomže – co z toho? A ovšem jaká je dokonalost v tom, když Bůh nechává své ´slunce vycházet na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé´? To je pěkné, ale vždyť to vypadá, že Bůh prostě nezasahuje, nesjednává a neprosazuje spravedlnost. Takže se pak nespravedlivému, zlému člověku také daří dobře, a leckdy i lépe než spravedlivému – který snad i zkouší milovat nepřítele.
Je to tak: Bůh prostě není dokonalý ochránce zbožných a spravedlivých. Ale jak dokonalý tedy Bůh je? Proč nás Matouš přece jen směruje, posílá do té dokonalosti? Prostě proto, že by nás Bůh klidně mohl za sebemenší naši nespravedlnost zavřít do prostoru, kam se slunce nedostane. To ovšem dokáže i každý pozemský vladař. Bůh by nakonec mohl Slunce jednoduše zhasnout. Vidí každému až do srdce – a každý jsme se nějak provinili.
A že to neudělá? To není lhostejnost, ale dokonalá trpělivost, kterou má se mnou, a s každým člověkem. Lukáš to pojmenuje milosrdenství.
A když Bůh jedná s takovým nadhledem a trpělivostí nad naší agresivitou a sobectvím a nepřátelstvím – tak Ježíš i nás vyzývá, ať podobný nadhled máme i my. Mohli bychom ho přece mít. Vždyť jestli dává Bůh šanci nám, nemáme my právo upírat tuhle šanci druhým, i svým nepřátelům. A tak vlastně: Zkoušejme naplňovat tu hojnější spravedlnost – dávejme víc. A tak směřujme k té Otcově, k té Boží, dokonalosti  Amén.

Dobrý, spravedlivý, dokonalý a milosrdný Pane Bože náš, dík za to, že nás, náš život a všechny i všechno kolem nás vidíš ve svém nadhledu a trpělivě nás posuzuješ. A tím nám dáváš šanci, abychom uměli a dokázali dávat šanci druhým. Abychom i svoje nepřátele respektovali, a tak měli rádi a milovali je. Prostě abychom v nich viděli v každé situaci především lidi a ne nepřátele. Pomáhej nám v tom a dopomáhej k tomu i těm, kdo chtějí nepřáteli druhých různým způsobem přece jen být. Amén.

bratr farář J. Fér